Filip Horký

 

“Hledejme pravdivé informace”

 

Filip Horký, novinář pro Seznam zprávy, osobností na Twitteru

Je mladý, sympatický a galantní. Cítíte z něj energii a nadšení. Získal ocenění Novinářská křepelka v roce 2016 a “30 pod 30” časopisu Forbes v roce 2017. Na Twitteru ho sleduje přes 75 000 lidí. Přesto, anebo právě proto zůstává velmi skromný, pokorný a při zemi. Ve věku 26 let má za sebou už téměř 10 let novinářské praxe. Začínal jako sportovní redaktor, potom přešel do České televize, následně dva roky působil v DVTV a přes rok pracuje pro Seznam Zprávy, kde se věnuje i složitým tématům jako jsou exekuce, bezdomovectví, chudoba či volby nebo výjezdy prezidenta Zemana. Zajímavé a neotřelé zpravodajství přinesl z reportáží na Ukrajině, v Rusku, Jordánsku či sousedním Maďarsku.

Filipa osobně znám z dob jeho působení v DVTV. Na ulici jsem mu tehdy předávala náš časopis a zvažovali jsme možnou spolupráci právě ohledně rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Po dvou letech se stal osobností vhodnou pro Czech and Slovak Leaders on sám. S rozhovorem souhlasil, ale najít čas nebylo jednoduché. S ohledem na další ze série plánovaných demonstrací proti vládě Andreje Babiše, která druhé dubnové pondělí probíhala ve více než 20 českých městech, jsme se setkali v neděli odpoledne. Filip se mi nejprve galantně postaral o kabát, následně z vlastní zkušenosti s ohledem na rušné prostředí vzal diktafon sám do ruky a mluvil do něj přímo. Rozhovor s kolegou z branže byl příjemný a uvolněný.

Filipe, s ohledem na nedávné události, ať už se jedná o vraždu slovenského novináře Jána Kuciaka nebo demonstrace na podporu nezávislosti médií a České televize, jaké je to být novinářem v dnešní době?

Pocity a vztah k profesi se právě s ohledem na aktuální události velmi mění. Pocit ohrožení ani strach si nepřipouštím. Na druhé straně se u mne dostavuje čím dál tím větší pocit zmaru. Ten však nevyplývá z toho, že bych chtěl vykládat pravdu, ačkoliv si myslím, že určitá skupina novinářů se právě této chyby dlouho dopouštěla. Já jsem se vždy snažil ukázat skutečnost z různých úhlů pohledu, nikoliv prezentovat jediný správný názor. Natočím reportáž, pozvu k jejímu shlédnutí a ať si každý utvoří vlastní názor. Přesto vnímám, že společnost je aktuálně tak rozdělená, že dva lidé s rozdílným názorem už nejsou schopni se u jednoho stolu nad pivem o dvou různých názorech bavit, aniž by se zcela rozhádali.

Souvisí to i se skutečností, kdy dle nejnovějších výzkumů se falešné zprávy se šíří šestkrát rychleji než pravdivé?

Toto číslo mne nepřekvapuje. Už pomalu přestáváme věřit, že černá je černá, přestože máme k dispozici chemický rozbor, který potvrdil výsledek. Šokovala mne relace jednoho veřejnoprávního média, na které se diskutovalo, zda je země kulatá nebo placatá. Jsou fakta, důkazy a věci, které jsou dané. Ne, že bychom se neměli s těmi, co věří “placaté zemi”, bavit či dokonce jimi opovrhovat, na druhou stranu současný trend zpochybňování vede k tomu, že ignorujeme fakta, data či důkazy, které prostě existují.

Novinařinou se zabýváš již desátým rokem. Své poslání jsi definoval následovně: dělat nejlepší novinářskou práci. Posunul ses po přechodu k Seznam.cz k tzv. nastavování agendy témat (v angličtině agenda-setting), která by jinak byla opomenuta?

Mám v sobě dost pokory na to, abych si připomenul, že tu opravdu nejsem od toho, abych lidem říkal, co si mají myslet nebo je vychovával. Nemám patent na rozum. Vybírám si důležitá témata z mého pohledu. Uvědomil jsem si, že pro mne a pro moji generaci jsou některé věci samozřejmostí, například probírat se zprávami z různých zdrojů, nezávisle na tom, zda jsou v češtině či angličtině. Je tady ovšem spousta lidí, pro které toto standard není. V Seznam Zprávy mám za cíl přinášet standardní zahraniční zpracování reportáží, z různých pohledů: například práce s videem, střihem, emocemi, otázkami a tato zahraniční témata nabídnout lidem formou, která je bude bavit a budou ji chtít sledovat. U nás se novinařina dělí na dva póly: buďto nudný moderátor s detailní odbornou tabulkou nebo naopak až příliš laické zpracování všeobecně známých témat. Nic mezi tím. V zahraničí naopak umí podávat i složitá témata srozumitelnou a zábavnou formou. V tomto spočívá moje práce a vážím si té svobody, kterou nám právě Seznam Zprávy poskytly. Záleží tedy na celém týmu pořadu Obzor, zda dokážeme téma přesvědčivě nabídnout, aby lidé téma shlédli a následně sdíleli s co největším počtem lidí.

