Lucie Bankovská Motlová

 

„Neruminujte aneb nepřežvykujte negativní myšlenky stále dokola!“

 

Narodila se do lékařské rodiny a tudíž měla o svém povolání od dětství jasno.  Nyní se na profesi lékařky připravuje i její dcera.  Profesorka Motlová Bankovská působí na 3. lékařské fakultě UK nepřetržitě od roku 1993. V současné době vyučuje psychiatrii a lékařskou psychologii, vede Oddělení lékařské psychologie a plní roli proděkanky pro vnější záležitosti, rozvoj akademické obce a sociální záležitosti.  Pracuje v Národním ústavu duševního zdraví na pozici výzkumníka-seniora.

Opakovaně se setkáváme v rámci působení Rady pro komercionalizaci Univerzity Karlovy.  Každé setkání s paní profesorkou je doslova balzámem pro duši.  Mluví tichým hlasem, empaticky naslouchá a její celkové vystupování je nejen pro mne velmi zklidňující.  Náš rozhovor jsem věnovaly tématům problematiky duševně nemocných, destigmatizaci duševních onemocnění a možnostem, které nabízí možnost spolupráce akademické a komerční sféry. 

Paní profesorko, věnujete se vzdělávání budoucích lékařů, učíte psychiatrii a lékařskou psychologii. Jaké poselství máte pro své budoucí kolegyně a kolegy připravené?

Duševní zdraví studentů medicíny i lékařů je velkým tématem.  V mé soukromé praxi se na mne navštěvují právě lékaři, kteří nejsou spokojeni se svým životem a objevují se u nich mírnější i závažnější psychické poruchy.  Všichni lékaři jsou do určité míry latentní workhoholici.  Již přihláška na náročné studium medicíny poukazuje na skrytý zárodek workoholismu, což následně adepty činí zranitelnějšími vůči duševním problémům do budoucna.  Lékaři zároveň nerespektují dlouhodobá pravidla, které umožňují to, aby člověk mohl profesně v dlouhodobém horizontu podávat vysoký pracovní výkon.  Jako lékař zahájíte kariéru v 25 letech, ale očekává se, že budete pracovat 40-50 let v oboru, který je náročný, rychle se vyvíjí a má tendenci Vás pohltit.  Koneckonců i v sérii Vašich rozhovorů s mými kolegy jsem si všimla, jak vznikaly postupně, na etapy, v rámci jejich vysokého vytížení.   Vytížený lékař, kterého nelze dohnat, se postupně stal synonymem dobrého lékaře.  Z permanentního tlaku a přetížení však nevyhnutelně vyplývá riziko psychických poruch.

Kam až toto vytížení může vést?

Záměrně začnu z toho pesimističtějšího konce.  Statistiky z USA jasně dokládají daleko vyšší  sebevražednost zvláště mezi ženami lékařkami v porovnání s obecnou populací.  Tento vrcholek ledovce může odkrýt mnohé příčiny.  Zpětně se zjistí, že mnohé ženy ačkoliv trpěly duševní poruchou, tak nebyly léčeny.  Prostě neřešily své problémy s duševním zdravím.  Zde narážíme na problém stigmatizace psychiatrie jako oboru, ale i s podceňováním psychického zdraví a psychické kondice jako takové.  Když si chirurg zlomí nohu, tak lze předpokládat, že nebude stát na operačním sále a bude v pracovní neschopnosti.  Když lékař má úzkostné poruchy nebo deprese, tak do práce prostě jde.

Vraťme se k těm varovným statistikám.  Lze tedy říci, že ženy snášejí stres hůře než muži? 

