Život po životě
Mirek Topolánek
Rozhovory dává výjimečně a pod podmínkou, že politiky se týkat vůbec nebudou. Při osobním setkání bylo jasné, že jeho přirozené zapálení pro věc moc prostoru pro jiné otázky nedává. Mirek Topolánek prostě je přirozeným lídrem a touha ovlivňovat společenské dění je mu vlastní. Charisma a autentičnost mu zůstala. Na druhou stranu ubral na pověstné příkrosti, občas poslouchal, byl galantní a až břitce upřímný. Naše setkání u kávy se protáhlo na téměř dvě hodiny, pro mne rozhodně inspirativní. Jsem přesvědčena, že Mirek Topolánek ještě s politikou nekončí.
Jaký je vlastně život po odchodu z politiky?
Je zajímavé, že jste si jako titulek vybrala název kapitoly mé knihy. Téma, které mám opravdu prožité a v hlavě srovnané. Pro politika je složité odejít z politiky, zvlášť nedobrovolně, když se k tomu ještě nechystá. Na druhou stranu, který politik se z politiky odejít chystá, že? Politici mají pocit, že jsou mesiáši, mají v politice zůstat do smrti a vzápětí být svatořečeni. I já jsem měl tehdy pocit, že jsem odešel dříve, než jsem dokončil své „dílo“. Navíc Češi, jako nejvíce rovnostářský a závistivý malý národ v Evropě si v zásadě přejí, aby politici skončili buď na Úřadu práce, nebo ve Vltavě. Češi neuznávají elity, protože o ně v mnoha emigračních vlnách přišli nebo je ostrakizovali či je tak nevnímali. Novodobé elity po roce 1989 patří do té třetí skupiny. Takže po pádu z vrcholu jsem se nehoupal v nějaké záchranné síti ani neprotahoval ve vyhřátém pelíšku. Lidé, kteří se tvářili jako přátelé začali přecházet na druhou stranu ulice, nedívali se mi do očí a někteří i hůře… Člověk si pak váží lidí, kteří ho rádi neměli a jejichž chování se nezhoršilo; nota bene lidí, kteří mu pomohli. Nikdo Vás nezaměstná. Nikdo s Vámi nechce mít nic společného. A i když jsem s tím vším zmíněným tak trochu počítal, realita mne přesto zaskočila.
Jeden příklad za všechny. Seděl jsem s prezidentem firmy ENEL v Římě a domlouval manažerský kontrakt ve Slovenských elektrárnách. Nevěřícně se mě ptal: „Ty chceš opravdu ještě pracovat?“: „Jasně, Fulvio. Musím živit rodinu“, reaguji. Ještě to zkusil: „A nějaká konzultační smlouva by nestačila?“ Nevěřil. Musel jsem ho přesvědčovat, že u nás to funguje jinak a já pracovat prostě musím. Tato historka ilustruje rozdílný pohled a postoj v některých tradičních zemích západní Evropy. Člověk se buďto stává doživotním senátorem nebo jsou pro něj připraveny nějaké jiné pozice. Nebo je prostě bohatý… Lidé sice nemuseli s vrcholovým politikem souhlasit, respektují nicméně, že určitou část života věnoval své zemi. Vnímají to jako uznání práce a ocenění ochoty převzít vysokou míru zodpovědnosti. Druhý důvod je pragmatický. Pokud se bývalý politik začne realizovat jinde, je větší pravděpodobnost, že se přestane do politiky plést. Ale ne vždy se to daří. Silvio Berlusconi je toho zářným příkladem. Příběh má typicky „českou“ pointu. Investigativní novinářka Slonková to nějak zjistila, „líkla“ to na svém serveru, přetiskly to italské noviny, Italové se lekli a z kontraktu sešlo. Legrační je, že dnes jsem se prostřednictvím spoluvlastnictví EPH ve Slovenských elektrárnách sice jindy a jinak nepřímo vrátil.
Co tedy konkrétně jste tehdy udělal?
