Radek Vondráček

 

“Základem je respekt a diskuze”

 

Domlouvání rozhovoru s třetím nejvyšším ústavním činitelem mi potvrdilo jedno z koučovacích pravidel, které zní “největší bariéry si stavíme v mysli sami”. Zajistit si rozhovor s Radkem Vondráčkem nebylo tak obtížné, jak by se s ohledem na vysokou funkci mohlo zdát. Naopak, sekretariát reagoval rychle a vstřícně. Nevěřím na náhodu, ale na synchronicitu. Rozhovor probíhal ráno následující po inauguraci prezidenta Zemana. Radek Vondráček měl za sebou náročný a dlouhý den, kdy v roli předsedy Sněmovny Parlamentu České republiky řídil schůzi obou komor. Připomeňme, že z této schůze několik poslanců a poslankyň odešlo, aby tímto způsobem vyjádřili nesouhlas s projevem pana prezidenta. Zaujalo mne, že stanovisko k tomuto incidentu, které pan Vondráček poskytl médiím, začalo poděkováním kolegyním a kolegům za pečlivou přípravu schůze, až poté následoval jeho názor. Vnímala jsem to jako jisté smířlivé gesto v rozdělené společnosti. Rozjitřené atmosféry v české společnosti si nelze nevšimnout. Po dlouhé době vyšli lidé do ulic, aby nejprve vyjádřili solidaritu se zavražděným slovenským novinářem Jánem Kuciakem a jeho přítelkyní Martinou, následovaly protesty proti zvolení komunistického poslance Ondráčka do čela Sněmovní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) a pokračují protesty na podporu nezávislých médií.

To ráno jsme byli oba dva trochu unavení a skleslí. Přesto jsme se snažili povznést nad aktuální témata a právě pod bustou Tomáše Garrigua Masaryka jsme diskutovali o minulosti i budoucnosti České republiky. Jak vnímá dnešní Sněmovnu a jaká byla Sněmovna před 100 lety? Co na jeho působení v politice říká jeho malý syn? A jak on sám, hrdý rodák z Kroměříže pomáhá Zlínskému kraji? Pro mne bylo nesmírně obohacující nahlédnout do přemýšlení politika, který po pouhých čtyřech letech v politice dosáhl na jednu z nejvyšších funkcí. Zůstal přitom dle mého názoru skromný a lidský.

Je Česká republika rozdělenou zemí?

Vnímám, že od voleb je názorový střet neustále živen. Toto rozdělení vnímám v rodině, mezi kamarády, v hospodě i ve Sněmovně. Nedokážu porovnat, jak moc rozděleni jsme v porovnání s jinými zeměmi, ale podívejte se na aktuální dění na Slovensku. Měl jsme možnost navštívit i Rakousko, kde je společnost také polarizovaná. O Spojených státech amerických nemluvě. Je tedy na politicích, aby byli schopni zachovávat určitý nadhled. A začíná to stylem komunikace ve Sněmovně. Dokud budou politici neustále předstupovat před kamery a vyvolávat střety, tak se jako společnost neposuneme. Vše lze řešit věcně. Objevily se problémy ohledně pozvánek na inauguraci. O tomto problému jsem nevěděl, dozvěděl jsem se to až na Twitteru. Pan místopředseda ODS Fiala za mnou přišel, o problému mne informoval a snažili jsme se najít vhodné řešení. Pan Kalousek na druhou stranu okamžitě vystoupil a vyvolal další střet, přitom úplně zbytečný. Politici se musí spolu bavit, poté lidé následují. O tom je leadership a tomuto tématu se věnuje i Váš časopis.

Nemusíme mít stejné názory, dokonce si ani nepřeji, abychom měli stejné názory. Pro každého demokratického politika je nejtěžší zkouškou naučit se respektovat nesouhlasné názory. V životě je to jinak. Každý máme svůj okruh známých a přátel, a tak nejsme vystaveni výzvě naučit se respektovat toho druhého s odlišným názorem. Sám si pamatuji na své začátky v politice v roce 2013 a na svoji potřebu každého přesvědčovat o tom, že můj názor je ten nejlepší, že já mám pravdu a ti ostatní to nechápou. Po pěti letech v politice vím, že lidé mají různé názory a respektuji je. Samozřejmě, snažím se ten svůj názor prosadit, ale zároveň respektuji i další. Respekt a diskuze jsou základem. Ale jedná se o základ velmi křehký. Stačí jedna urážka, která může vést k nekonečné spirále reakcí.

Váš politický program s heslem “změnit politickou kulturu v zemi” je doprovázený dovětkem “slušnost není slabost”. Daří se Vám ho naplňovat?

V pozici Předsedy Sněmovny se opravdu snažím působit nadstranicky, povznést se nad aktuální spory. Samozřejmě v rámci daného ústavního systému jsem si vědom toho, že nemohu být na 100 procent objektivní, ale opravdu se maximálně snažím. Nakonec rozhodují více činy než slova. Mohu uvést mnoho příkladů, kdy jsem měřil všem stejně. Ještě jsem se nesnažil něco rozhodnout z pozice síly nebo nějakým trikem. Pokud se nemůžeme dohodnout, klidně přeruším jednání a vyzvu předsedy, aby k dohodě došli. Je na ostatních, aby hodnotili mé jednání. Já jsem nabyl dojmu, že se mi shoda daří a získal jsem respekt jak opozice, tak koalice.

Rozhovor děláme pod bustou Tomáše Garrigua Masaryka. Myslíte, že bylo těžší řídit Sněmovnu v roce 1918 než dnes?

