Danuše Nerudová

 

“NIC NENÍ NEMOŽNÉ”

 

Danuše Nerudová, Rektorka Mendelovy Univerzity

Danuše Nerudová je od roku 2018 rektorkou Mendelovy univerzity v Brně. Zároveň působí jako předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody. Věnuje se otázkám rovného postavení mužů a žen, dlouhodobě udržitelnému důchodovému systému a jeho financování. V dubnu společně s dalšími ekonomy založila občanskou iniciativu KoroNERV-20. V současné době je její jméno často zmiňováno v souvislosti s kandidaturou na funkci prezidentky České republiky. S paní rektorkou jsem rozhovor chtěla udělat již delší dobu, nejprve měl přijít do části věnované vědě, výzkumu a inovacím. V souvislosti s jejím veřejným vystupováním ji zařazujeme do sekce, která představuje případné budoucí kandidáty a kandidátky na post prezidenta či prezidentky České republiky.

Rozhovor proběhl začátkem dubna. Sešly jsme se u mě doma. Podobně jako generál Petr Pavel, paní rektorka kandidaturu sice nepotvrdila, ale ani nevyvrátila. Na novinářského sólokapra si tedy ještě budu muset počkat. Doufám, že se vyplní motta, která má paní rektorka na fb profilu. „Nikdy se nevzdávej. Věř si. Nic není nemožné.“

Náš rozhovor začnu otázkou ohledně Vaší kandidatury na prezidentku České republiky. Nečekám, že mi kandidaturu potvrdíte u našeho kuchyňského stolu, kde děláme tento rozhovor, ačkoliv by to bylo splněním novinářského snu. Spíše mě zajímá, jak o funkci přemýšlíte a co všechno v souvislosti s případnou kandidaturou zvažujete.

Dlouhodobě vnímám, že v České republice je tendence funkci prezidenta bagatelizovat. Tato mediální zkratka vychází z toho, že ji neposuzujeme z titulu funkce prezidenta jako takové, ale díváme se na ni perspektivou osoby, která tuto funkci vykonává. Je potřeba, abychom si uvědomili, nakolik je tato funkce důležitá a jak velkou pojistku demokratického systému představuje. Prezident v prvé řadě ukotvuje zemi geopoliticky. Prezident má možnost jmenovat skutečné odborníky do významných státních institucí, které zajišťují institucionální rámec a kontinuitu fungování našeho státu. Jmenuje guvernéra České národní banky. Stále nemáme EURO. ČNB stále má svou vlastní měnovou politiku. Prezident rovněž jmenuje soudce Ústavního soudu České republiky, který představuje další pojistku demokracie v naší zemi. Dalším úkolem prezidenta je nastavovat zrcadlo politikům a vyžadovat po nich řešení problémů. Obzvláště v časech krize. A v neposlední řadě je úkolem prezidenta dávat lidem naději a útěchu. Ukazovat světlo na konci tunelu. Pokud si všechno výše zmíněné sečteme, tak se jedná o funkci velmi důležitou, která s sebou nese spoustu povinností.

Když o funkci uvažujete v tomto širším kontextu a současně dostáváte e-maily, ve kterých je zmíněno, že Česká republika potřebuje ženu prezidentku po vzoru Slovenska, tak odpovídám, že Česká republika nepotřebuje prezidentku, potřebuje prezidenta nebo prezidentku osobnost. Myslím, že paralela mezi Českou republikou a Slovenskem není až tak přímočará, jak se často tvrdí. Na prezidentku bych tedy neměla kandidovat pouze z důvodu, že se cítím polichocena. Kandidatura představuje velký závazek, nejen vůči občanům této země, ale i vůči vlastní rodině. Každá žena svádí boj ve své kariéře, protože musí vystupovat v různých rolích a jednou z těch rolí je i role manželky, matky, dcery.

Moje oblíbená autorka Sheryl Sandberg ve své knize „Opřete se do toho“ popisuje, že každá pracující žena matka má na čele neviditelným písmem napsáno písmeno G jako guilt – vina, pramenící právě z pocitu, že pracující matka se dostatečně nevěnuje rodině. Zatímco korporace se snaží ženám skloubení práce a rodiny usnadnit, ve vrcholové politice podobná diskuze ještě ani nezačala.