Zmínil jsi, že Tvoje reportáž o chudobě byla snad nejsledovanější reportáží i s ohledem na počet reakcí. Mimo jiné se ozvaly desítky lidí, kteří nabídli konkrétní pomoc.

Těší mne to, zároveň se i s reakcemi musíme vyrovnat. Nechceme nikoho urazit, reakce se snažíme nějak usměrňovat. Pokud 40 lidí nabídne oblečení pro děti, tak konkrétní paní tolik oblečení nepotřebuje. Další díl tedy nebude už tolik o ad hoc pomoci, ale o potřebě změnit systém; případně o soustavné pomoci. Nemám ovšem pocit vlastní důležitosti nebo cíl nastavovat diskuzi o sociálním systému jako takovém. Nevím, jak sociální systém nastavit, aby milión lidí nebyl v chudobě. Takové ambice nemám, chci prostě udělat co nejlepší pořad. Pocit vlastní důležitosti může být velmi nebezpečný.

Vnímám Tvoji schopnost držet se při zemi, navzdory sledovanosti a dosavadním oceněním. Pokora je většinou vlastnost, která se Tvým vrstevníkům z pohledu starších generací nedostává.

Kolik lidí čte Forbes? Kolik lidí ví, co to je Novinářská křepelka? Vždyť je to bublina, možná se zvětšuje, ale je to bublina. Paradoxně lze říci, že čím dál tím více dělám co nejkvalitnější práci hlavně pro sebe. Chci na určitá témata upozornit a bylo by fajn, kdyby se o nich začala vést debata.

Kromě novinařiny ses začal věnovat i lektorské činnosti. Přednášíš mladým lidem, věnuješ se tématu mediální gramotnosti, nabádáš, aby lidé ověřovali informace.

Cítím velkou zodpovědnost. Navzdory mému mládí jsem měl spoustu příležitostí, mnoho lidí se mi věnovalo a tak mám potřebu to vracet alespoň nějak společnosti zpět. Proto jezdím na besedy se žáky a studenty základních i středních škol, ke kterým mám přirozeně blízko. Když s nimi diskutuji, opět nenabízím jedinou pravdu, ale říkám jim, ať se podívají na to, jak se pracuje s emocemi, s výběrem slov, jak celkové zpracování zprávy ovlivní celkový dojem. Konečný názor nechávám na nich. Vidím zde i určitou naději do budoucna. Pokud se mladí tento přístup k vyhodnocování informací naučí, ta schopnost jim zůstane. Je to snadnější, než přesvědčovat ke změně starší generaci.

V roce 2016 jsi sledoval prezidentské volby přímo v USA. Jak hodnotíš mediální gramotnost v České republice ve srovnání se světem? A jak vnímáš aktuální demonstrace na podporu tisku, případně proti vládě?

Nemyslím si, že mediální gramotnost u nás se nějak liší od západních zemí. Po volbách v USA bylo hodně lidí překvapených z vítězství Donalda Trumpa. Trump objížděl malá města a mluvil s lidmi. Lokální problémy a strach z budoucnosti se přirozeně ukázaly důležitější než globální události. Vidím zde velkou paralelu se znovuzvolením Miloše Zemana, který rovněž dlouhodobě objížděl města a vesnice a mluvil s lidmi. Setkal jsem se s člověkem, který Zemana volí 20 let, protože před dvaceti lety si právě s ním potřásl rukou. I když se jeho mítinků účastnily řádově stovky lidí, tak v řádu dvaceti let to jednoduše vytvoří masu hlasů. Vezměme si příklad ze současných demonstrací. 10 až 15 tisíc lidí, kteří se sejdou 1x-2x do roka; je rovno počtu lidí, se kterými se prezident ročně setká. Pokud je současná politická reprezentace taková, jaká je, uvažuje se o vládě s komunisty a extremisty, a v reakci na to, jen občas proběhne nějaká demonstrace, tak se asi máme stále dobře. Na druhou stranu nepodceňuji schopnost Čechů bránit svůj názor, pouze dávám čísla do určité perspektivy, abychom nepodlehli názoru určité bubliny. A ještě poukážu na to, že schopnost bránit názor na náměstí může být dvousečná. Například v roce 2015 se Češi nepřidali k masovým demonstracím či násilným protestům proti imigraci a naštěstí se to i díky té české pohodlnosti obešlo bez masového násilí.

Na jakou otázku se ptáš nejčastěji?

Čím dál častěji pokládám otázku: “Tak mi to popište”. Vyzývám ostatní, ať nejdříve sdílí a já poté navazuji. Vnímám, jak se mé otázky mění s formáty práce. V DVTV jsem dělal formát kritických rozhovorů, kde jsem naopak motivoval k argumentaci.

A kterou otázku bys položil sám sobě?

To je těžké. Pokud bych si mohl položit otázku, na kterou bych odpověděl za 10 či 15 let, zněla by: “Co jsi tehdy mohl dělat více, ale nedělal jsi?” Doufám, že zpětně odpověď dostanu.

Linda Štucbartová