“ Zdánlivě bezpečně ležíme v srdci Evropy, ale to je jen klamná představa. ”
Josef Bečvář je nejvyšším vojenským představitelem České republiky. V čele armády je od letošního května. Jaké jsou jeho cíle pro vedení víc než 28 tisíc vojáků? „Tradičně ceněné jsou také naše schopnosti v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení, pasivních systémů či vojenského zdravotnictví,“ tvrdí. V čem by naopak potřebovala Česká armáda potřebovala přidat a nehrozí, že se staneme černým pasažérem NATO?
Co přesně máte z titulu náčelníka Generálního štábu na starosti?
Stručně řečeno, stojím v čele Generálního štábu, který řídí činnost armády. Ze své funkce jsem partnerem pro ministra obrany a mým úkolem je dle obdrženého politického zadání stanovit směr, jakým se bude armáda dále rozvíjet a určit způsob plnění zadaných úkoly. Generální štáb má klíčový význam při zpracovávání vojensko-odborných hodnocení k politickým rozhodnutím.
Struktura Generálního štábu je na první pohled velmi komplikovaná. Co je klíčem ke správnému pochopení jednotlivých sekcí a velitelství?
Komplikovaná je opravdu jen na první pohled, protože funkční jsou zpravidla jednoduchá řešení a to je i princip, kterým se armády řídí. Jádro Generálního štábu tak tvoří dvě klíčové sekce doplněné několika dalšími menšími prvky.
A to jsou?
Sekce plánování a rozvoje schopností. Ta odpovídá za mobilizační agendu, zálohy, plánování, koncepční a technický rozvoj naší armády a za vojenské úřady typu krajských vojenských velitelství či vojenské újezdy. Sekce podpory v sobě naopak slučuje ve formě jednotlivých agentur podpůrné armádní prvky, tedy logistiku, komunikační a informační systémy a vojenské zdravotnictví. Samostatně pak stojí ve struktuře Generálního štábu Společné operační centrum řídící jednotky nasazené v operacích v zahraničí či na území ČR, Agentura personalistiky AČR a například ještě Odbor průzkumu a elektronického boje. Pod Generálním štábem pak stojí dvě komponentní velitelství řídící denní život vojsk – Velitelství pozemních sil a Velitelství vzdušných sil. Na roveň jim je postavené ještě Ředitelství speciálních sil a Velitelství výcviku – Vojenská akademie.
Jaké máte cíle v „čele“ armády?
Armáda je kontinuálně fungující organismus. Převzal jsem ji s celou řadou běžících projektů a podobně ji po čtyřech letech předám svému nástupci. Mým prvním úkolem je tak pokračovat v krocích, které zahájil generál Pavel či dokonce jeho předchůdci. Hovořím-li o prioritách, tak nutně to je dopracování a přijetí klíčového dokumentu Koncepce výstavy AČR, personální doplnění jednotek a pokračování procesu přezbrojení a modernizace vybavení. V přezbrojení stojíme před nutností obměny radarové techniky, pořízení víceúčelových vrtulníků či zvážení možného rozvoje dopravních kapacit vzdušných sil. U pozemních sil to zejména je přezbrojení 7. mechanizované brigády, modernizace dělostřelectva a sledování trendu moderních bezobsluhových systémů.
Kolik peněz dává vlastně Česko na svou obranu?
Pro letošní rok byl pro kapitolu resortu Ministerstva obrany schválen rozpočet ve výši 43,78 miliard korun. To v době schvalování odpovídalo výhledu 1,04 % HDP. Je pozitivní, že se podařilo najít politickou shodu a obrátit negativní trend předchozích let, kdy byl armádní rozpočet dramaticky krácen. Do roku 2020 by se pak měly v souladu přijatou deklarací postupně zvýšit výdaje České republiky na obranu na 1,4 % HDP. Naplňování této koaliční dohody očekáváme již nyní v rámci návrhu rozpočtu na rok 2016. I tak budeme nadále pod aliančním závazkem 2 % HDP. Bohužel si s sebou neseme i velký vnitřní dluh na technice, infrastruktuře a nenaplněnosti personálem, jehož vyrovnání si vyžádá delší období. Na druhou stranu si však musíme přiznat, že ani skokový růst rozpočtu by nebyl řešením, protože řadu klíčových modernizačních projektů je nutné nejprve odpovědně připravit.
Jaký hlavní argument máte pro ty, kteří tvrdí, že je zvyšování výdajů na obranu zbytečné?
V tomto pohledu je pozice armády poněkud komplikovaná. O to důležitější je však právě o potřebě obrany a investic do ní veřejně hovořit. Srovnám-li to například se zdravotnictvím, školstvím či resortem dopravy, vnitra, nebo kultury, tak za nimi stojí každodenní zkušenost obyvatel. Výdaje na obranu oproti tomu nejsou prvoplánově vidět v každodenním životě, a tak je snad někdo může lehkovážně hodnotit jako zbytečné. To však platí jen do okamžiku příchodu krize. V takovou chvíli je ale bohužel na investice do obrany obvykle pozdě. Armáda je pojistkou jedné ze základních funkcí státu – tedy zajištění bezpečnosti. Na tuto funkci zkrátka nemůžeme v dnešním světě rezignovat.
