Rudolf Jindrák

 

“Diplomacie je řemeslo”

 

Není překvapením, že nový ředitel zahraničního odboru je ve své pozici velmi vytížený a návštěvy se u něj střídají po třiceti minutách. Proto mne potěšilo, že si Rudolf Jindrák udělal čas na rozhovor pro časopis Czech and Slovak Leaders. Věřím, že v tom nebyla pouze dávka „kolegiality“, protože jsme se oba během působení na Ministerstvu zahraničních věcí měli možnost setkat. Naopak, potěšilo mne, když se o časopise Czech and Slovak Leaders zmínil jako o periodiku, které vnímá jako prospěšné pro mnohé
členy diplomatického sboru a další reprezentanty ze zahraničí, neboť vychází v anglickém jazyce a umožňuje tak lepší orientaci ve společenském dění v naší zemi.

Já sama jsem uvítala možnost osobního rozhovoru s jedním z nejzkušenějších českých velvyslanců a zároveň jedním z nejbližších spolupracovníků Miloše Zemana. Diplomatická kariéra Rudolfa Jindráka zahrnuje působení na pozicích velvyslance v Maďarsku,
v Rakousku a téměř osm let v Německu. Na Ministerstvu zahraničních věcí rovněž působil jako náměstek ministra, na Úřadě vlády potom jako poradce premiéra. Náš rozhovor se netýkal pouze současné zahraniční politiky České republiky z pozice „Hradu“,
 ale ocenila jsem příležitost diskutovat
o těchto otázkách s osobností,
která svou kariéru zasvětila službě zahraniční politice České republiky jako takové.

Kromě osobní nabídky od pana prezidenta, co ještě Vás přivedlo do působení ve funkci ředitele zahraničního odboru na Pražském hradě?

Již z úvodu vyplývá, že jsem vystřídal působení v několika institucích, na různých pozicích, přitom však stále zůstávám u svého řemesla. Diplomacie je z 90 % řemeslo, a proto je důležité, aby se jí věnovali lidé, kteří znalost tohoto řemesla mají. Zbývajících 10 % je potom o šéfovi, v současné době je mým šéfem pan prezident, kterému se snažím být co nejvíce nápomocen.

Ve srovnání s Vaším předchůdcem, Hynkem Kmoníčkem, se od Vás očekává, že se soustředíte především na evropskou agendu.

Nevím, zda slovo soustředit se je vhodné. Je pravdou, že jsem strávil 17 let v zahraničí v sousedních státech. Maďarsko do jisté míry totiž stále považuji za našeho souseda. Evropu v letošním a zejména příštím roce čeká hodně změn. Vyčkává se na výsledky voleb ve Francii, v Německu a pravděpodobně i v Itálii. K tomu, abychom se Evropou více zabývali, jsme tedy předurčeni. Zároveň jsem přesvědčen o tom, že dobré vztahy se sousedy jsou pro rozvoj státu klíčové. Podívejme se na historii Československa nebo ostatních zemí ve středoevropském prostoru. Špatné vztahy se sousedy vedly buď k odtržení území, nebo přímo k válečným konfliktům. Moje specializace a zaměření na Evropu, ať již z hlediska bilaterálních nebo multilaterálních vztahů, však neznamená, že se nebudu věnovat i ostatním teritoriím či státům, jako například Asii, Číně, Japonsku. Potenciální světový konflikt totiž nehrozí v Evropě, ale třeba na Korejském poloostrově, kde stačí málo a spustí se lavina.

Zmínil jste Koreu a současné dění. Běžná reakce na tyto problémy od českých občanů zní následovně: „Jsme malá země a máme tudíž malý vliv na světové dění“. Proč se vlastně o tyto země zajímat a můžeme je vůbec ovlivňovat?

Diplomacie dnes přece není o tom, že ji vykonává jeden stát. Proto jsme součástí větších uskupení, jakými jsou NATO, EU nebo OSN, které představují mechanismy mezinárodního působení. Na řadu států platí právě OSN jako strašák, už jenom z pozice hrozby zastavení rozvojové pomoci nebo jejího podmínění určitou spoluprací a dodržováním stanovených pravidel. A když už mluvíme o situaci v Koreji, tak málokdo ví, že Československo mělo svého pozorovatele a zástupce na 38. rovnoběžce na hranici mezi Jižní a Severní Koreou až do roku 1992. Severokorejský režim umně využil rozdělení Československa a označil závazek působit v pozorovatelské misi za neplatný z titulu rozpadu státu. Dnešní regionální konflikt může mít dalekosáhlé následky. Opět uvedu jeden příklad z historie: První světová válka začala právě jako regionální konflikt.

Pojďme nyní zpátky do Evropy, konkrétně ke vztahům s Německem. Opakovaně se říká, že jsou na nejlepší úrovni v historii. Pokud mohu srovnat, toto se svého času říkalo i o česko-amerických vztazích, ovšem pokud se do vztahů neinvestuje z obou stran, prostou dynamikou vývoje začnou upadat. Nehrozí něco podobného i v případě česko-německých vztahů?

