Technologický vývoj postupuje vpřed mílovými kroky a nástroje pro zvyšování efektivity umožňují firmám odvádět víc a víc práce s nižším a nižšími náklady, ale po zaměstnancích pořád chceme, aby bezustání pracovali na 100% a podávali špičkové výkony. Čekají to od nich manažeři. Čekají to od nich investoři. Čekají to sami od sebe dokonce i někteří zaměstnanci. Začíná se ale ukazovat, že lidé už život, kdy po nich firma se svými nástroji produktivity požaduje, aby byli pořád online a na příjmu, prostě nezvládají. A nemluvím o tom, že lidé dnes nechtějí jej kariéru, ale smysluplnou existenci. Technologie jsou výbornou cestou, jak zvyšovat výkonnost, ale nesmíme zapomínat, že mají hlavně sloužit lidem. Pokud nám technologie život a práci neulehčuje, může být výsledkem odlidštění a nabourání našich životů a očekávání. Řešením je najít dobře vyvážený životní styl. Stačí porovnat profesionální atlety a firemní „atlety“.
Technologie: přeborník ve firemní výkonnosti
Mooreův zákon popisuje a předvídá efektivitu výkonnosti technologií. Úspěšně předpověděl technický vývoj, kdy rostoucí počet transistorů na integrovaném obvodě a jejich klesající cena každý rok vedou ke zdvojnásobení výpočetního výkonu a zmenšování rozměrů elektronických zařízení. Jinak řečeno, čím dál menší zařízení toho zvládají čím dál víc. Se zmenšováním elektronických produktů a zvyšováním jejich výkonnosti se objevuje další fenomén: technologie jsou dnes mnohem dostupnější. Podle výzkumu zveřejněného na serveru 60 Second Marketer mobilní telefon už používají 4 miliardy lidí, zatímco kartáček na zuby vlastní jen 3,5 miliardy lidí na této planetě. Být na příjmu je prostě důležité. Osobní hygien teď nechme stranou a pojďme se zamyslet, kdy už konektivita zachází příliš daleko. Výkonnost výpočetní techniky se každý rok zdvojnásobuje. Znamená to, že se zároveň zdvojnásobuje stres, pod kterým pracujeme?
Zahlcený pracovník: 24 hodin ve stresu
Pro mnoho lidí je život ve velké firmě velkou zátěží. Generuje se tolik informací, pracuje se s tolika nástroji, které prý zvyšují naši produktivitu a udržují nás v neustálém kontaktu, že se nelze divit, že se lidé cítí zahlceni. Loni tento fakt potvrdil průzkum společnosti Deloitte, který zjistil, že dvě třetiny současných zaměstnanců se cítí „zahlceni“. Technologický boom víceméně smazal hranice mezi prací a soukromým životem a na nějakou „work-life balance“ můžete rovnou zapomenout. Většina lidí nemá ponětí, co se tím chce říct.
Pracujeme tedy příliš tvrdě? Dalším problémem jsou absence a navíc to vypadá, že se lidé nedokážou soustředit. Průměrný pracovník v kanceláři udrží pozornost jen asi 7 minut, a pak se přepíná do jiného okna, případně si zkontroluje Facebook (alespoň podle neurologa Larryho Rosena). Nemůžeme ale vinu svalovat pouze na sociální sítě. Stačí i mobilní telefon, na který se jeho uživatel podívá 150x denně. Lidi prostě neustále něco vyrušuje, jsou pořád vytížení a navíc se od nich očekává, že bezustání pojedou na plný plyn. Není žádnou výjimkou, že firemní zaměstnanec pracuje i 50 hodin týdně a konferenční hovory, schůzky a emaily vyřizuje, i když je mimo kancelář. Dávno pryč jsou doby, kdy jsme mohli zavřít dveře kanceláře a vrátit se domů k rodině, kde nás žádné emaily nebo internet nemohly dostihnout. Dnes jsou lidé v kontaktu s pracovními povinnostmi 24 hodin denně. Opravdu má takto vypadat vyšší výkonnost? Samozřejmě, že ne. Vždyť se zaměstnanci obvykle nedokážou soustředit víc, než 7 minut. Pro firmy to sice znamená obrovský problém, ale zatím jsem se nesetkal s mnoha organizacemi, které by s tím skutečně něco dělaly. Některé si ani neuvědomují, že tu problém je, a jiné ho prostě a jednoduše ignorují. Nejvíc to tedy odnáší náš soukromý, rodinný život. Životní styl, kdy jsme pořád na příjmu, už ovlivňuje i naše děti, které už ve velmi nízkém věku začínají trpět úzkostnými stavy.
