Připravte dítě na cestu, ne cestu pro dítě

Kateřina Novotná a Jan Mühlfeit

Žijeme v době exponenciální, což je v zásadě vyjádřeno Moorovým zákonem. Gordon Moore, spoluzakladatel společnosti Intel, v roce 1965 předpověděl, že se přibližně každých 18 měsíců zdvojnásobí počet tranzistorů na čipu, což znamená zdvojnásobenou výpočetní kapacitu. Zvyšování kapacity s sebou nese i zdvojnásobení množství informací. A s nárůstem informací se exponenciálně zvyšuje tlak na lidi. Nehledě na to, že se výpočetní kapacita zvětšuje o něco pomaleji, než Moore předpokládal – zdvojnásobuje se jednou za dva roky – náš mozek nyní musí za týden zpracovat tolik informací, na kolik měl před sto lety celý život. Jenomže se chová úplně stejně, jako před sto tisíci lety.

Naší základní reakcí na stres je útěk, nebo boj. Ten dříve přicházel například v momentu, kdy lovci jednou za měsíc vyrazili na lov mamuta. V současnosti ovšem lovíme mamuta každých deset minut. Každých deset minut čelíme nějakému stresu. Na ten tělo reaguje dvěma chemickými látkami, jejichž pravidelná a dlouhodobá produkce nám škodí – adrenalinem a kortizolem. Pokud je stresu hodně a my nedokážeme odpočívat, vede to vedle řady fyzických potíží také k depresím, pocitu vyčerpání a syndromu vyhoření.

Zatímco dřív jsme se báli mamutů a tygrů, dnes se bojíme názoru ostatních a toho, jestli společnost zkousne to, co děláme, jestli je něco politicky korektní apod. Mozek jako takový ale není zařízení, které by nám předně umožňovalo uspět. Je to zařízení, které zabraňuje selhání a podle toho se také chová. Čím víc je na nás kladen informační tlak, tím víc jsme ve stresu, což vede ke kompresi času. To znamená, že před dvěma lety jsme měli na rozhodování hodinu, dnes to je jen půl hodina a za další dva roky to bude patnáct minut. Komprese času vede také k tomu, že nejsme schopni takové koncentrace jako v minulosti. Nové informace nás neustále rozptylují a my skáčeme z jedné věci na druhou.

Generace šílenců

Na rozdíl od dětí pro nás exponenciální nárůst informací a tlaku představuje něco, do čeho jsme vstupovali postupně. I děti se nacházejí pod čím dál větším tlakem, protože v takovém prostředí ale vyrůstají, berou to jako normální věc. Jsou do toho hozeny a my ani pořádně nevíme, jaký to na ně bude mít vliv třeba za dvacet let. Natož abychom tušili, jaké pracovní pozice budou obsazovat.

Podle profesora Stanislava Grofa, významného českého psychologa, nyní roste generace šílenců. Německý profesor Manfred Spitzer, autor knih Digitální demence či Kybernemoc, zase tvrdí, že se v budoucnu nebudou desítky procent lidí schopné se vzdělávat, protože neudrží pozornost. Na to, aby se člověk mohl vzdělávat, musí číst, umět hledat a nacházet kontext a to koncentraci vyžaduje.

V tuto chvíli je nejdůležitější děti na tuto nejistou cestu co nejlépe připravit. Nastavit jejich vnitřní prostředí tak, aby si s tlakem a neustálými změnami dokázaly poradit. Nepřipravovat je jen na určitou pozici, školu a současnou situaci. Není stálá a ani nebude. Aby bylo dítě v budoucnu schopné se novinkám přizpůsobit, je důležité, aby znalo samo sebe, své vnitřní prostředí, talenty a umělo s tím vším pracovat.

Vypnout časomíru a kritika

Příprava začíná už v předškolním věku. Ideální je, když se dítě naučí soustředit na jednu danou věc, která je momentálně baví, vybralo si ji. Nesnažte se je vytrhávat, neříkejte mu, že to má dělat jinak, lépe a v jaký čas. Je důležité u dětí vzbudit zájem, vést je k používání svých talentů a pak je jedno, jestli se učí prostřednictvím dřevěných pomůcek nebo počítače.

Když je dítě samo sebou a učí se, nebo dělá to, na co má talent, tak se velmi často dostává do flow. To jsou právě okamžiky, kdy ho daná činnost baví, má na ní talent, úkol je pro něj těžký a musí se soustředit. A právě v těchto chvílích k tomu, co dělá, vzniká hluboká emoční vazba. Často si danou činnost zamiluje tak, že se jí může, když mu to vydrží, věnovat celý život.

Flow představuje momenty, kdy se vypíná časomíra i interní kritik, který by člověku našeptával, zda-li něco je, nebo není možné. Dotyčný v tu chvíli není v minulosti, budoucnosti, ale v přítomnosti a žádná média, mobilní telefon nebo počítač ho nerozptýlí. Před dvaceti lety byli lidé přesvědčeni, že počítače převálcují knihy. Pak ale najednou přišel Harry Potter, ke kterému si děti vytvořily hluboké emoční pouto a silný příběh tak dokázal opět převálcovat i technologie.