Co je pro vás aktuálně největší hrozbou?
Největší hrozbou současného světa je bezesporu radikalismus a nepředvídatelná nestabilita. Hovoříme o fenoménu takzvaného Islámského státu, krizi na Ukrajině a změně postojů Ruska, krizích přírodních zdrojů a stupňujících se problémů uprchlíků a migračních vln. To vše nejen v hmatatelném kontextu, ale i ve virtuálním prostoru. Zdánlivě bezpečně ležíme v srdci Evropy, ale to je jen klamná představa, která se může prudce změnit, pokud se nebudeme aktivně podílet na řešení těchto problémů v místech jejich vzniku a nebudeme se jim snažit maximálně předcházet.
V čem je česká armáda špičková?
Především jsou to lidé – naši vojáci, kteří jsou velmi zkušení a flexibilní. Své kvality potvrzují každý den při plnění náročných úkolů nejen v zahraničních operacích, ale i doma na teritoriu České republiky. Tradičně ceněné jsou také naše schopnosti v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení, pasivních systémů či vojenského zdravotnictví.
V čem naopak za „světem“ ztrácí?
Bylo by naivní myslet si, že se dokážeme ve všem plně vyrovnat s takovými armádami, jako jsou například americké ozbrojené síly. Zde narážíme a logicky budeme vždy narážet na zdrojové limity. V tom ale problém díky našemu aliančnímu ukotvení v NATO nevidím. Co však musíme dořešit, je již zmiňované dotažení modernizace a doplnění personálu, tedy s tím související financování právě proto, abychom se nestali v Alianci černým pasažérem. Zkrátka v posledních letech jsme ztráceli v investicích do zajištění své bezpečnosti. Vleklou bolestí je i akviziční proces, kde se resortu Ministerstva obrany nedařilo naplňovat například základní potřeby vojáků. Hovořím přitom o zcela základní oblasti výstroje a osobního vybavení. I v tom je nutné dosáhnout řešení, aby mohli naši vojáci odpovídajícím způsobem plnit své úkoly při výcviku i v operačním nasazení.
V kolika zemích jsou aktuálně přítomní čeští vojáci?
Na mysli patrně máme nasazení našich vojáků v zahraničních operacích a pozorovatelských misích v rámci aliančního úsilí NATO, operací EU a misí OSN. Aktuálně se jedná o Afghánistán, Mali, Sinajský poloostrov, Kosovo, Bosnu a Hercegovinu, Kongo či Středoafrickou republiku. Aby byl výčet úplný, musím doplnit ještě operaci EU-NAVFOR u somálských břehů, v níž naši vojáci působí na velitelství ve Velké Británii. Naše vojáky pak ještě naleznete pochopitelně i ve velitelství a dalších organizacích NATO.
Co si myslíte o emocích, které byly kolem průjezdu spojeneckých vojsk českou republikou letos v březnu?
Průjezd amerického konvoje vracejícího se z aliančního cvičení v Pobaltí a Polsku zvedl v české veřejnosti nebývalou vlnu zájmu. Problémem je dělení na „my a spojenci“. Přitom jsme členy NATO již více než 15 let. Neplatí tedy „my a spojenci“, ale pouze my. Osobně jsem proto velmi rád, že po úvodní negativní kampani většinová společnost jasně a zcela srozumitelně vyjádřila své postoje a podporu k našim závazkům.
Velmi diskutované téma jsou odvody. Vláda nedávno schválila novelu branného zákona. O co v ní jde? A je to podle vás dobrou cestou, jak navýšit?
S pozastavením provádění odvodního řízení v době míru, které následovalo po profesionalizaci české armády v roce 2005, jsme se dostali do situace, kdy nám klesá počet evidovaných povinných záloh nemluvě o počtu vycvičených záloh. Pokud tedy nepřikročíme k obnovení odvodního řízení, ztratíme postupně přehled o tom, kolik mužů a žen by v případě krize bylo schopno a především ochotno se aktivně se zbraní v ruce podílet na obraně země. V souvislosti s vývojem bezpečnostní situace ve světě by to rozhodně nebylo dobrým krokem. Odvody nám pak zároveň umožní nabídnout veřejnosti možnost dobrovolné vojenské přípravy, oslovit mladou generaci a představit jí, co vlastně ozbrojené síly jsou a proč musí být obrana věcí celého státu, nejen profesionální armády.
Vláda projednala po dřívějším odložení také rozhodnutí o tom, že by byli při likvidaci živelních pohrom vojáci nasazováni pružněji. Proč to nyní nejde „pružně“?
