Pomalu za sebou necháváme rok 2015 a ohlédneme-li se za ním, uvidíme, že nám i on opět dokázal starou pravdu: člověk míní a život mění. Pokud chceme být skutečně připraveni na různorodé výzvy, které nás čekají, měli bychom zcela nově uchopit vedení a strategickou komunikaci. Ovšem abychom toho dosáhli, musíme v první řadě navrátit důvěryhodnosti čestné místo, které jí náleží: je u samotného jádra našich myšlenek, proslovů a činů.
Když si čtu výhled časopisu Economist na rok 2016, nemohu si nevšimnout, jak málo událostí jsme byli schopni před rokem předpovídat – a přitom šlo o okamžiky, které letos měly na naše životy zásadní vliv. Od migrační krize v Evropě až po mocný ekonomický růst České republiky, silně podpořený finančními prostředky z evropských fondů, které přišly na poslední chvíli; nebo plíživý strach a iracionální reakce lidí, o nichž jsme si mysleli, že je známe, na teroristické útoky v Paříži a na dalších místech světa. Dětinsky jsme věřili (opět), že už konečně chápeme svět, ve kterém žijeme. Ale jako obvykle si život našel cestu, jak nám ukázat, že naše odhady, postavené na logice, jsou prostě nedostačující ve chvíli, kdy stojí tváří v tvář dynamické a mnohotvárné realitě.
Otázka, z níž proto většině lídrů běhá mráz po zádech, zní: pokud se nemůžeme spolehnout na systémy, o nichž jsme se domnívali, že jim rozumíme, jak vůbec můžeme pokračovat v tom, co děláme? Jak můžeme dále vést své společnosti, instituce a životy, když je kolem nás tak málo jistot?
Odpověď na tuto otázku, kterou jsem mimochodem v komunikaci a vedení hledala několik posledních let, je vcelku jednoduchá: tím, že je prostě necháme být. Vím z vlastní zkušenosti, že pouze když dokážeme opustit své (iluzorní) jistoty a urputnou závislost na předvídatelné a měřitelné budoucnosti, vytvoříme prostor pro něco nového. Pouze tehdy, když svou hodnotu přestaneme ztotožňovat s procentem růstu za poslední rok, získáme potřebný odstup a budeme moci věci posoudit z větší perspektivy. Teprve až přijmeme to, že diktatura neustálého růstu má i alternativu – zdravější, udržitelnější, cyklický osobní, ekonomický i firemní život – můžeme zakusit svobodu. A pouze tehdy, když přijmeme osobní zodpovědnost za to, co je skutečně naše, najednou spatříme své skryté zdroje a budeme schopni učinit další krok.
No ano, ale jak to udělat? Co jsem se naučila za posledních pět let, od okamžiku, kdy jsem se na strategickou komunikaci pro lídry zaměřila, bylo, že důvěra je dnes tou nejdražší, a přesto nejprchavější měnou. Je to právě vaše schopnost podněcovat důvěru, která vás dostane na novou vedoucí pozici v korporátní nebo politické sféře. Je to vaše schopnost vzbudit důvěru, která bude stát u zrodu hrdosti a zaujetí vašich lidí, a zároveň udrží míru fluktuace ve vaší organizaci na uzdě. Je to vaše schopnost důvěru pěstovat, která nenechá vaše zákazníky utéct za levnější nabídkou, když se z ničeho nic objeví na trhu. Je to důvěra, která ochrání vaši společnost lépe, než cokoli jiného, pokud se vyskytne nějaká krize.
Chcete získat důvěru? Celá věc má jeden jediný háček. Nikdy se vám to nepodaří, pokud není v souladu to, co říkáte, s tím, co děláte. A tohoto souladu nedosáhnete, dokud nejste důvěryhodní – a otevření – tomu, co se skutečně děje. Naše komunikace je tak zanesená neupřímnými sladkými slůvky, že je z toho lidem až špatně. Odvážit se vidět věci takové, jaké jsou, a mluvit o nich se všemi zúčastněnými stranami včas, otevřeně a zodpovědně, je ten pravý způsob, jak vytvořit skutečně jedinečnou hodnotu – jako osobnost i jako organizace.
Není to tak dávno, kdy jsem se ohromeně dívala na titulek, který tvrdil, že „emoce do podnikové sféry nepatří“. Troufám si tvrdit opak. Pokud chceme být vůbec schopni se pohnout kupředu, musíme se otevřít poznávání nových cest jak vést a komunikovat. Některými z nich jsou:
- Emoční inteligence. Poznávání sebe sama, to je celoživotní práce. Ale pouze pokud poznáte a pochopíte sami sebe, a když dokážete své chování přizpůsobovat okolnostem, můžete získat skutečné sebevědomí a dosáhnout svých cílů.
- Intuice.Několik posledních století byl náš svět řízen logickými, měřitelnými systémy. Úplně jsme zapomněli i na svou druhou stránku – intuici, schopnost věřit svým instinktům čistě proto, abychom se pohnuli kupředu. Potřebujeme se pustit na cestu znovuobjevování své intuice a naučit se jí znovu důvěřovat ve chvílích, kdy je nutné učinit klíčová rozhodnutí.
- Otevřenost. Můžeme ze všech sil bojovat za přijetí nebo deportaci migrantů v České republice. Alea iacta est neboli kostky jsou vrženy a lidé se prostě po světě pohybují, ať se nám to líbí, nebo ne. Ale zůstává zde jedna otázka: dokážeme tuto novou skutečnost proměnit v příležitost, nebo se budeme užírat vztekem, strachem a touhou po světě dle našich představ, místo toho, abychom si vytvořili strategie, jak zvládnout svět takový, jaký prostě je?
Jsem pevně přesvědčená, že trvalý leadership je plný vědomé komunikace. A věřím, že z nejistot a nepochopitelné, nepředvídatelné krize dnešních dní vzejde nové paradigma vedení. Takové, které bude osvobozeno od diktatury růstu ve všech směrech a bude pevně zakotveno v pravdivosti. Doufejme, že vědomá strategická komunikace bude vždy k dispozici, aby lídry na jejich cestě podpořila. Pro naše vlastní dobro.