Pavel Říman

 

“Žijte, sportujte i jezte s rozumem, tak, abyste nemuseli ortopeda potřebovat”

 

MUDr. Pavel Říman

MUDr. Pavel Říman je ortopedem v pražské Nemocnici Na Františku. Mimo toto působiště je od roku 2008 lékařem mužské basketbalové reprezentace, se kterou rovněž absolvoval v roce 2019 Mistrovství světa v Číně. Od roku 2015 se stará i o hráčky basketbalového klubu ZVVZ USK Praha. V jeho péči jsou i čeští judisté, včetně Lukáše Krpálka a jeho kolene, které pan doktor operoval.

MUDr. Pavel Říman vystudoval v Praze, semestr strávil na studijním pobytu v norském Trondheimu. Další specializační studia absolvoval v Německu, v USA a ve Velké Británii.

S ohledem na vysoké vytížení rozhovor probíhal na dálku. Je pro lékaře náročnější letní sportovní sezóna nebo ta zimní? Jak o sebe pečovat, abychom se vyhnuli kloubním náhradám? Jaký je hlavní rozdíl mezi českým, norským a americkým zdravotnictvím? A jak vnímá aktuální kauzu kolem českých mediček? Rozhovor doporučuji jak sportovcům, tak nesportovcům. Je přáním každého autora, aby článek měl dopad. Já doufám, že po jeho přečtení přibude lidí, kteří si začnou dávat pozor na zdravý životní styl. Pokud zvládne pravidelný sport zařadit do svého režimu velmi vytížený lékař, my ostatní bychom měli také.

Rozhovor s ohledem na Vaše vysoké pracovní vytížení realizujeme na dálku. Na kolik se do Vašeho aktuálního vytížení promítla nejen doba dovolených, ale i realita zavřených oddělení a odkládaných operací v souvislosti s Covid-19?

Já pracuji na ortopedicko-traumatologickém oddělení, a i když jsme v naší nemocnici měli v době vrcholu pandemie specializované “Covid-19 oddělení” s asi 15 lůžky, tak od poloviny března do konce května bylo konkrétně v našem oboru spíše klidněji. Plánované operace jsme museli zrušit a vzhledem k probíhající karanténě a absenci turistů v centru Prahy výrazně poklesl počet úrazů. Během léta se situace ale úplně obrátila. Za normálních okolností je na sále o prázdninách klidněji, velké operace si pacienti přejí spíše na jaře a na podzim, ale teď jsme museli dohnat zhruba tříměsíční pauzu, takže celé léto se jelo prakticky non-stop na obou operačních sálech. Což se dalo zvládnout jen díky tomu, že si celý kolektiv operačních sálů významně omezil letní dovolené a rád bych jim touto cestou poděkoval.

Jsou pro ortopedy větší noční můrou úrazy z letních nebo zimních sportů?

Určitě větší noční můrou jsou úrazy ze zimních sportů. Přeci jen se často nehoda stane při větší rychlosti, s větší energií a následky jsou často vážnější, nejsou výjimkou ani poranění hlavy.

Vaší specializací je regenerace kloubů a cituji Vás z jednoho televizního pořadu, že “na chrupavku jsme stále krátcí”. Co dělat pro to, abychom se s přibývající délkou života operaci kloubů vyhnuli? Máme si případně zvyknout na to, že endoprotéza či výměna kloubu bude patřit ke standardnímu lékařskému zákroku?

Za touhle větou si bohužel stále stojím. Jsme schopni nahradit poškozené vazy, „sešroubovat“ zlámané kosti, ale opravit nějakým smysluplným způsobem chrupavky se nám stále nedaří. Ještě jsme schopni léčit izolované ohraničené léze u mladších jedinců, ale difúzní poškození chrupavky u starších lidí se nám bohužel daří opravit skutečně jen výměnou kloubu za umělý. Abychom se tomuto vyhnuli, tak je důležité si udržovat rozumnou tělesnou hmotnost, protože nejvíce našim kloubům vadí nadváha. Každé kilo navíc nosné klouby poznají, a i když se v poslední době endoprotetika skutečně stává standardním lékařským výkonem, je rozumné tento zákrok podstoupit, až když skutečně není jiné řešení. V minulosti jsme pacienty s nadváhou nad 120 kg prakticky neoperovali, nyní bohužel nejsou výjimkou ani 140 kg vážící klienti.

Sportem ke zdraví, nebo k trvalé invaliditě? Jak jsou na tom Češi s fyzičkou a péčí o klouby?

Vrcholový sport skutečně zdraví úplně neprospívá. Tréninkové dávky jsou často veliké, regenerace nedostatečná a organismus, ať chceme nebo ne, pak ve vyšším věku trpí. Ale to se týká skutečně špičkových sportovců, já osobně sport hrozně nerad v ambulanci zakazuji. Vždy jde najít nějaké rozumné východisko, upravit režim, zvolit jiný druh sportu. V poslední době je vidět, že mnoho lidí o sebe mnohem více pečuje, spousta běhá, jezdí na kole. Cyklistiku bych asi doporučil nejvíce, pokud člověk z kola nespadne, tak k opotřebení kloubů dochází minimálně.