Toto se říci nedá.  V současné době na naší fakultě studuje 70% studentek.  Ve zdravotnictví působí většina žen, připočítejte zdravotní sestry a další personál.  Zejména pro ženy je však náročné skloubení profesní kariéry, péče o rodinu a navrch si zachovat prostor pro osobní život.  Ženy často působí v týmech, které vedou velmi vytížení muži, kteří takto nastavují standardy pro ostatní.  Možná to bude znít kacířsky, ale osvícený primář by měl hlídat, zda jeho kolegové nejsou přepracovaní.  Péče o mladé či podřízené lékaře by měla zahrnovat nejen předávání odborných znalostí a dovedností, ale i péči o duševní zdraví.  Tato péče zahrnuje i možnost ventilovat problémy, které vzniknou při výkonu povolání, např. sdělování nepříznivých zpráv pacientům.  Toto jsou však obecná doporučení, odhlížím od reality v českém zdravotnictví, které se potýká s nedostatkem lékařů i zdravotnického personálu

Vaše postřehy a expertiza pochází z lékařského prostředí, ale výše zmíněné lze aplikovat i do dalších oborů a sfér, například korporátního světa či poradenství.

Ano, mám pocit, že kultura pracovního prostředí je hodně modifikována mužským pohledem na věc a mužským pohledem na to, jak má vypadat vedení a tradičního vztahu nadřízený -podřízený.  Nejsem expert na management, ale stále vnímám nedostatek empatie vůči zaměstnankyním, které jsou většinově v podřízených funkcích.  Navíc mnoho žen si stále ještě přeje nějakým způsobem vykovávat tu pečující roli o rodinu a nechce tyto činnosti delegovat.  Bohužel den má pouze 24 hodin a potom čas na sebe opravdu nezbývá.

Pojďme tedy přejít ke konkrétním základním doporučením pro udržení duševního zdraví.

Začnu dvěma základními doporučeními.  Představte si klasickou trojnožku, která má tři stejné nohy, jež ji činí velmi stabilní.  Práce reprezentuje jednu nohu, rodinný život druhou a koníčky potom tu třetí.  Když se někomu dlouhodobě nedaří tyto nohy vybalancovat, tak je zaděláno na problém.  Ano, koníčky, záliby a společenský život tvoří jednu celou podstatnou součást.  Pracující ženy tuto nohu nejčastěji opouští.

Druhá rada se týká péče o tělesnou schránku.  Ukazuje se, že tělesná aktivita je prevencí rozvoje deprese a někdy se používá přímo jako léčebná metoda.  Minimálně 3x 30 minut ostré chůze týdně je základním doporučením, které by měl lékař dávat pacientům a zároveň si ho brát k srdci.  Nezapomínejme, že pohyb je i prevence stárnutí.

Pokud dále rozvedu tato základní doporučení, tak následuje rada ohledně dostatku slunečního svitu.  Letošní zima se možná zdála dlouhá a tmavá, ale doporučení se týká i výskytu venku na čerstvém vzduchu.  Následně přichází známé výživové doporučení o významu zdravých nenasycených mastných kyselin a poučky o rybách a rybích tucích.

Poslední rada zní: neruminovat.  Krásné slovo, které lze přeložit jako nesetrvávat v cyklických, opakovaných negativních myšlenkách či katastrofických scénářů, namísto konkrétního řešení, jednání a akce.

Vaší specializací je destigmatizace duševně nemocných.  Zlomenou nohu si léčíme, zlomenou duši popíráme.  Nedávno jsem četla knihu, která popisuje pořádání plesů v Paříži na konci 19.století v léčebnách pro duševně nemocné, aby se upozornilo na jejich problémy.  Jak moc jsme v tématu destigmatizace pokročili?