Moc bych si přál vědět, co by na dnešní situaci právě prezident zakladatel říkal. Ale na druhou stranu, neidealizujme si období První republiky. Sám jsem četl některé projevy a pojednání o tehdejší Sněmovně. Povaha člověka je pořád stejná. Určitě i tenkrát si poslanci nic nedarovali zadarmo. A konec konců je to i jedna z funkcí Sněmovny, aby se názorové střety řešily zde a nikoliv na ulici, jak se tomu nyní děje.

V politice působíte od roku 2013, od roku 2017 jste třetím nejvyšším ústavním činitelem. Jak se změnilo Vaše vnímání politiky během pěti let?

Než jsem vstoupil do politiky, tak jsem měl pouze zprostředkované vnímání Sněmovny z médií. A média nevyhledávají pozitivní příklady, ale střety a extrémy. Zprávu znějící “poslanci se dnes chovali slušně a na všem se dohodli”, nenajdete. A tyto případy se dějí. Jako příklad mohu uvést Zákon o střetu zájmů, který má pomoci starostům a uvolněným funkcionářům na obcích, aby majetkové přiznání příliš nezasahovalo do osobního a rodinného života, a jsem rád, že na tomto zákonu jsme se shodli snadno. Sám totiž vím o starostech, kteří raději složili funkci a z politiky odešli, než aby ohrozili soukromí a v některých případech i bezpečí svých rodin. Na druhou stranu složení současné Sněmovny je velmi specifické. Máme devět klubů a nemáme žádnou koalici. Negativní nálada a chybějící struktura se nevyhnutelně v každodenní práci Sněmovny odráží. Vytváříme ad hoc spojenectví, je to turbulentní, fragmentovaná doba. Sám vidím velký rozdíl mezi působením na předchozí funkci prvního místopředsedy a nyní, když působím ve funkci předsedy. Poslední tři měsíce jsem v práci téměř pořád.

Jste hrdým patriotem Zlínského kraje. Zkuste představit Zlínský kraj nějakému cizímu státnímu příslušníkovi, který doteď zná jen Prahu.

Největším pokladem Zlínského kraje jsou úžasní lidé. Sám pocházím z Hané, ale ve Zlínském kraji žijí i Valachové a Moravští Slováci. Kdo odtamtud pochází, ví, jaké jsou mezi námi rozdíly. Ale všichni jsme Moraváci. Vážím si pracovitých a skromných lidí, kteří představují naše největší bohatství. Nemáme ani ropná pole, ani doly. Každý vnímá krásnou přírodu a fakt, že jsme příhraniční region. Chtěl bych zároveň zmínit, že jsme zároveň krajem, který je i velmi industriálně zaměřený. Máme spoustu špičkových výrobních podniků, které se specializují na výrobu, často mají i vlastní výzkum a dodávají do velkých firem na celém světě.

Vy sám navíc pocházíte z krásného města Kroměříž, které patří do seznamu památek UNESCO. Stále se však vedou debaty, do jaké míry toto ocenění opravdu napomáhá turistickému ruchu a rozvoji.

Na toto ocenění jsme velmi pyšní, u nás dokonce funguje Klub UNESCO, který je unikátní, neboť vznikl na lokální úrovni spolku, nikoliv na úrovni národní. Věřím, že ocenění pomáhá a já se rád tímto faktem chlubím například při setkání s velvyslanci. Zajímavých turistických míst v České republice je hodně, ale turisté sem přijíždí na krátkou dobu. Toto ocenění je určitě pomůže nasměrovat.

Na svých stránkách zmiňujete, že předchozí praxe advokáta Vám pomohla pochopit problémy lidí z města s 30.000 obyvateli. Liší se tyto problémy od problémů lidí, kteří žijí v Praze?

K advokátovi se vždy dostávají právě ty sporné otázky. Jako příklad uvedu nařízení o energetickém průkazu budovy, který komplikoval smlouvy o převodu nemovitostí. Tuto záležitost jsme následně řešili na úrovni Sněmovny. Na druhou stranu lidé jsou všude stejní a mají stejné starosti. Zlínský region je z pohledu výše mezd region s druhou nejnižší průměrnou mzdou. Naše zdravotní sestry mají dokonce nejnižší mzdy v České republice. Zdravotnictví funguje právě jen díky úžasným lidem.

Jste hrdým otcem syna a dcery, jakou budoucnost vidíte pro své děti? Lze vůbec politiku skloubit s rodinným životem?

Nechci jim žádný směr předurčit, přál bych si, aby se sami rozhodli. Na rodičích je poskytnutí maximální podpory. Vedu je ke sportu, hrají tenis, lyžují. Dbám i na jazykové vzdělání, oba hrají na hudební nástroje. Výchova je hodně na manželce, pomáhají i prarodiče. Já jsem hodný tatínek, který o víkendech rozmazluje. Přesto mi každý týden můj devítiletý syn pokládá otázku zda “opravdu musím jet do Prahy dělat předsedu Sněmovny”?

Závěrem se vrátím k začátku našeho rozhovoru. České republice se velmi daří, nejen ekonomicky. Všichni velvyslanci si pochvalují jaké je to úžasné místo k životu. Proč nejsme spokojeni?

Myslím, že je to náš národní povahový rys. V Bruselu mi říkali, že jsme druhá nejvíce euroskeptická země. A já jsem odpověděl: “Eurobarometr prostě není nastavený na Čechy.” My budeme vždy nadávat, máme to v povaze. Přežít ve středoevropském prostoru, kde začala a probíhala spousta válek, nebylo pro malý národ jednoduché. Dříve jsme si dělali srandu z Moskvy, nyní z Bruselu. Možná na to můžeme být i svým způsobem hrdí. Já sám hledím do budoucnosti s optimismem.

Autor: Linda Štucbartová