Indie – životní styl, část III.

Indové zbožňují oslavy a rok v Indii se nese ve znamení velkého množství veselic a trhů. Bezmála každý den se koná nějaká náboženská nebo společenská událost, která trvá mnohdy dlouho do noci, kde půst jde ruku v ruce s lehkým hodováním. Nejen při oslavách, ale i v každodenním životě se Indové oblékají do tradičních univerzálních oděvů, jehož původem je dlouhý pruh látky naaranžovaný na těle nebo stočený na hlavě do turbanu.

Navzdory neustále sílícímu vlivu západních módních trendů se většina Indů nadále obléká tradičně. Pestrobarevné sárí zdobené třpytivými kamínky umocňuje půvab a šarm indických žen a nikterak je neomezuje v pohybu. U mužů je turban více než módním doplňkem. Jeho tvar a barva vypovídají o společenském postavení, náboženském smýšlení a příslušnosti ke kastě a zeměpisnému původu.

Gastronomie

K indické, převážně vegetariánské stravě, patří všeobecně a v gastronomii obzvláště hojné používání koření. Hinduisté nikdy nejedí hovězí maso a příslušníci vyšších kast jsou zpravidla vegetariáni. Hlavními potravinami jsou rýže, obilniny, luštěniny, mléčné výrobky (jogurty, máslo ghí), zelenina a koření.

Nejčastější úpravou pokrmů v indické kuchyni je pomalé vaření nebo dušení na mírném ohni. Oblíbené je rovněž smažení na pánvi, grilování nebo pečení, k němuž slouží hliněná pec tandúr. Maso, zelenina i ostatní přísady se většinou upravují pokrájené na kostky či plátky, méně často v celku. Velice pestrá směsice jídel odráží různé původy obyvatel, podnebí a také sociální původ, kasty. Jediná společná báse pro celou Indii je čaj a rýže. Hodně rozšířený je “dhal” (typ čočkové polévky), “chutneys” (nakládané ovoce či zelenina), “chapatis” (placky z mouky nahrazující chleba), “thalis” (různé zeleninové úpravy) a z desertů “kheer” (rýže s mlékem) i “kulfi” (pistaciová zmrzlina).

Indové tradičně jedí pravou rukou, často za pomoci kousku placky, jímž si nabírají do úst všechny pokrmy. Na stole nesmí chybět různé omáčky, (čatní), jogurt, nakládaná zelenina a koření, jimž si stolující mohou dochutit jídlo nebo do nich namáčet jednotlivá sousta. Indové servírují na stůl více jídel zároveň a stolující si nabírají na své talíře od každého něco. Polévka a hlavní jídlo se podávají zároveň. Po hlavním jídle se podávají sladkosti, ovoce čaj nebo káva.

Je nasnadě, že pro Evropana je tato směsice v běžných restauracích těžko stravitelná a je lépe buď zkusit z velkého výběru jednoduché úpravy pouličních prodavačů nebo přímo v renomovaných hotelích či restauracích.

Příkladem gastronomického zážitku je jistě “Jaipur Maharadja feast” nebo “Maharadja menu”, opravdová pocta gastronomii města Jaipur v restauraci hotelu Rambach Palace ve městě Jaipur. Kulinářské umění velkých kuchařů zde nabízí rafinované palety chutí, vůní, barev a koření jedinečné královské kuchyně. Je ale náročné asimilovat během jedné věčeře smršť protichůdných chutí, kde mnoho jídel je servírováno najednou a přechody od silně kořeněných jídel na jemnější pokrmy vyžadují velké soustředění.

Jako předkrm ochutnáváme “Sikandari raan” (stehýnko jehňátka pečené v tandori na kmíně podlévané rumem), “Kadak seekh kebab” (kuře na grilu kořeněné), “Mahi tikka tandoori” (sladkovodní ryba), “Bhutteyan da kebab” a “Tamatar dhania shorba”.
Po takovém, již o sobě náročném jídle je servírováno na velkých měděných podnosech sestava vícero menších talířků s hlavnímy jídly mimo jiné “Masalendar Champ” (jehněčí na cibuli a koření), “Dal Survarna Mahal” (čočka, rajčata, česnek dušený v tandoor celou noc se specialním krémem a máslem). Po dezertech přichází ještě výběr nejméně deseti různých čajů. K veškerým pokrmům maharadžové připíjeli místní likér, který ale bohužel nebyl k disposici během našeho hodování.