Jde o to, aby se děti učily co možná nejvíce ve flow. Jinak vzniká degenerace. Anglicky se jí říká overinformed but under focus, tedy že jsou děti přeinformované, ale neschopné se soustředit. Dnes se mimochodem za léčení této neschopnosti vydává v Americe přibližně stejný objem peněz jako za boj s obezitou.

Cesta zpět k pozornosti vede právě přes emoční pouto. Vzniká v momentu, kdy k učení dítě maximálně využívá svých talentů, s čímž pracují např. školy waldorfské či montessori. Na tomto principu stojí také metoda učení matematiky profesora Milana Hejného, který de facto navazuje na vzdělávací koncept Jana Amose Komenského – když žákům novou informaci řeknete, zapomenou ji, pokud jim ji ukážete, možná si ji zapamatují, pokud je do procesu učení zapojíte, pochopí to. Učit se ve flow je pro děti nejlepší. Podle společnosti McKinsey se lidé nacházející se v přítomném okamžiku schopni se učit až o 450 % rychleji.

Přijít si na to sám

Hodně lidí často namítá, že tyto alternativní způsoby učení tady dřív nebyly a taky jsme přece vyrostli. Jenomže tenkrát nebyl tlak technologií tak velký. Děti měly možnost každé odpoledne vyběhnout ven, hrát si, zapojovaly při tom všechny své smysly, což je pro vývoj dítěte velmi důležité (okolní vjemy tak lépe vstřebává a lépe si je i zapamatuje), vyčistily si mozek po mentálně náročné škole, něco tvořily a musely si za všech nastalých okolností samy poradit.

V dnešní době rodiče onu pomyslnou cestičkou zametají až příliš. Aby se dětem nic nestalo, plní za ně úkoly a odstraňují všechny překážky, takže jejich potomci mnohdy vyrůstají v bublině. Chtějí jen, aby se dokonale učili a raději nedělali chyby. Jenže tak nevypadá ideální cesta. Ve školách, jako je třeba právě montessori, se klade důraz na to, aby si na řešení dané problematiky student přicházel sám, protože si tak nové informace lépe zapamatuje. I když je to někdy těžší a jde mu to mnohem pomaleji, než kdyby to za něj udělal dospělý. Mnohem lépe si to zažije, a protože úkol plní sám od sebe, využívá při tom i své talenty. Takový přístup vede k větší samostatnosti a seberealizaci, takže může spíše dělat, co ho opravdu baví. A když má při výuce výběr z velkého množství pomůcek, vybere si jednoduše tu, která mu vyhovuje nejlépe.

Spoluvytvářet pravidla

V tomto typu vzdělávání samozřejmě není podle dítěte vše a celý proces koriguje učitel nebo rodič. Každá výuka má svá pravidla a jasně nastavené mantinely. Pravidla ovšem nemusejí určovat jen rodiče a učitelé, ale mohou je utvářet společně s dětmi, což je důležité. Dlouhodobě nefunguje, pokud má dítě stanovené, kdy se co bude učit a jak dlouho. Mělo by mít prostor se učit svým způsobem, a když učitel nebo rodič vidí, že se právě učí, jde mu to a vstřebává nové informace, tak by ho v tom procesu měli ideálně nechat a podporovat ho.

Děti v sobě navíc přirozeně potřebu se učit mají, do určitého věku jsou zvídavé a o svět se samy zajímají. Jenže my dospělí jim to často zprotivíme. Když jejich zvídavost ale podpoříme, potvrdíme jim, že je na místě a budeme je podporovat v tom, aby se ptaly, dělaly chyby a neustále se o svém okolí učily, půjdou s dobou, technologiemi a proměny společnosti je tolik nezaskočí.

Na seminářích dáváme různé obrázkové hádanky a každý má možnost si na řešení přijít sám. Někdo jde na řešení více logicky, jiný vizuálně apod. Nakonec se ale všichni doberou stejného správného řešení. Kdybychom řekli, že je správný jen jeden přístup, tak někteří úkol nevyřeší třeba nikdy.

Všeobecné vzdělání je samozřejmě nesmírně důležité. Ale mnohdy se zapomíná, jak důležité pro celý život je vůbec umět se učit. Sice žijeme v exponenciální době a náš mozek se snaží přizpůsobit době a tlaku, ale náš edukační systém založený na memorování je přes tři sta let starý. Nemůže konkurovat technologiím. Nové systémy vzdělávání pracující s aktivním zapojením dětí do výuky ano.

Dokázat se ztišit

Dlouho jsme si mysleli, že k podávání nejlepšího výkonu musí jet mozek na plné obrátky. Opak je pravdou. V umění, sportu nebo byznysu, potřebujeme, aby se mozek dokázal ztišit. Aby se v nás vypnula časomíra, interní kritik a zapnulo se podvědomí – harddisk, do kterého se nahrává vše, co zažíváme. Ten pak může lehce nové informace nahrávat a také snadno vybírat ty potřebné. To se děje právě ve flow. A flow předchází bytí v přítomnosti a absolutní koncentrace.

