Ludwig van Beethoven je bytost složitá, na první pohled obtížná, obdařená neobyčejným géniem. O to pozoruhodnější je fakt, že ačkoliv hluchý, je poháněn neukojitelnou potřebou tvořit hudbu. Zanechal nám dílo, které předčilo svoji dobu a které nás nepřestává okouzlovat, ohromovat a dojímat zároveň.
Narodil se v německém Bonnu 16. nebo 17.prosince 1770. Dětství měl bídné. Jeho rodiče měli sedm dětí z nichž pouze tři přežijí do dospělého věku. Ludwig zbožňuje svou matku Marii, ale strašně se bojí svého otce Johanna, který je nekompromisní, často opilý a přestože nemá na hudbu velký talent, dává hodiny hudby dětem ze šlechtických rodin. Již jako malé dítě se Ludwig neustále baví točením železné kliky okenních žaluzií a se zájmem naslouchá zvukům jejich skřípání. Jeho otec objeví velmi brzy hudební nadání malého chlapce a začíná ho kultivovat, pravděpodobně také v naději, že mu to vydělá peníze.
V roce 1787, v sedmnácti letech, Beethoven podniká svou první cestu do Vídně, která se záhy stane jeho adoptivním městem. Je okamžitě zaujat uměleckým životem tehdejšího hlavního města evropské kultury a když jednou hraje před Mozartem na klavír, ten mu předpovídá: Vás si bude jednou svět pamatovat.
Beethovenův pobyt ve Vídni bohužel zkrátí řada rodinných dramat. Nejprve musí zpět do Bonnu k lůžku umírající matky, krátce nato zemře jeho nejmladší sestra. Když jeho otec přijde o práci, Beethoven musí zajistit obživu rodiny. Po smrti svého otce v roce 1792 se Beethoven vrací do Vídně, tentokrát aby se tam usadil.
V pouhých 28 letech, na počátku psaní své první symfonie, začne Beethoven pociťovat první příznaky hluchoty. Vyzkouší všechny v té době dostupné procedury, které však nepřinesou výsledky. Z pilného a rozumného mladíka se stává hrubý a často násilnický muž, který však dokáže projevit laskavost a štědrost. Spolupracuje například na získávání finančních prostředků na pomoc posledního přežívajícího syna Johanna Sebastiana Bacha, který žije v naprosté bídě. Při jiné příležitosti daruje své nové skladby na benefiční koncert ve prospěch Uršulinek. Zpočátku ještě občas trochu slyší, ale posledních deset let svého života je úplně hluchý. Přesto diriguje zkoušky a hraje na klavír až do roku 1814. Má se za to, že “slyší” hudbu protože cítí její vibrace. Navzdory svému temnému charakteru si Beethoven získává snadno přátele. Studuje hru na klavír u skladatele Franze Josepha Haydna a přestože selhává jejich vztah učitel-student, oba muži zůstávají nadále dobrými přáteli. Mladý Beethoven má také příležitost setkat se ve Vídni s Mozartovým „soupeřem“ Antoniem Salierim – tím, kdo podle legendy Mozarta otrávil. Salieri umí Beethovena uvítat se všemi poctami a ten mu na oplátku zasvětí tři své příští houslové sonáty.
V průběhu let se Beethoven stále více noří do své hudby. Začíná i zanedbávat svou toaletu a spokojuje se s tím, že si nalije vědro vody na hlavu aniž by se obtěžoval mytím a koupáním. Během jedné z jeho oblíbených osamělých procházek v přírodě je dokonce zatčen policistou, který ho má za tuláka. V jeho bytě se hromadí stohy rukopisů, kterých se však nikdo nesmí dotknout. Má čtyři klavíry, všechny bez nohou, aby mohl lépe vnímat vibrace. Často pracuje jen ve spodním prádle a někdy i nahý, je tak hluboce zaneprázdněn skladáním, že si ani nevšimne, když ho přijdou navštívit přátelé.
Anekdoty o výkyvech jeho nálady jsou legendární: hodí na číšníka příliš horké jídlo, nebo přímo uprostřed koncertu shodí na zem svícen, který někdo umístil na klavír. Říká se, že jeho zběsilé projevy jsou reakcí na strach, že by mohl každým okamžikem ztratit kontakt se zvuky a hudbou. Je tak pohlcen touhou neustále tvořit a proto se bojí, že nestihne napsat včas vše co se v něm rodí. Navzdory jeho hrubým způsobům je všeobecně respektován a obdivován za hudbu, která z něj prýští a nepřekvapuje ho, že jeho skladby často dojímají k slzám. Jeho temperament a nesrovnatelný talent imponuje samozřejmě ženám. Nikdy se sice neožení, ale ženám svého života věnuje nádherné skladby, např. Sonátu Měsíčního svitu a Dopis Elišce.