V návrhu zákona č. 219 o ozbrojených silách, který byl projednán vládou, se jedná spíše o vnitřní opatření, které nám v reakci na provedené organizační změny AČR pomůže pružněji nasazovat síly a prostředky z plného spektra armády, tedy od různých útvarů. Vojáci jsou a vždy budou připraveni pomoci, na tom se nic nemění. Je však také nutné si uvědomit, že problematika živelních pohrom spadá prvotně pod Integrovaný záchranný systém a armáda je v rámci něj posilovou složkou k jeho základním prvkům, tedy Hasičskému záchrannému sboru, Policii ČR a Zdravotnické záchranné službě. Zejména u hasičů pak došlo od katastrofálních povodní na Moravě v roce 1997 k výraznému posílení schopností – část z těchto schopností hasiči převzali i přímo od armády. Proto dnes nevidíte vojáky v takové míře v první linii, tam zasahují především hasiči se svojí sofistikovanou technikou. Úloha armády s výjimkou jistých specializovaných prvků, jako jsou například letečtí záchranáři, přichází zejména v druhém sledu, ve chvíli, kdy je zapotřebí vystřídat a nasadit další osoby a techniku.
Studoval jste na francouzských vojenských školách. V čem jsou nejvíce odlišné od těch českých?
Od doby mého studia již uplynulo hodně let, a proto by asi nebylo úplně objektivní, abych detailně porovnával naše a francouzské vojenské školství či vzdělávací systémy obecně. Přesto však rád uvedu, co pro mne osobně bylo největším přínosem vzdělání v zahraničí. Ten spatřuji především v tom, že jsem měl možnost se seznámit s mezinárodním prostředím a navázat kontakty. Bezesporu zajímavé pak bylo i čerpat z – v té době mnohem rozsáhlejších – francouzských zkušeností s operačním nasazením sil v zahraničí, zejména v oblastech bývalého vlivu Francie ve světě. To byla a bude zkrátka vždy výhoda větších armád a velkých zemí.
Které země bychom si mohli vzít jako příklad pro „bezchybnou“ armádu?
Je otázkou, zdali existuje něco jako dokonalá armáda, protože ve všech státech světa se ozbrojené síly neustále vyvíjí, reflektují na vznikající hrozby i konkrétní podmínky daného státu. Co funguje v jedné zemi, nemusí být vždy optimální pro druhou. Osobně nejsem přítelem nekritického přijímání zahraničních vzorů, ale také rozhodně nejsem ani tím, který by nechtěl hledat a přijímat zkušenosti. Vždy si však z nich musíme vzít to své. Významným zdrojem inspirací a poučení pro nás mohou být ozbrojené síly našich klíčových aliančních partnerů, tedy USA, Velké Británie, Francie, Německa, ale nesmíme se zavírat ani před zkušenostmi nám velikostně srovnatelných států NATO, či neutrálních zemí. Jisté inspirace však mohou přinést i poznatky z jiných kulturních a společenských podmínek.
Jaké největší rozdíly mezi armádami můžeme vidět na „starém“ kontinentu?
V současné době je velká část Evropy propojena aliančními vazbami, ať již v rámci NATO, EU či dalších partnerských programů. Toto propojení vede ke sjednocování a vyhlazování dřívějších rozdílů. Spolupracujeme při výcviku a řešení operací, harmonizujeme normy a operační postupy.
Formálně je vaším přímým velitele prezident republiky. Zajímá se o aktuální dění v armádě?
Ano, zajímá a velmi. Pan prezident při svých cestách po republice do svého programu pravidelně zařazuje i návštěvy u vojenských útvarů, byl také za našimi vojáky v Afghánistánu. Vyjadřuje našim vojákům podporu a veřejně prezentuje svůj pohled na bezpečnostní témata.
Jaký největší mýtus o armádě jste zaznamenal?
To, že je naše armáda k ničemu, protože by byla schopna ubránit jen jedno okresní město. Veřejnost si totiž často neuvědomuje rozdíl mezi profesionálními ozbrojenými silami v době míru a armádou v případě vypuknutí válečného konfliktu. Nevnímá ani skutečnost, že je naše obrana zajištěna v rámci Aliance.
Naplnila práce v armádě všechna vaše očekávání, které jste do ní během svých začátků vkládal?
Když jsem v roce 1973 nastupoval na vojenské gymnázium do Moravské Třebové, rozhodně jsem si nepředstavoval, že se stanu o více než 40 let později náčelníkem Generálního štábu. Své představy o tom, co je armáda a jak funguje, jsem asi jako všichni vojáci získával postupně. Měl jsem i velké štěstí na velitele a spolupracovníky. Pokud se ohlédnu zpět, tak má dosavadní kariéra byla opravdu pestrá. Od dělostřelců, přes Vojenskou policii, diplomatické služby až po Generální štáb jsem prošel velmi zajímavými pozicemi a jsem za ty roky v uniformě nesmírně vděčný. Tolik zkušeností bych jinak jen sotva získal. Velký dík však patří i mé rodině, protože bez její podpory a pochopení by to bylo nemyslitelné.
Autor: redakce (jk)
Foto: Archiv Generálního štábu AČR