Bitva na Bílé Hoře

400 let od události, která změnila běh dějin Českého národa

Žádné dění nepoznamenalo českou historii a psychiku silněji než bitva a porážka na Bílé hoře 8.listopadu 1620. Jak a proč Český národ ztratil samostatnost na téměř 300 let? Ohlédnutí za diplomatickým incidentem na počátku třicetileté války mezi katolíky a protestanty, který hluboce poznamená běh českých i evropských dějin.

Rudolf II. Habsburský (1552 Vídeň – 1612 Praha) římský císař, uherský, český, chorvatský král a rakouský arcivévoda byl posledním habsburským panovníkem a také posledním v hodnosti císaře Svaté říše římské, kdo učinil z Prahy své sídelní město. Tři roky před svou smrtí podepsal proslulý Majestát, tedy nejliberálnější náboženský zákon v celé tehdejší Evropě, zajišťující svobodu náboženství nejen pro šlechtu, ale i obyvatelům měst a venkovským poddaným.

Po smrti Císaře Rudolfa 1612 jeho mladší bratr Matyáš usedl na císařský trůn a přenesl sídlo z Prahy do Vídně, čímž Praha přestala být až do roku 1918 trvalou rezidencí hlavy státu. Následnictví českého trůnu bylo určeno Ferdinandovi II (ze Štýrské větve Habsburků). Ferdinandova zanícenost pro katolickou víru byla veřejné tajemství. Protestantská šlechta se bránila přijmout ho za panovníka, ale když arcikníže kývl na některé výjimky, zejména když slíbil zachování zemských svobod, stavovských privilegií a Majestátu Rudolfa II. z 9. července 1609, zajišťujícího náboženskou svobodu, Češi Ferdinanda roku 1617 za budoucího krále přijali a dočkal se i korunovace v Praze. Mladý a velmi zanícený katolík Ferdinand se začal energicky vměšovat do záležitostí různých stran a mnohem zarputileji než jeho předchůdce odpíral českým stavům jejich náboženská a politická práva. Jako by chtěl naplnit svá slova, že bude „raději vládnout pusté zemi než zemi plné kacířů“. Předvolební sliby o zachování Rudolfova Majestátu z roku 1609 zruší jednoduše tím, že dokument přetrhne a vyhodí z okna mezi padající listí. Takové počínání ovšem nemohlo zůstat bez odezvy.

Pražská defenestrace a počátek Českého stavovského povstání

Píše se rok 1618 a politické a náboženské napětí v českém království je nadmíru vyostřené. Většina z převážně protestantské šlechty už hluboce lituje zvolení Ferdinanda II. Českým králem jen rok předtím. Aby toho nebylo málo, vláda habsburského panovníka v absolutistickém stylu prokazovala malou úctu k české aristokracii a snaží se násilně centralizovat moc do svých rukou. Na konci května 1618 napětí dosáhlo svého vrcholu.

23. května 1618 představitelé české protestantské šlechty přicházejí na Hrad a demonstrativním aktem odporu proti porušování Rudolfova majestátu a omezování stavovských práv vyhazují z oken pražského hradu královské místodržící. Událost se obejde bez obětí na životech, ale zahajuje české stavovské povstání.

Je legitimní, aby nábožensky fanatický císař porušil Majestát předchozího císaře zajišťující náboženskou svobodu? „Místní“ konflikt tak vtáhne celou Evropu do spirály krvavého násilí, která bude trvat třicet let, a hluboce poznamená dějiny v Evropě. Nicméně jak se později ukázalo, nešlo pouze o polarizaci díky rozdílnému náboženství, ale především kvůli snaze Habsburků o mocenské vítězství v Evropě. Např. katolická Francie se vrhla do války na straně převážně protestantských států, jelikož právě chtěla oslabit moc Habsburků.

Situace, která vrcholí bitvou

Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se nepopulární Ferdinand nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurna oblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli Ferdinanda donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích.

Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili Císaři své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah boží Prozřetelnosti a její ochrany. Dne 19. srpna byl generálním sněmem Koruny české prohlášen za sesazeného.