Beethoven žije v bouřlivé době. Evropou zmítá krize, při které všechny aspekty lidského života mají podstoupit hluboké změny. Je to éra otřesů jak v myšlenkách, tak v umění, samotné vědě a sociálních strukturách. Historicky umělci využili svých talentů pro postoj k různým sociálním problémům. Beethoven, který žije v době francouzské revoluce a napoleonských válek, v období hlubokých sociálních změn a politických otřesů, vyjadřuje svůj postoj také hudbou. V roce 1804 píše svou Třetí symfonii, známou jako Heroická. Nejprve ji zasvětil prvnímu francouzskému konzulu Napoleonovi Bonapartovi, ve kterém vidí vše, co je na člověku vznešené a slavné – mladého odvážného muže, který dojde až na vrchol díky své odvaze, talentu a vynalézavosti, osvobozuje Evropu od tyranie, povstane proti utlačovatelům a je zosobněním hesla francouzské revoluce: „Svoboda, rovnost, bratrství! Když se však Beethoven dozvídá, že se Napoleon v květnu 1804 prohlásil za císaře, vztekle trhá titulní stránu a zvolá:„ Není nic víc než obyčejný muž, který se chystá šlapat po všech lidských právech, aby se řídil pouze svými ambicemi.” Poté, co se uklidní, dá Beethoven svému dílu nový název a symfonie již proto není věnována „velkému muži“, ale spíše „paměti“ na velkého hrdinu. Dnes je mimo jiné i tento manuskript vlastnictvím rodu Lobkowiczů, věnovaný knížeti Josefu Františkovi Maxmilánovi, štědrému mecenáši Beethovena a je uložen ve sbírce na zámku Nelahozeves. Beethovenova jediná opera Fidelio také čerpá z žívé historie. Odehrává se ve Španělsku, kde je jeden šlechtic nespravedlivě uvězněn když pohrozí, že odhalí zločiny zkorumpovaného politika.
Beethovenův houslový koncert, jediný, který napsal pro tento nástroj, trvá déle a je mnohem složitější než kterýkoliv jiný co byl předtím proveden. Pokud jde o symfonický výraz, ve svém měřítku překonává všechny své předchůdce. Tato práce je v dnešní době stále považována za nejúžasnější koncert i co se týče všech nástrojů dohromady. Jak bylo ve své době obvyklé i Beethoven složil tento koncert jmenovitě, a to pro virtuóze Franze Clementa. Lyrické bohatství tohoto díla odráží všechny jemnosti hry Clementa. Třetí věta je zběsilé rondo, do kterého se hlavní téma neustále vrací, přerušované dalšími prvky. A hlavní téma již ohlašuje oslavu radosti, která bude Beethovenovou příští prací.
V této éře velkých hudebníků se šlechta postupem času naučí oceňovat hudbu a dokonce i hrát na některé nástroje. Šlechtici však považují skladatele a hudebníky za své sluhy a tak s nimi i zacházejí. Beethoven je silně pokrokový a nezávislý a proti takovému stavu věcí se bouří. “Je velmi dobré setkávat se s aristokraty, avšak jen za předpokladu, že vás respektují.” Když se šlechtici bavili na koncertu Beethovena, ten se odmlčel a zvolal, « pro nevzdělance hrát odmítám ! »
V listopadu 1826, po pobytu u svého bratra se Beethoven vrací do Vídně v otevřených saních. Cestou onemocní zápalem plic a nikdy se úplně nezotaví. Ke konci odpoledne 26. března 1827 se obloha zatáhne, ložnici rozsvítí blesk a následuje obrovská rána hromu. Beethoven otevře oči, vzepne se a pohrozí do nebe pěstí. Pak se zhroutí mrtvý. Je mu 57 let.
Pohřeb Ludwiga van Beethovena je poslední manifestací nejvyšší úcty, kterou mu vyjadřují jeho současníci. 29. března se jeho pohřbu zúčastní více než dvacet tisíc lidí, tvořících mohutný čestný průvod, který vojáci dokáží jen stěží usměrňovat. Devět kněžích žehná smrtelným pozůstatkům velkého skladatele. Je pohřben v hrobce, jejíž umístění je označeno symbolem jednoduché zkrácené pyramidy, na které je vyryto pouze jedno jméno: Beethoven. Jeho pozůstatky jsou uloženy vedle hrobu rakouského skladatele Franze Schuberta na Ústředním hřbitově ve Vídni.
„V nebi, budu slyšet“ jsou Beethovenova poslední slova.
Autor Ing.Arch. Iva Drebitko
Fotodok. Archív autorky