Hrozí i nehrozí. V Německu jsem strávil 12 let života, 4 roky jako generální konzul v Mnichově a téměř osm let na postu velvyslance v Berlíně. Ve vztazích s Německem jsme dokázali odbourat některé předsudky či klišé, které jsme navzájem o sobě měli. U Německa lze říci, že mnohé předsudky vůči zemím na východ od Německa jsou větší než ty naše o Němcích. My jsme samozřejmě ovlivněni tím, co se dělo v historii. Mně je 53 let a moje generace ještě stále vnímá na pozadí osudů rodičů a prarodičů to, co se v Československu dělo za 2. světové války. Z mé rodiny byla část příbuzných popravena za odboj po Heydrichiádě, poslední z obětí sekyrárny na Pankráci byla i moje příbuzná Božena Jindráková, rozená Seidlová. Paradoxem bylo, když můj otec, původem z jižních Čech, který Němce neměl rád, si vzal Němku za manželku. Moje maminka pocházela ze Slovenska a patřila k menšině spišských Němců. Maminka, která byla během války malé děvče, ještě 10 let po válce neměla československé státní občanství, to získala až v roce 1955. Můj pohled na Němce skrze rodinnou historii byl tedy vyvážený a myslím, že takto by to mělo platit všeobecně. Na jednu stranu jsem si uvědomoval, co Němci svojí ideologií během Druhé světové války způsobili, na druhou stranu jsem si byl vědom toho, co Němci po válce zakusili. Naším úkolem je zajišťovat, aby zpětné zrcátko historie nebylo větší než přední čelní sklo v autě reprezentující příležitosti do budoucna, řečeno slovy bývalého prezidenta Václava Klause. Nesmíme zapomínat ani na to, že dnes mezi námi stále ještě žijí perzekuovaní vězni z koncentračních táborů. Politické vztahy s Německem máme výborné i díky současné kancléřce Angele Merkelové, kterou mám osobně rád a která ví, s nadsázkou řečeno, kde leží Praha.

Údajně patříte mezi několik vyvolených osob, kterým Angela Merkelová zvedne telefon?


Já jsem jí několik let volat nezkoušel a nemám to v plánu, ale pravdou je, že současný německý prezident Frank Walter Steinmeier reaguje na mé sms, jsme letití přátelé. Gratuloval jsem mu ke zvolení a určitě se v brzké době setkáme. Ukazatelem dobrých vztahů je i schopnost pojmenování a řešení i nepříliš snadných témat. Jedním z těchto témat je dopravní infrastruktura, tzn. propojení železnice, silnice a dálnice do Německa, včetně vodní cesty po Labi. Naším strategickým záměrem je vybudování železničního spojení mezi Berlínem, Drážďany a Prahou nebo mezi Prahou, Mnichovem a Frankfurtem, abychom nebyli obejiti a nepostavilo se jednodušší železniční spojení na východ přes Polsko nebo na jihu mezi Rakouskem a Maďarskem. Další složitá debata se týká zavedení mýta na německých dálnicích, které považujeme za diskriminační. Rovněž řešíme problém související s poskytováním stejné minimální mzdy na německé úrovni i českým řidičům, což je v případě autodopravců likvidační. Takže témata existují, stejně jako existují mnohé mechanismy pro jejich diskutování jako mezivládní spolupráce, strategický dialog a další. Přesto máte pravdu v tom, že možná zapomeneme nějaké problematické okruhy řešit a až přijdou, tak si s nimi nebudeme vědět rady.

Jste příznivcem jednotné Evropy a integrace, ale ne za každou cenu. Kde tedy začít s tolik potřebnou reformou EU?

Toto téma je složité. Koncem letošního roku dojde k velké akceleraci debaty o dalším směrování Evropské unie. Zda dojde k rozdělení na užší jádro a ostatní státy ve vleku této první skupiny. Dle mého názoru bude EURO stále sjednocujícím kritériem. Ty státy, které budou mít Euro, budou mít tendenci se více integrovat. Problémy Itálie či Francie z hlediska skalní politiky jsou velké a tyto státy jsou do jisté míry nuceny spolupracovat. Spolupráce v Evropě je prostě nevyhnutelná. Ekonomická spolupráce v Evropské unii je stejně nevyhnutelná jako spolupráce v bezpečnostní oblasti. Budeme nuceni sdílet informace o pohybu osob, nejen v rámci Schengenského prostoru, a budeme muset převzít větší zodpovědnost za svou bezpečnost, a tudíž začít navyšovat armádní rozpočty. Na druhou stranu toto navyšování bude třeba koordinovat. Představa, že by Německo dalo dvě procenta HDP na zbrojení, což znamená zhruba 80 mld. EUR, rozpoutá podobnou válku ve zbrojení, jakou pamatujeme z 80. let minulého století. Z výše řečeného vyplývá, že Evropa má před sebou řadu složitých rozhodnutí. Německé volby jsou koncem září, u nás v druhé polovině října proběhnou parlamentní volby a budeme před volbami prezidentskými. V období, kdy se budou přijímat či formulovat zásadní rozhodnutí o budoucím směrování EU mezi Berlínem a Paříží, bude na nás, abychom se rychle vyjádřili, ke které vizi směrování se přikloníme. Otázkou zůstává, zda budeme schopni odpovědět v době, kdy budeme po volbách a řešit sestavení vlády. Role pro nás, vrcholové úředníky, zůstává jasná. Připravit co nejlepší podklady pro politiky tak, aby rozhodovali na základě objektivních informací.

Váš vzkaz závěrem pro čtenáře Czech and Slovak Leaders?


S ohledem na to, že jsem i rodič, tak zásadním bodem pro mne zůstává, aby mé děti vyrůstaly ve spořádaném světě, nemusely se obávat o svou bezpečnost, aby měly možnost svobodně se rozhodnout o své budoucnosti a pokud chtějí, tak aby mohly studovat v zahraničí. Zachovejme si to, čeho se nám z hlediska zahraniční politiky a mezinárodní spolupráce a postavení České republiky podařilo dosáhnout jsem rád, že Česká republika je nejen respektovaným sousedem, ale i ceněným partnerem v mezinárodních organizacích.

Linda Štucbartová