Často si vzpomínám na rozhovor s Miroslavou Němcovou v Deníku N. Obsahuje brilantní popis fungování naší společnosti v politice a ve veřejném prostoru. Zmiňuje v něm právě nesnadnou situaci žen poslankyň, které jsou postaveny před volbu, zda uspět ve vrcholové politice, či vidět vyrůstat vlastní děti. Naší ambicí by mělo být to, že se s tímto fungováním spokojit nechceme. Často se mluví o ženách. Ale muži jsou přece postaveni před stejnou volbu. Mužům nevadí, že nevidí vyrůstat své děti? Nespokojme se tedy s konstatováním a mějme sílu s tím něco udělat. V tomto postoji mě utvrzují paměti Baracka Obamy, ve kterých popisuje, že každý den, s výjimkou těch, které trávil na zahraniční cestě, večeřel s rodinou a plnil tak svoji roli otce. Pořád věděl, co jeho dospívající dcery dělají ve škole, popřípadě co je trápí. Domnívám se, že je to tedy o vůli si režim správně nastavit. Ani ve vysoké funkci tedy člověk nemusí být postaven před volbu rodina, nebo kariéra.

Vaše vystupování sleduji již delší dobu. Nejdříve na sociálních sítích, pak v médiích. Nejprve jste se k politickým či kontroverzním společenským tématům nevyjadřovala s poukazem na to, že jako rektorka byste si měla zachovat nestrannost. Přišel rok pandemie a přišlo mi, že prostě k lecčemu už se mlčet nedalo…

To jste řekla velmi přesně. Takto to také cítím. Naopak, dospěla jsem k závěru, že úkolem univerzit je upozorňovat na konkrétní věci ve veřejném prostoru a kdy jindy, než když čelíme takto bezprecedentní krizi. Byla jsem jedna z prvních, kdo upozorňovali na to, že zákaz vycestování ze země loni na jaře byl v rozporu se Základní listinou lidských práv a svobod, a tudíž byl protiústavní.

Role univerzit v době pandemie je stále ještě nedoceněná. Studenti pomáhali v nemocnicích, sociálních službách, připravovali nedostatkové dezinfekce nebo tiskli ochranné štíty. Akademický výzkum získal zpět uznání široké společnosti, ukázala se nezbytnost mezinárodní spolupráce. Co ještě krize ukázala?

Objevy v přírodních vědách jsou zásadní, nejsou však jediné důležité. Myslím si, že právě tato krize ukázala, že k jejímu úspěšnému zvládnutí jsou potřeba i sociální a humanitní vědy. Zatímco matematici konstruují modely chování, v případě, že dojde k jeho změně, tak vzorce nefungují. Vidíme, že je nutné řešit i společenský a ekonomický dopad pandemie. Sociologové mohli hrát důležitou roli právě při sestavování efektivních dotazníků pro trasování tak, aby se tazatelé nedozvídali, že dotyčný či dotyčná se za celý týden s nikým nesetkali. Krize rovněž ukázala na velký deficit ohledně spolupráce vlády právě s akademickou sférou. Akademická sféra mohla vytvářet a často vytvářela kvalitní výstupy vhodné pro rozhodování exekutivy. Deficit ve vzájemné spolupráci existoval již před pandemií. Neschopnost vlády naslouchat expertům a přenášet jejich doporučení do konkrétních politických opatření způsobila, že jsme nebyli při řešení pandemie tak úspěšní jako například sousední Německo nebo USA, kde vlády mají stálý poradní vědecký sbor. Řešení pandemie založené na datech a na faktech doslova haprovalo.

U komunikace vědy a jejího dopadu na politiku ještě zůstaňme.