Co je ještě vedle objevování a podpory talentů dítěte a výběru dobré školy možné dělat, aby si děti cvičily v bytí tady a teď? Jedna z možností je digitální hygiena. To znamená, že děti zůstanou, především po dobu plnění nějakého úkolu, off-line. Nebudou na několika kanálech zároveň. Odpojí se od facebooku, e-mailu a budou používat jen tu aplikaci, která jim pomáhá na dané věci pracovat. Jde o to, aby se na danou činnost plně soustředily.

Další možností je klasická meditace. Ta není o ničem jiném, než o uklidnění mysli, bytí v přítomném okamžiku a ztišení se tak, aby se frekvence mozku snížila na co nejnižší stupeň. Jak meditovat? Člověk se posadí, zavře oči a jen sleduje svůj dech, nebo opakuje určitou mantru. Meditace z dlouhodobého hlediska zeslabuje výbuchy emocí a posiluje logickou část mozku (neokortex). O mniších, kteří mají odmeditováno deset tisíc hodin se říká, že je nic nevytočí. Meditace představuje způsob, jak se informačnímu přehlcení bránit a udržet si schopnost koncentrace.

Generation gap

Poprvé v dějinách lidstva se děje, že nastupující mladá generace rozumí a využívá technologií disproporčně lépe a více než ty starší. Následkem toho se za prvé mladí rychleji dostávají do politiky a vedení firem. Za druhé – protože jsou velmi schopní a zkušení v porovnávání produktů a služeb, mají už dnes velký vliv na to, jak se firmy i domácnosti rozhodují. Za třetí – generace těch, kteří už vyrůstali s mobilními telefony v ruce, je mnohem víc zaměřená na zážitky. Pro firmy chtějící si získat a udržet mladé talentované lidi to může znamenat nutné smíření se s tím, že tito zaměstnanci budou pracovat jen osm měsíců v roce a další čtyři stráví na cestách.

Nástup mladých, kterým chybí zkušenost a moudrost starších, do vedení firem může rozpoutávat ještě větší generační propast. Starší lidé mívají pocit, že jim mladí berou místo, jsou drzí a berou velké peníze. Mladí si o starších zase někdy myslí, že jsou hrozně pozadu. V jejich propojení ale může stát úspěch firmy. Mohou se totiž od sebe učit. Podle výsledků studie společnosti Shell, která zkoumala, co je potřeba proto, aby firma byla po dobu aspoň 200 let v první pětce ve svém oboru na světě, je jediným determinantem schopnost firmy se učit novým věcem.

Ve firmě, kde spolupracují lidé různého věku, tkví schopnost se rychle učit v tom, že se budou vzdělávat jeden od druhého a nové věci se naučí společně. Jsem přesvědčený, že tam, kde si budou jednotlivé skupiny rozumět a předávat své zkušenosti, se konvergence stane konkurenční výhodou. V řadě případů k ní bude nutné přistoupit velmi rychle. Společnosti na ní ovšem nejsou připravené.

Jejím cílem není, aby se ti lidé předháněli a konkurovali si, ale aby se prostřednictvím svých silných stránek doplňovali. Čím dál častěji se bude dít, že mladí a talentovaní lidé budou mít starší podřízené. Bylo mi asi 40, když jsem v Microsoftu řídil lidi o sedm osm let starší. Nejednalo se sice o rozdělení způsobené digitálními technologiemi, ale musel jsem se rozhodně víc snažit, abych je přesvědčil o tom, co umím a začali mě brát vážně. Tento problém je důležité si uvědomit na obou stranách.

Není nutné, aby proti nástupu mladých starší generace bojovala. Je ale podstatné, aby mladí ke starším a jejich zkušenostem přistupovali s pokorou. Nám se třeba na seminářích čím dál častěji stává, že nás děti berou jako své parťáky. A o tom to je. Každá generace je jiná a komunikuje trochu jinak. Vzájemně si porozumět, je důležité pro všechny.

Zajímá vás, jak pracovat s talenty svého dítěte a jak ho nejlépe připravit pro budoucnost? V rámci workshopu Rodič jako pozitivní kouč se mohou rodiče i učitelé dozvědět, jak pomocí nejnovějších poznatků pozitivní psychologie efektivně koučovat a mentorovat děti tak, aby byly ve svých životech nejen úspěšné, ale také šťastné. Témata vycházejí mimo jiné i z knihy Jana Mühlfeita Pozitivní Leader, jedné z nejprodávanějších publikací v ČR. Pro děti s rodiči pak pořádáme kurzy Odemykání dětského potenciálu a Odemykání potenciálu pro středoškoláky. Ty se zaměřují na objevování individuálních talentů a hledání cest, jak s nimi pracovat. I o tom bude další připravovaná kniha pro rodiče, která by měla vyjít příští rok v září. O všech našich seminářích a projektech se dozvíte více na stránkách janmuhlfeit.com. Sledujte také naše pořady Odemkněte potenciál svých dětí a Tvůj talent je unikát na www.flowee.cz.

Kateřina Novotná, Jan Mühlfeit

Advertisement