V 50. let minulého století objevem chlorpromazinu, léku proti psychóze, nastala revoluce v psychiatrii.  Tím, že jsme dostali k dispozici léky, které pozitivně ovlivnily životy duševně nemocných, tak jsme trochu pozapomněli na rehabilitační metody a na ty Vámi zmiňované plesy.  V moderní psychiatrii má místo obojí.  Bez léků závažné duševní poruchy léčit neumíme, na druhou stranu nezapomínejme na další metody, jak pacienty vrátit zpět do života.  Zde bych ráda zmínila například rodinnou psychoedukaci.  Rodinná psychoedukace je metoda, kdy si povídáme s pacientem a jeho blízkými o nemoci, o tom co to obnáší, co dělat a co nedělat.  Jedná se o jisté školení, kde se učí i dovednostem jak se na danou nemoc adaptovat.  Tyto metody jsou však náročné na dovednosti, i na čas lékaře.  Zatímco medici se učí o efektu léků a psychofarmak, o metodách rehabilitačních jako například již zmíněné rodinné psychoedukaci se nedozví.  Je to škoda, protože rodiny nemocných jsou stigmatizovány stejně, jako duševně nemocní.  Stigma je přenosné, doslova nakažlivé, pokud se na duševně nemocného dívají skrze prsty lidé z okolí, mají tendenci se takto koukat i na celou rodinu.  Pokud rodina projde tímto školením, jsou lépe schopni nejen komunikovat s nemocným členem, ale i čelit tlakům a reakcím okolí.  Mluvím o závažných poruchách, jakými jsou schizofrenie či bipolární afektivní porucha.

Destigmatizačních kampaní či akcí v současné době probíhá poměrně hodně.  Kde je tedy nutné ještě pokročit?

Ráda zmíním projekt Z první ruky, který probíhá u nás, na 3. lékařské fakultě.  Pozveme nemocné, studenty a probíráme různé aspekty nemoci.  Výuka mediků totiž probíhá u lůžka, u akutně nemocných.  Už se nedozvědí o tom, co přináší život s nemocí, jak to probíhá po propuštění, doma, jak sehnat práci a další.  Ze studií vyplývá, že na duševně nemocné totiž nekoukají skrz prsty jen lidé z okolí, ale často i lékaři samotní.  Péče o tělesná onemocnění duševně nemocných je horší než o péče o lidi, kteří se s duševní nemocí neléčí, ale diagnózu mají stejnou.  Loni jsme provedli studii, jak se vyvíjí vztah mediků k duševně nemocným.  Vypozorovali jsme, že od 4. ročníku, kdy studenti začnou studovat psychiatrii, tak se vztah k duševně nemocným zlepší.  V zahraničí totiž existují i studie, které prokazují opak, že se postoje mohou změnit.

Opakovaně se umisťujete na čelních místech mezi nejoblíbenějšími pedagogy.  Jak Vy osobně vnímáte mladou generaci studentů?

Já se na své studenty těším, proces vzniku lékaře považuji za dobrodružství.  V 18 člověk začne studovat medicínu a odchází ve 25 letech jako lékař, který o nás bude pečovat.  Hodně si uvědomuji, jak moc pozornosti je potřeba věnovat profesním kompetencím.  Do učebních osnov se vměstná jak diagnostikovat chorobu, nikoliv jak pečovat, léčit a uzdravit nemocného.  Není prostě čas.  O to je důležitější tuto dovednost předat například v rámci předmětu lékařská psychologie.  Generaci mladých utváříme my nebo bychom se o to měli snažit.  Je vidět, jak medici nasávají manýry lékařů a velmi citlivě posuzují případné nešvary seniorních lékařů.                   

Poslední otázka věnuji našemu společnému působení v Radě pro komercializaci Univerzity Karlovy.  Kde vidíte potenciál pro spolupráci?

Potenciál a prostor pro spolupráci vidím jak v technických, tak humanitních oborech, které jsou trochu nedoceněny z pohledu zájmu soukromého sektoru.  Měla jsem radost, že Radě bylo prezentováno několik úspěšných projektů ve stadiu návrhů na patentovou ochranu.  Ve svém oboru vidím možnosti pro různé detektory zhoršení stavu pacientů, zejména s chronickými poruchami, které probíhají v cyklech.  V souvislosti se stárnutím a přetížením populace lze říci, že tyto výrobky vlastně mohou být vhodné pro udržování dobrého duševního zdraví i u lidí, kteří žádnou poruchou netrpí.

 

Linda Štucbartová