Bankovní rada České národní banky (ČNB) rozhodla v listopadu 2013 o používání měnového kurzu jako nástroje měnové politiky, a tedy o zahájení devizových intervencí. Na základě toho přistoupila k depreciaci měnového kurzu koruny, který se do té doby pohyboval kolem 25 CZK/EUR, aby nepřipustila “posílení kurzu na úrovně, které by už nebylo možné interpretovat jako ‚poblíž hladiny 27 CZK/EUR‘.”
Bankovní rada vysvětlila toto rozhodnutí nedostatečností dosud používaného hlavního měnověpolitického nástroje, postupného snižování úrokové sazby na technickou nulu, s cílem podpořit českou ekonomiku, silně zasaženou světovou finanční a ekonomickou krizí. Dalším podpůrným argumentem bylo riziko deflace, neboť ceny mnoha položek spotřebního koše (zejména ceny spotřebního zboží) klesaly již delší dobu a hrozilo, že klesající ceny budou domácnostmi a firmami brány jako samozřejmost a budou zapracovány do jejich očekávání i mzdového vývoje.
ČNB se od tohoto stanoviska dosud neodchýlila, o čemž svědčí její poslední prohlášení z 16. prosince 2015. Konstatuje, že “Bankovní rada také rozhodla nadále používat devizový kurz jako další nástroj uvolňování měnových podmínek a potvrdila závazek České národní banky intervenovat v případě potřeby na devizovém trhu na oslabení kurzu tak, aby udržovala kurz koruny vůči euru poblíž hladiny 27 korun za euro.” Bankovní rada zároveň opět konstatovala, že pravděpodobný termín ukončení kurzového závazku se nachází okolo konce roku 2016.
Historické rozhodnutí ČNB vyvolalo živou diskusi mezi ekonomy, které trvá od počátku až podnes. Skálopevná pozice měnového regulátora reprezentovaná guvernérem Miroslavem Singerem a členy rady je podporována exportéry zejména ze zpracovatelského průmyslu. Tyto společnosti by uvítaly, kdyby banka udržovala slabou korunu delší dobu. Také jeden z prominentních ekonomů, Jan Švejnar, nedávno doporučil pokračovat v oslabování koruny, protože vidí hrozbu deflačního vývoje stále na scéně.
Ale tábor oponentů také přišel se silnými argumenty. V prvé řadě, jako například Pavel Kohout, zdůrazňují skutečnost, že banka se příliš přidržuje tradičních modelů na zabránění deflační spirále, aniž bere v úvahu, že existující nízká inflace (nejenom česká, ale globální) byla způsobena především poklesem cen ropy a zemního plynu. Je také sporné, zda může klasický obraz spotřebitele odkládajícího nákupy v očekávání ještě nižších cen platit také v současné české situaci. Statistická data dokumentují, že současný vysoký český hospodářský růst je z podstatné části poháněn domácí spotřebitelskou poptávkou, která byla odkládána v období vleklé ekonomické krize a už nemůže být dále zadržována.
Oponenti také uvádějí nedávný švédský příklad. Tato menší a otevřená ekonomika prožila od roku 2008 několik externích šoků a má čerstvé zkušenosti s deflací. Přesto švédská ekonomika zažila období stabilního růstu o začátku roku 2014 navzdory (nebo snad díky?) převažující deflační situaci. Zdůrazňují také případ, kdy Švýcarská národní banka musela v lednu 2015 zrušit limit pro kurz domácí měny vlivem růstu nákladů na udržování kurzu švýcarského franku na požadované úrovni i v důsledku uvolňování měnové politiky Evropské centrální banky. Okamžité uvolnění směnného kurzu franku vedlo k určitým počátečním turbulencím, ale v konečném důsledku přispělo ke švýcarské konkurenceschopnosti. Proto Mark Brütsch, hlavní ekonom prominentní finanční společnosti Swiss Life, doporučuje totéž rozhodnutí pro českou korunu.
Specifické obavy z klesající konkurenceschopnosti a z negativních strukturálních změn v české ekonomice jsou dalším z témat kritiky provázející depreciaci koruny. Tento postoj zastávají například Tomáš Munzi nebo Lukáš Kovanda. Podle nich vytvořila depreciace „měkký polštář“ zejména pro ty exportní sektory, které mají jinak problém udržet se na úrovni mezinárodní konkurenceschopnosti. Naproti tomu odvětví s vysokou přidanou hodnotou těžící z mezinárodní kooperace jsou zasažena dražšími vstupy. To může v dlouhodobější perspektivě přivodit zhoršení produktové struktury české ekonomiky, doslova “návrat do montovny”. Statistiky Českého statistického úřadu to mohou do určité míry potvrzovat. Např. zatímco celkový český export vzrostl v průběhu ledna – října 2015 ve srovnání se stejným obdobím roku 2013 o 21,6%, z čehož vzrostl export produktů zemědělství a myslivosti o 26,9% a motorových vozidel, přívěsů a návěsů o 39,9%, export počítačů, elektronických a optických přístrojů a zařízení (jež mohou reprezentovat produkty s vysokou přidanou hodnotou) rostl jen o 18,4%. Nicméně období srovnání je příliš krátké, než aby bylo možno toto označit za určitý trend.
Další čertovo kopýtko je skryto v samotné povaze takových umělých rozhodnutí proti vývoji trhu. Poněkud připomínají drogovou závislost: je jednoduché do nich vstoupit, ale je obtížné se jich zbavit. Rychlé uvolnění směnného kurzu koruny na tržní úroveň by mohlo rozhoupat korunový trh s negativním dopadem na českou ekonomiku a ČNB by musela využít značnou část svých rezerv, aby zabránila skokové revalvaci. Postupné uvolňování směnného kurzu, opatrnější a předem oznamované, by zase ČNB vystavilo riziku spekulací a snah o testování vyhlášených termínů.
Pevný postoj ČNB k ukončení intervencí proti koruně ne dříve než na konci roku 2016 přináší dosud určitou míru jistoty. Nyní je zapotřebí si počkat na výsledek. Teprve až se kurz koruny vrátí na přirozenou a vyváženou úroveň, bude možné vystavit konečný účet a zhodnotit, zda intervence ČNB přinesly víc užitku nebo škody.
Emanuel Šíp
Partner
Asociace Allied Progress Consultants