Česká republika je od 1. května 2004 členem Evropské unie. Naše země může těžit z velkého prostupného trhu a z finanční pomoci, která pomáhá hojit hluboké ekonomické rány způsobené desítiletími komunismu. Celkový objem čistých dotací z evropských fondů již dosáhl od té doby více než 700 miliard Kč a podíl zemí EU na českém exportu dosáhl už více než 80 procent. Ekonomické propojení Česka s EU je tak již téměř úplné.
Poslední hospodářská krize let 2008 – 2014 silně zvýraznila rozdíly ve stavu a vývoji jednotlivých členských států EU, a to zejména z ekonomického a politického hlediska. Ukázalo se také stále jasněji, že těžkopádné struktury a procedury evropských politických a administrativních institucí potřebují reformu. Evropská komise navrhla pět scénářů dalšího vývoje celé Unie, z nichž se stala nejpravděpodobnější vize “vícerychlostní Evropy”. Odchod Velké Británie z Unie vytvořil daleko pevnější spojení mezi Německem a Francií, oběma obry ve struktuře zemí EU, což má za následek hrozící riziko, že mnohé menší země EU postupně poklesnou do bezvýznamnosti a budou stále častěji přehlasovávány rozhodnutími nově se vytvářející většiny v Unii.
Českou pozici v tomto vývoji je možno charakterizovat jako pasivní a nepříliš produktivní. To můžeme přičíst jednak převládající nevyhraněnosti a euroskepticismu v českých politických kruzích, což jim překáží v aktivní účasti v diskusi o budoucnosti EU, jednak omezenému českému zastoupení v evropských strukturách, což odráží počáteční souboj politických sil, který neumožnil vyslat dostatečný počet schopných uchazečů do Bruselu, aby uspěli v tendrech. Česká diplomacie také opakovaně selhává ve vytváření funkčních aliancí, které by mohly podpořit české národní zájmy
Nyní můžeme diskutovat, co bude tím hlavním dělítkem ve vícerychlostním uspořádání. Tradiční pojetí je spojeno s faktorem členství v eurozóně. Země mimo systém euro mohou být v rostoucím počtu případů příjemcem rozhodnutí, která nemohou ovlivnit. České politické struktury až doposud váhaly s přípravou přijetí eura s odůvodněním, že země nemá platit za problémy jiných, např. Řecka. Tím, jak se situace stává stále nepříznivější, otázka přijetí eura se opět stává důvodem k diskusi.
Avšak daleko vážnější dělící faktor vznikl v posledních letech jako možnost rozdělení mezi “starými” a “novými” zeměmi EU. Uvedlo ho v život odmítnutí zavedených migračních kvót, kde Česko postupuje společně s ostatními zeměmi Visegrádu. Není to ani tolik otázka solidarity s uprchlíky z válečných zón – tu je možné řešit také jinými cestami – ale daleko více otázka nedostatečné solidarity se “starými” zeměmi EU, jako jsou Španělsko, Itálie a Řecko, které přímo čelí migračním vlnám. Atmosféra ve “starých” zemích EU vůči zemím Visegrádu se výrazně změnila v jejich neprospěch. A odpověď – jakkoliv asymetrická jak co do rozsahu tak co do předmětu – přišla brzy. Jsou prosazovány nové směrnice EU, které mají přinutit společnosti z “nových” zemí platit zaměstnancům vyslaným do jiných zemí přinejmenším místní minimální mzdu, což má být doprovázeno byrokratickou dokumentací a kontrolou. To může mít kritický dopad na řadu společností na “Východě”, zvláště na podnikatele v silniční dopravě, kteří si nemohou dovolit platit svým zaměstnancům takové mzdy. Zdánlivě to vypadá jako opatření ve prospěch zaměstnanců, ale při bližším pohledu můžeme objevil rozhodující díl protekcionismu. Zdá se, že při tomto vzedmutí národních egoismů jsou v nebezpečí jak princip soudržnosti, tak i existence jednotného trhu služeb.
Střední Evropa byla po celá staletí územím vystaveným nejrůznějším mocenským vlivům téměř ze všech světových stran. Členství zemí regionu v EU bylo dosud chápáno jako záruka demokracie a svobodného tržního hospodářství. Jakékoliv oslabení vazby a příslušnosti k Západu nutně vyvolá posílený vliv z Východu. Žádná země regionu nemůže získat mnoho přínosů z pozice mostu mezi soupeři. Jak zní jeden proslulý výrok legendárního poválečného ministra zahraničí Jana Masaryka, “po mostech se šlape”.
Nastal nejvyšší čas pro země jako Česká republika nejen k rozhodnutí, jakou pozici vůči EU má zastávat, ale také jakým způsobem se účastnit obecné diskuse o budoucnosti Unie. Nezbývá než doufat, že nová vláda vzniklá z říjnových parlamentních voleb přijme jasnou a funkční pozici k příležitostem a rizikům evropského vývoje, bude schopna být dobrým a respektovaným partnerem pro zbylé země EU, a zároveň bude mít kapacitu aktivně a sebevědomě prosazovat české národní zájmy. Mělo by se prosadit poznání, že je v každém společenství třeba nejen přijímat výhody, ale také sdílet náklady. A zastánci dobrovolného českého odchodu z Unie by měli počkat na konečný výsledek brexitu. Jednou z nejlepších věcí je čerpat potřebné poznání ze zkušeností jiných, než ze zkušenosti prožité na vlastní kůži.
Emanuel Šíp