Odjel jsem na nějakou dobu do zahraničí, abych si udělal pořádek v hlavě, v soukromém, občanském i pracovním životě. Vlastně jsem se musel naučit znovu pracovat s počítačem, s tiskárnou, se scannerem, s Excelem, PowerPointem. A přestat velet… Ve vysoké funkci jste vlastně dost bezbranný. Všichni za vás všechno dělají, vodí vás za ruku a vytvářejí ve vás pocit důležitosti. Musíte se naučit žít normální občanský život, chodit nakupovat, s dětmi do školy. Historky o tom, jak si politici neumí koupit lístek na tramvaj, nejsou zase tak nadnesené.
Rozhodl jsem se, že se v následujícím období budu věnovat aktivněji třem věcem: najdu si práci, která mne uživí a bude bavit, budu se více věnovat rodině, protože rodina politikou trpí nejvíce a budu si více užívat života. Po téměř sedmi letech mohu s jistou mírou pokory říci, že se mi to s výhradou u toho třetího daří.
Takže klasický „sabbatical“? Z praxe kouče pracujícího s top manažery úplně nevěřím, že vše šlo tak snadno, z maximálního pracovního vypětí najednou klídek a pohoda…
Přiznám se, že po 14 dnech jsem propadl panice, že nepracuji; po měsíci jsem byl bezmocný z toho, co se děje. Po dvou měsících k smrti unuděný a hladový po výzvách. Pak jsem se už musel vrátit. Nikdo mi asi neuvěří, že mi trvalo rok, než se mi podařilo odbourat vnitřní pocit odpovědnosti „za zemi a za lidi v ní“. Možná to zní nadneseně. Máte ale pravdu, zbavit se neklidu a začít vůbec umět odpočívat bylo nejtěžší. Běžíte naplno jakýsi nekonečný závod, pracujete 15 a spíte tři hodiny denně, jste pod permanentním tlakem bez osvobozujícího pocitu vítězství… …a najednou nic. Prázdno. Přirovnal bych to k vrcholovému sportovci. V momentě, kdy přestane dělat sport, přestane denně trénovat a nezačne dělat něco jiného, tak začne mít zdravotní problémy, začne mít problémy s alkoholem a ten přechod prostě nezvládá. Rizik jsem si byl vědom a rozhodl se, že nezvládnutí nepřipustím. Z politiky jsem navíc odcházel dost nemocný. Kromě klasických civilizačních chorob jako vysoký cholesterol, cukrovka, vysoká hladina tuků v krvi, jsem měl problémy s plícemi vedoucí až k začínající sepsi. Neměl jsem do té doby sílu ani čas řešit své soukromé problémy. Rozhodl jsem se provést totální „brainwash“ a změnit styl života. Najednou místo stovek lidí, kteří si se mnou přátelsky potřásali rukou kolem mne zůstalo pár jedinců, kteří mne provázeli celý život. Změnil jsem i koníčky, v 54 letech jsem třeba začal hrát hokej, který hraji dodnes a díky němu jsem objevil novou partu lidí a moc mne to baví.
Jakou pozici ve formaci zastáváte?
Hokej dneška je založený na vracejícím se levém křídle. Jsem levé, nevracející se křídlo… (bouřlivý smích) Herně ani fyzicky nestíhám.
Ale zpět k mému „návratu“ do života. Jako tovaryšskou zkoušku občanského života jsem vnímal moment, kdy pomocí mailu, telefonu, DHL a scanneru jsem si koupil auto na leasing, které po mém návratu stálo před domem. Byl jsem na to hrdý. Dnes mi to připadá směšné.
A práce?
