Pavel Kříž

 

Cesta z advokátní kanceláře do vedení Vojenské policie

 

Brigádní generál Pavel Kříž vystudoval Právnickou univerzitu v Plzni a následně Právnickou fakultu v Greisfwaldu. V Německu působil v advokátní kanceláři, poté prošel praxí u německého soudu a v advokacii. Práce a vztahy ve velké advokátní firmě mu nevyhovovala, v roce 2006 nastoupil k vojenské policii.

Dále studoval v Charlottesville ve Virginii a v George G. Marshall European Center for Security Studies v Německu a na Partnership for Peace Center v Turecku. V roce 2011-2012 se účastnil mise ISAF v Afghánistánu. Od roku 1.6. je náčelníkem Vojenské policie, je podřízený přímo Ministru obrany České republiky. Pavel Kříž je ženatý, má tři děti.

Pane generále, nejdříve si dovolím pogratulovat ke jmenování do hodnosti brigádního generála, která Vám byla udělena v 39 letech, po 11 letech služby. Jste nejmladším generálem v historii?

Děkuji za gratulaci. Jmenování do hodnosti brigádního generála ale vnímám jako ocenění práce všech vojenských policistů.

A mimochodem, nejsem nejmladším generálem v historii ČR a ČSR. Tím byl dle mých informací Ludvík Krejčí, který se stal brigádním generálem ve 33 letech.

Vaše kariéra u Vojenské policie však začala oklikou přes působení u soudu a v advokacii. Práce ve velké advokátní firmě Vám však nevyhovovala. Tomu rozumím, ve velkých korporacích je poměrně dost mladých lidí konfrontováno s realitou a volí odchod. Vy jste ale první, kdo odešel k Vojenské policii. Co Vás k tomu vedlo?

To možné vystřízlivění, o kterém hovoříte, asi může nastat v lecjakém sektoru, včetně právnického. Já jsem měl to štěstí, že mě práce bavila, ale nenacházel jsem v ní přesně to naplnění, které jsem hledal. Vzhledem k tomu, že jsem celý svůj život měl velice blízko ke sportu a k tvrdé fyzické aktivitě vůbec, bylo pro mne logickým krokem zkusit některou z ozbrojených složek, třeba policii, nebo armádu. Nakonec to byl kompromis mezi uvedenými a vyhrála to Vojenská policie. A vzhledem k pozici právního poradce Útvaru speciálních operací VP, kterou jsem zastával, jsem navíc zůstal „věrný“ právu, které mám rád.

Působil jste v rámci mise ISAF v Afghánistánu, za kterou jste mimo jiné obdržel Medaili Za službu v ozbrojených silách České republiky III. stupně a NON Article 5 NATO Medal, ISAF Operation. Co Vám mise dala nejen profesně, ale i osobně?

Zkušenost z mezinárodního prostředí je vždy obrovskou školou. To „potýkání se“ s jinými národy, jinými mentalitami, zvyklostmi, přístupem k plnění povinností, vnímání času a vyznávání hodnot, je něčím, co se těžko k něčemu připodobní a co se těžko popíše, to se zkrátka musí zažít. Když celý tento koktejl navíc ještě „okořeníte“ o fakt, že se jedná o nasazení ve válečné zóně, asi se to všechno, co jsem před chvílí zmínil, ještě tucetkrát znásobí.

Mám-li tedy tuto svou zkušenost shrnout do několika slov – byla to zkušenost, kterou nelze získat v ČR, a to jak profesní, tak osobní.

Chybí Vám další působení v zahraničních misích? Mění se u vojáků ochota působit v misích po založení rodiny?

Než jsem byl jmenován náčelníkem VP, opravdu jsem chtěl ještě alespoň jednou vyjet, což Vás asi po tom, co jsem před chvílí řekl, nepřekvapí. Teď už to ale není reálné, a tak se tou otázkou ani nezabývám. Vím, že to nejde, tak nemá smysl nad tím přemýšlet.

Ta druhá část Vaší otázky by asi byla na samostatnou psychologickou sondu. Za ostatní mohu jen těžko hovořit, za sebe mohu říci, že se u mě ochota nezměnila, jen bych si byl více vědom případných konsekvencí, kdyby se něco mělo stát. Osobně si myslím, že se ochota a nasazení vojáků nemění, dle mého názoru je služba v zahraničí vítanou výzvou pro většinu vojáků.

Co veřejnost neví o činnosti Vojenské policie a měla by vědět?

Asi ne každý ví, co je vlastně posláním Vojenské policie. Veřejnost si nás většinou spojuje zejména se střežením některých důležitých budov, možná s doprovody kolon významných návštěv na Ministerstvu obrany. Činnost Vojenské policie je ale mnohem širší. Mezi její základní služby patří nejen už zmiňovaná ochrana objektů či ochrana osob a doprovodů, ale také dopravní a pořádková služba, pohotovostní služba, ochrana letadel a letů, ochrana zásobovacích úseků (dříve muničních základen), pyrotechnická služba, kynologická služba, která se specializuje na vyhledávání drog, zbraní, munice nebo výbušnin, či kriminální služba.

Působíte ve služebním poměru, je možné plánovat nějaké další kariérní výzvy?

V rezortu obrany se dlouhodobě hovoří o nutnosti postupně zavést tzv. kariérní řád, který by měl celý systém nastavit tak, aby každý voják měl představu o tom, jak se jeho kariéra bude nadále vyvíjet. To by mělo platit pro vojáky všech hodností a na všech pozicích. Vzhledem k tomu, jakou funkci zastávám, je zřejmé, že v rámci Vojenské policie mě z hlediska kariérního růstu vlastně už žádná výzva nečeká, ale obrovskou výzvou pro mne je zabezpečení dalšího rozvoje Vojenské policie a její personální stabilizace. Nedávno nám pan ministr podepsal Koncepci rozvoje VP s výhledem do roku 2025 a jedním z velkých úkolů přede mnou teď je, postupně ji naplňovat, aby nezůstala jen na papíře.

Jaký je Váš názor na opětovné zavedení povinné vojenské služby?

Osobně si nemyslím, že je třeba vrátit se k modelu, který tu byl dříve, tedy k povinné roční základní službě. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjejí technologie, které dnes používáme, jsou profesionální ozbrojené síly jednoznačně tím pravým. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že by každý mladý muž měl být schopen základní manipulace se zbraní, být fyzicky, morálně a mentálně připraven, bude-li třeba, své vlasti sloužit. V dnešní společnosti totiž postrádám smysl pro opravdové vlastenectví a určitou pokoru k historii. Možná to bude znít trochu pateticky, ale nejvíce mi vadí, když se potkávám s lidmi, kteří jen nastavují roku, ale sami nic nedávají; očekávají, že budou dostávat, ale sami nic nabízejí. Jak už říkal J. F. Kennedy: „Neptejte se, co udělá vlast pro vás, ale co vy můžete udělat pro ni.“

Linda Štucbartová