Jste lékařem basketbalové reprezentace mužské, zároveň pečujete i o ženské basketbalistky. Napadá mne, zda se u vrcholových sportovců zranění liší s ohledem na pohlaví?

Kdysi se zranění skutečně dost lišily, v poslední době jsou již ale rozdíly minimální. Ženy jsou mnohem atletičtější, rychlejší a charakter zranění je již prakticky totožný jako u mužů.

Absolvoval jste několik stáží v Norsku, v Německu a v USA. Jakou inspiraci či poučení jste si z jednotlivých zemí přivezl, ať již z pohledu medicíny či životního stylu?

V Norsku jsem studoval část střední školy a následně jeden semestr na medicíně v Trondheimu. Osobně mi Norsko velmi přirostlo k srdci. Lidé jsou tam na první pohled skutečně trochu chladní, až drsní, ale když se vám podaří naučit jejich řeč, snáz se dostanete pod jejich slupku a zjistíte, že jsou velmi srdeční, upřímní a s dobrým smyslem pro humor. Zdravotnictví se zásadně neliší, vybavení je v nemocnicích dost podobné, samozřejmě díky nerostnému bohatství na první laický pohled trochu hezčí. Odborná úroveň zdravotnického personálu je prakticky stejná, ale jistě bychom si měli vzít příklad z naslouchání a obecně chování k pacientům. V Norsku vždy lékař či sestra vše opakovaně vysvětlí, odpoví na všechny otázky, v tomto určitě pokulháváme. Je to samozřejmě trochu dáno tím, že lékař má na pacienta mnohem více času, v ambulanci vždy minimálně půl hodiny, o tom se nám tady může jen zdát. Na druhou stranu se Norové o své zdraví mnohem lépe starají, většina z nich jsou zdatní lyžaři a obézních Norů je významně méně. Navíc díky často velkým vzdálenostem nechodí do nemocnice s banálními problémy.

V USA jsem byl opakovaně na stáži v Coloradu na klinice v Boulderu a na Steadman Clinic ve Vailu. V obou případech se jedná o špičkové soukromé kliniky, kde lékařské vybavení i vzhled pokojů je nadstandardní. Což s sebou ale přináší jisté nevýhody, například večer v den operace, po artroskopii kyčelního kloubu, jsem viděl pacienty, jak se o berlích belhají do vedlejšího pětihvězdičkového hotelu, kde je noc mnohem levnější než na klinice.

Jak Vy sám se udržujete fit? Vrcholní politici příkladem nejdou, tak jak doprovázejí svá slova i konkrétními činy lékaři?

Již od mládí se věnuji telemarkovému lyžování a volejbalu, stále ještě hraji druhou pražskou třídu, i když mi to již zdaleka neskáče tak vysoko jako dříve, stále mě to baví. Poslední rok jsem začal více běhat a jezdit na kole. Vsadil jsem se totiž sám se sebou, že jednou zvládnu dlouhý triatlon, tzv. železného muže. Nejprve jsem si nakoupil veškerou studijní literaturu, pak materiální vybavení a teď už mi nezbývá nic jiného než trénovat. To je přeci jen vzhledem k mému časovému vytížení obtížné, takže vyrážím na výběh každý den v 6:00 ráno a na kolo, když se podaří alespoň jedenkrát týdně.

Aktuálně se řeší kauza studentek medicíny a jejich diskriminace v některých oborech, mj. i v ortopedii. Jaký je Váš pohled?

Budu upřímný, je pravda, že některé obory jsou pro ženy méně vhodné, ale to neznamená, že je nemohou dělat. Ortopedie, protože je občas nutná poměrně velká svalová síla, mezi takové patří, ale i v ortopedii znám spoustu šikovných lékařek, které se věnují operativě malých kloubů a jsou velmi úspěšné.

Zaujalo mne, jak se Vám stále daří udržovat znalost norštiny. V tomto čísle se mimo jiné věnujeme i problematice celoživotního vzdělávání a práce na sobě. Kromě sportu, jak se Vám daří udržovat si aktivně znalost norštiny?

Do Norska se snažím alespoň jednou za dva až tři roky jezdit a navštěvovat mou „norskou“ rodinu, stále jsem v písemném kontaktu s mnoha kamarády ze střední i vysoké školy a v neposlední řadě norštinu uplatňuji při službách v nemocnici. Do centra Prahy jezdí spousta turistů ze Skandinávie a jelikož jsou skandinávské jazyky dost podobné, tak se mi podaří norštinu občas uplatnit při komunikaci.

Linda Štucbartová