Tak to bylo trochu složitější a mělo to svoji dynamiku. Před vstupem do politiky jsem nejdříve předal a později prodal svoje relativně úspěšné firmy. Naivně jsem si myslel, že tak to má být. Dnešní noví mocní mě vyvádějí z omylu. Klidně řídí velké firmy a současně dělají velkou politiku. Nevěřím jim. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chce někdo vykonávat nějakou činnost na 150%, nemůže mít žádnou další odpovědnost. Nicméně, pak jsem se neměl kam vrátit… Nakonec se našlo pár lidí, kteří si mne vážili a byli si vědomi mých odborných zkušeností, získaných kontaktů a reputace. Začal jsem konzultačními smlouvami, které se nakonec v Ostravě, ve firmě, kterou jsem zakládal, přetavily v manažerský post. Musel jsem obchodně hodně cestovat. Desítky cest do Afriky, Latinské Ameriky, Střední Asie, na Dálný Východ. Jednalo se především v Africe o země, kam se standardně nejezdí a které nejsou vnímány jako bezpečné. Byl jsem v Angole, Ugandě, Ghaně, v Jižním Súdánu, kde po podepsání kontraktu začala válka, v Severním Súdánu, Rwandě, Etiopii, Egyptě, Mongolsku, Vietnamu, Ecuadoru, Argentině, Kazachstánu, Turecku a mohl bych pokračovat. Bavilo mne to a navíc jsem přinášel viditelnou přidanou hodnotu. Teď bych mohl udělat střih a říct větu jak z pohádky… … a pak jsem jednou potkal Daniela Křetínského. (smích) Dan měl tu odvahu postavit se českým zvyklostem a dát mi velkou šanci a odpovědnost. Prvotní působení na pozici Předsedy teplárenského sdružení se rozšířilo na Slovensko do společnosti NAFTA. V posledních dvou letech jsem členem představenstva a odborným ředitelem pro zahraniční styky společnosti Eustream, klíčového hráče v přepravě zemního plynu v Evropě. Už tolik necestuji mimo Evropu, po Evropě permanentně. Mimochodem cestování z Chodova do Holešovic je zhruba stejně náročné jako cestování do Bulharska nebo Rumunska… Práce je opravdu zajímavá, jsem Danovi vděčný za příležitost, kterou mi poskytl. Mohu se věnovat energetice jako tématu, kterému jsem se věnoval celý život a mám možnost volnosti. Živí mne to a uspokojuje…
Cestování Vás velmi baví, živí i naplňuje. Stýská se Vám po vládním speciálu? Létáte ekonomickou třídou?
Ten rozdíl si ani nedokážete představit. Ve vládním speciálu v oddělení pro premiéra je pro noční lety postel na krátké prospání, sprcha, pohodlné sedačky a po příletu červený koberec. O nic se nestaráte a nikdo vás potupně neohmatává na letišti. Myslím, že dnes bych mohl napsat knihu „Strasti a slasti létání v ekonomické třídě“ s podtitulem „Teroristou snadno a rychle“. Jako zkušený cestovatel si ovšem snažím zajistit tzv. business pro chudé – emergency seat. Dnes již za příplatek. Místo toho, aby letecké společnosti platili mně, že na sebe vezmu odpovědnost v případě havárie, tak chtějí poplatek navíc. Všude potupné bezpečnostní kontroly. Bos a s padajícími kalhotami nastavuji ruce pro antiexplozivní test. Usáma Bin Ládin zvítězil! Porážka západní civilizace je v tomto ohledu zřetelná. Upletli jsme si bič sami na sebe, přestože teroristické útoky se dnes dějí jinde a jinak. Jako například nedávný útok v Berlíně. Moje kniha o cestování by tedy obsahovala historky, kde mě chtěli zatknout, vyloučit z přepravy, kde mě kontrolovali, ošahávali a vyzouvali… Navíc pracuji v Bratislavě, takže většinu cest v rámci Evropy už prostě beru jako běžné dojíždění do práce. Naučil jsem se to nevnímat. Mám vlastní rituály, v letadle hodně píši, čtu nebo poslouchám hudbu. Vždycky, když letadlo podvozkem bouchne o runway, tak cítím, že potřebuji ještě hodinu práce, abych vše dodělal. Žena mne sice nutí, abych si ve svých 60 letech oblékal kompresní podkolenky jako prevenci embolie, ale já ji moc neposlouchám. Cestuji pořád rád.
Chybí Vám politika?
Na tuto otázku se mne ptají spíše v zahraničí. V Čechách moc ne. Říkám: „I am not powerful yet, I am only a little bit influential.“ To je velký rozdíl. Politika mi nechybí. Chybí mi ta moc. Přiznám se ale, že jsem s ní jako aktivní politik moc zacházet neuměl. Na druhé straně, plyn a otázky s ním spojené jsou dnes výsostně politické a geopolitické. V tomto smyslu jsem vlastně politiku nikdy dělat nepřestal.
Autor: Linda Štucbartová