Často se hovoří o tom, že vědci mají dva úkoly. Prvním úkolem je tzv. popularizace vědy neboli zpřístupňování výsledků vědy široké veřejnosti. Druhým úkolem je právě komunikace směrem ke tvůrcům politik. Tato komunikace vázne. A ze strany vědců komunikace nechybí, byla přítomná celou dobu pandemie. Vnímám sníženou schopnost ze strany vlády naslouchat odborné vědecké komunikaci.

Univerzitní prostředí je dost často považováno veřejností za levicové, co se týče studentů. Jiní odborníci naopak poukazují na to, že univerzitní prostředí v rámci vyučujících je spíše konzervativní. Tak jak to ve skutečnosti s univerzitami v souvislosti s inovacemi vypadá?

Posdílím zkušenost z pandemie, která překvapila i mě samotnou. Doslova ze dne na den jsme museli přejít na on-line způsob výuky. Obávala jsem se, jak zejména starší generace přednášejících tuto výzvu přijme. Byla jsem velmi mile překvapená, že to nebyl žádný problém a všichni k tomu problému přistoupili jako k možnosti naučit se něco nového. Mendelova univerzita realizuje kurzy třetího věku a pro tuto skupinu studentů naše živé streamy představovaly po dlouhou dobu lockdownu kontakt s okolním světem, často jediný a pravidelný. Lidé s otevřenou myslí se chopí příležitosti bez ohledu na věk.

V rámci digitalizace jsme udělali opravdu neuvěřitelný pokrok. Dříve by se doba implementace počítala na roky, my jsme za 14 dnů museli mít nasazené řešení. Univerzitní prostor je charakterizován dlouhými akademickými diskuzemi, na které ovšem nebyl čas ani prostor. Zatímco na jaře loňského roku mnoho kolegů bralo on-line výuku jako dočasnou věc, dnes je jasné, že směřujeme k novému způsobu fungování. Vleklá dlouhá krize přesvědčila všechny o tom, že nastavení jak systémů, tak společnosti, bude prostě jiné.

A jací jsou dnešní studenti? Často se mluví o generaci, která pandemií bude velmi zasažena. Z mého pohledu studenti prokázali neuvěřitelnou výdrž a nasazení.

Mladé generaci věřím a vkládám v ni velké naděje. Jsem daleka soudů, že se mladým lidem nechce pracovat nebo že jsou líní. Tato generace je velmi zacílená na to, aby dělali věci, u kterých vědí, proč je mají dělat a vidí jasný cíl. Velmi si váží volného času. Skutečnost, že řeší work-life balance, neznamená sníženou ochotu k práci. Ani na mě už neudělá dojem někdo, kdo o sobě tvrdí, že pracuje 18-20 hodin denně. Pandemie ukázala, jak je work-life balance důležitý. Všechno je pomíjivé, rodina pomíjivá není. O studentech se často říká, že jsou aktivističtí. Aktivismus je bytostně spjat s univerzitami. Díky jejich aktivismu máme dnes svobodu. Studenti se od aktivismu posunuli ještě dále. Pochopili, že aktivismus samotný nestačí.

Dnešní generace studentů hodně vnímá problém životního prostředí a klimatických změn. Není to pro to, že by byli levicoví, ale protože chtějí přispět k řešení problému. Mladí lidé už nepotřebují vlastnit auto, protože ho mohou sdílet. Dbají na to, aby mohli jezdit na kole. Třídí a dbají na používání recyklovatelných obalů. Vidím, jak studenti uvažují v širších souvislostech a snaží se prezentovat témata ve veřejném prostoru tak, aby to nebylo považováno za aktivismus, ale aby otevřeli diskusi a přispěli ke změně vnímání problému. A tohoto přístupu celá řada lidí ze starší generace není schopna. A rozhodně mladou generaci nepovažuji za levicovou. Téma životního prostředí není levicové téma. Je to téma nás všech. Máme jen jednu planetu, planeta B neexistuje.

Vrátíme se k začátku našeho rozhovoru. Zmiňovala jste, že prezident nebo prezidentka má přinášet mimo jiné i naději. Kde naději berete Vy?

V mladé generaci a ve svých dětech… Líbí se mi jejich zacílení a nadšení pro věc. Věřím jim.

Linda Štucbartová