O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, (známý jako „zimní král“ jelikož jeho vláda netrvala ani do jara), který stál v čele Protestantské unie. Situace povstalců byla i přes dílčí vojenské úspěchy nelehká a stavům se nedostávalo ani vojáku ani peněz na jejich žold. Žádosti o pomoc vyslané k významným protestantským panovníkům většinou zůstaly bez odezvy. Naopak pozice císaře Ferdinanda II. byla den ode dne lepší. Podařilo se mu uzavřít spojenectví s vůdcem tzv. Katolické ligy Maxmiliánem Bavorským a společně se jim podařilo zpacifikovat odbojné stavy v Rakousích. Společně pak císařské vojsko vedené Karlem Bonaventurou Buquoyem a vojsko pod velení Jana Tserclaea Tillyho překročilo 20. září zemské hranice a vydalo se k Praze. Byť jejich postup narážel na odpor stále ještě bojeschopné stavovské armády, vojsko dobývalo jedno město za druhým a na počátku listopadu stanulo před Prahou.

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620

V neděli se tedy mělo rozhodnout. Císařská spojenecká armáda čítala asi 28 000 vojáků, stavovská asi 21 000 mužů. Početní převaha katolických vojsk byla částečně vyvážená výhodnějším postavením českého vojka. Morálka na obou stranách nebyla valná, císařští trpěli špatným zásobováním, vojáci stavů zase již od září neviděli žold. Není proto divu, že se ani jedné ze soupeřících stran do boje příliš nechtělo. Zejména hrabě Buquoy se k přímému útoku na opevněné stavovské pozice stavěl velice rezervovaně. Čas pomalu plynul a když se blížilo poledne, bylo na poradě spojeneckého velení rozhodnuto, že bude proveden menší útok s cílem vyvolat šarvátku, která naznačí jak postupovat Před polednem začal první útok na pravém císařském křídle a po jedné hodině odpoledne bylo po všem. Demoralizované stavovské oddíly se jeden po druhém obracely na zmatený útěk. Na bitevním poli zůstalo ležet téměř tři tisíce mrtvých, z nich dvě třetiny tvořili padlí na straně českých stavů. Ztráty tedy nebyly vysoké a stavové se mohli úspěšně pokusit bránit Prahu. Vůdci povstání ovšem již nenalezli dostatek vůle k obraně. Samotné bitvy se vůbec nezúčastnil sotva rok vládnoucí český král Fridrich Falcký, který v průběhu bitvy vyčkával v Praze. Později se rozhodl se svojí družinou vyrazit do bitvy, ale ještě než opustil město, setkal se navracejícím se generály. Ti ho informovali, že bitva je zcela ztracená o čemž se král sám přesvědčil při pohledu z hradeb. Den na to se pak král rozhodl město opustit. Společně se svojí ženou a malým synem odjel do Vratislavi. Sebou si samozřejmě odvedl velké množství cenností, které v Praze byly.a když Prahu kvapně opustí i „ zimní“ král Fridrich je jasné, že stavové prohráli. K prchajícímu králi se připojili i někteří stavovští politici, část z nich zůstala v naději, že jim císař odpustí a vzdala se mu na milost a nemilost.

Pobělohorská doba a úpadek českého národa

Ferdinand II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Dne 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí 27 vůdců povstání z řad šlechty a měšťanů. Proces, který popravě předcházel se ani neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. Dvanáct ze setnutých hlav kat Mydlář musel nechat připevnit na Staroměstskou mosteckou věž. Jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631.

V roce 1622 vydal král tzv. generální pardon, jímž omilostnil další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku české protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly jiné, katolické, většinou cizí šlechtické rody.

V důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru Pobělohorská doba byla kritická také pro český jazyk, který zažíval úpadek. Všechny české knihy bez ohledu na obsah byly páleny. Bohužel i mnoho českých osobností, které se odmítly podrobit bylo nuceno odejít (např. Jan Amos Komenský, Václav Hollar aj.). To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpadek českého národa.

Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně. Českému státu byly tak způsobeny ohromné škody a dalšími centralizačními opatřeními vážně podkopána jeho suverenita i soudržnost jednotlivých korunních zemí. Česká kultura byla zatlačena do druhořadého postavení.

Ferdinand II je v českých dějinách tradičně chápán v silně negativním světle a jeho vláda jako počátek „Temna“.

Dne 28.října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Ještě ten večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu a poté bylo zveřejněno provolání Národního výboru :

„Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…“

Samostatný stát československý vstoupil v život.

Ing. Arch. Iva Drebitko