Pár slov k digitální demenci
Slovo demence se v souvislosti s mladými, zdravými lidmi moc často neskloňuje, ale i to se mění. Pojem „digitální demence“ se poprvé objevil v Jižní Koreji a znamená snižování kognitivních schopností vyvolané přílišným spoléháním na digitální zařízení. Projevy digitální demence se moc neliší od následků úrazu hlavy nebo duševního onemocnění. Studie provedená právě v Jižní Koreji zjistila, že nadměrné používání chytrých telefonů a herních konzolí negativně ovlivňuje správný vývoj mozku. U chronických uživatelů těchto zařízení se vyvíjí levá hemisféra, zatímco pravá hemisféra výrazně zaostává. Je sice fajn, že máte svůj mobilní telefon neustále po ruce a můžete si kdykoli zkontrolovat email, ale musím vás varovat. Jste-li neustále na příjmu, vaše výkonnost se může paradoxně snižovat a můžete si odnést i dlouhodobější následky. Mezi první symptomy patří selhávání krátkodobé paměti. Stává se vám poslední dobou, že zapomínáte? Rozhodně v tom nejste sami. Pokaždé, když na něco hledáme odpověď, vytáhneme mobilní telefon. Tím ale odepíráme svému mozku možnost myslet. Jasně, k odpovědi se rychle proklikáme, tak proč se zatěžovat a snažit se něco si zapamatovat.
Profesionální atlet versus firemní atlet
Kdo chce žít vyvážený, zdravý život, musí k věcem přistupovat holisticky. Jako kouč rád používám analogie se sportem. Zkusme tedy porovnat profesionální atlety a „firemní atlety“. Určitě ne každý bude s tímto přirovnáním souhlasit, už jen z toho prostého důvodu, že sportovec, třeba takový tenista, odvádí špičkový výkon tak dvě, tři hodiny denně, maximálně párkrát do týdne, pokud se mu na turnaji daří. Naopak „firemní atlet“ by měl jet na 100% osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Podle mě je ale nerealistické od kohokoli očekávat špičkové nasazení po tak dlouhou dobu v kuse, a navíc každý týden. Mně se toto přirovnání líbí proto, že v obou případech jde o to dostat se na vrchol svých schopností. Myslím, že firemní atleti by se od světa sportu mohli mnohé naučit.
Pojďme si to tedy rozebrat. Jak už jsem zmínil, tenista hraje na pln výkon přibližně tři hodiny denně, možná pár dnů v týdnu, pokud právě probíhá nějaký turnaj. Mimo turnaj tenista trénuje, pracuje s trenérem a mentorem, učí se nové dovednosti a rozvíjí své silné stránky. Také odpočívá, dobíjí energii, jí hodnotnou stravu a každou noc spí minimálně sedm, osm hodin. Za takových podmínek je pak možné podávat špičkový, profesionální výkon v době, kdy je to nutné, tedy během soutěží. Lze tedy říct, že vrcholový sportovec, v tomto případě tenista, jede na 100% ani ne polovinu času během turnajů a víc než polovinu svého času tráví fyzickou a psychickou přípravou.
Život firemního atleta vypadá ale úplně jinak. Každý den by měl spát alespoň sedm, osm hodin, i když z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak vždy není. Vzhůru je tedy 16 hodin denně, to znamená, že prací stráví minimálně polovinu svého času, a to je ještě hodně optimistický odhad. Většina firemních zaměstnanců, s kterými se setkávám, prostě nezvládá z práce odejít přesně po osmi hodinách. Většina z nich pracuje mnohem déle. A nejenže v kanceláři tráví více než polovinu bdělého času, navíc ještě doma kontroluje emaily na mobilu a pořád myslí na pracovní věci. Firemní atlet se přípravě moc nevěnuje a často nemá ani toho kouče nebo mentora. Kolik času věnuje odpočinku a regeneraci, aby mohl odvést špičkový výkon v době, kdy je to skutečně nutné tak, jak to dělají sportovci? A ví vůbec firemní atlet, kdy se po něm špičkový výkon požaduje, nebo se od něj čeká, že bude na vrcholu sil permanentně?
Firemními atlety jsou analytici, manažeři, ředitelé. Čeká se, že budou mít na vše odpověď a vždy budou v perfektní kondici. Kolik času si ale na své vrcholové výkony plánují? Kolik času věnují práci s koučem? Kolik času věnují dalšímu vzdělávání? Jak moc odpočívají a regenerují? Zajímá je vůbec, jestli dobře jí a jestli jsou v dobrém fyzickém a psychickém stavu? Firemní atlet je schopný bez problému přehlížet důležité věci, kterým profesionální sportovec vyhrazuje více než polovinu svého času, protože ví, že přinesou „dividendy“ v momentu, kdy je bude nejvíc potřebovat. Nebyly by firmy mnohem úspěšnější, kdyby se borci z jejich stájí nechali inspirovat skutečnými atlety a jejich životním stylem? Nikdo nemůže tvrdit, že profesionální sportovec tvrdě nemaká. Maká, ale způsobem, který jim dovoluje dosahovat nejlepších výsledků v době, kdy to potřebují – a to je nejdůležitější lekcí, kterou by se firemní atleti měli naučit.
Pro začátek by si mohli jednou za měsíc vyhradit jeden den, kdy by pracovali sami na sobě. Pracovali by na zvyšování své výkonnosti, učili by se, jak být lepšími lídry, jak lépe rozhodovat a dosahovat lepších výsledků. Jeden den v měsíci asi stačit nebude, ale bylo by to vykročení správným směrem. Firemní atleti si prostě nemohou dovolit nevěnovat se sami sobě.