Náboženství

Přestože se uctívá v Indii mnoho náboženství, více než 80% se dnes přiklání k místnímu hinduismu. Muslimští Peršané kdysi slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Šlo to v principu o podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském smyslu (jako například judaismus, křesťanství nebo islám), nýbrž je to ‚dharma’, způsob bytí. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. S početným panteonem hinduistických bohů se nejlépe obeznámíme prostřednictvím sochařské výzdoby chrámové architektury, která představuje vizuální výklad hinduistické mytologie s nesčetnými podobami božstev včele s Brahmou, Stvořitelem, který je součástí Svaté Trojice (Trímurti) k níž patří také Višnu, udržovatel a ochránce vesmíru a Šiva, bůh zkázy. Mírumilovnost a soužití tak velkého a různorodého národa jako je Indie lze vyvodit ze dvou významných eposů Rámájana a Mahábhárata, které jsou plné moudra týkajícího se lidského chování, emocí a morálních dilemat. Po staletí tyto eposy ovlivňují indickou kulturu a filozofii a usměrňují život milionů Indů.

Šesté století před Kristem bylo svědkem vzniku jednoho z nejdůležitějších náboženství buddhismu, které založil Gautama Siddharta, syn krále, zvaný Buddha. Ve svých 30 letech se zřekl života na královském dvoře, opustil palác, rodinu a oddal se pokání a půstům po boku asketů s cílem dosáhnout meditací vyřešení smyslu lidské existence a najít pravidla správného života. Nicméně šest let strávených v žebrotě a odloučení nepřineslo kýžené osvícení. Buddha se vrátil k lidem, ale pokračoval v meditacích, které mu přinesly „poznání pravdy“. Věnoval se poté kázání a předávání svých principů, učení které bylo otevřené každému včetně žen bez kastovnictví ani obětování. Dodnes je Buddhova nauka o našem spojení s energií vesmíru aktuální a shoduje se s poznatky současné kvantové fyziky. Jeho principy správného života, respektu k víře ostatních, spravedlivému konání, úsilí a štědrosti jsou zakořeněny v pravidlech naší dnešní morálky.

Duchovním otcem druhého náboženství ve stejném období byl džinismus a jeho duchovním otcem byl Vardhamána Mahávíra. I toto náboženství si spolu s buddhismem získalo značné množství přívrženců, neboť neznalo kastovnictví ani obětování a bylo otevřené každému, včetně žen. Mahávíra věřil v asketický život v pravdě a bez zištných úmyslů. Ani pro jeho náboženství nebyl bůh důležitý, obě kladla důraz na zákony vesmíru a obhajovala „ahinsu“ nenásilí vůči všem živým bytostem. Z džinismu pochází dnešní víra v převtělování (cesta duše z jednoho života do dalšího).

Třetím náboženstvím, které je zahrnuto v hinduismu a zakotveno v Ústavě Indie je sikhismus. Guru Nanak je zakladatelem této víry, která představuje základy myšlení sikhů, rozděluje je do třech požadavků: pamětlivost Boha, poctivá tvrdá práce a charita. Cílem života každého Sikha je dosáhnout jednoty s Bohem jednotou všeho. Všichni sikhové se zároveň musí snažit vyprostit ze zajetí “Pěti Zel” kterými jsou chtíč, hněv,chamtivost, připoutanost k věcem dočasného světa a ego. Sikhismus má několik viditelných rysů, jimiž se odlišuje od jiných světových náboženství. Guru Granth Sahib není jen svatá kniha, nýbrž sbírka učení Guruů a je pokládána za posledního, věčného guru. Svatá kniha je ve verších podléhajících specifickému rytmu. Jednotlivé hymny jsou předčítány nahlas, aby věřící mohl nejen mentálně nahlédnout do obsahu slov a myšlenek v nich ukrytých, ale aby se zároveň mohl naladit na zvukovou frekvenci a během meditace tak vystoupit z iluze materiálního světa.

Oděv sikhů – Bán – je svého druhu uniformou. Je odkazem posledního Guru a umožňuje snadnou identifikaci sikhů v davu. Protože je předsevzetím Sikhů sloužit lidstvu, tato jejich snadná identifikovatelnost jim brání vyhýbat se povinnostem, jako například chránit slabší či chovat se s respektem ke každému člověku. Všichni lidé bez rozdílu víry, národnosti, rasy, pohlaví či kasty jsou vítáni v Gurudvarách. V určitých situacích je pro sikhy nutné přijmout roli vojáka a bránit sebe a všechny ty, kdo se nemohou bránit sami. Od ostatního indického obyvatelstva se odlišují svojí mimořádnou pečlivostí a přesností.

“Moje země je prostě jiná,” napsala kdysi indická premiérka Indíra Gándhí. “A právě v tom je její tajemství – člověk se tu naučí přijímat život v celé jeho rozmanitosti.“

Foto: Iva Drebitko, archív