Když jsem na Amazonu procházela svůj seznam přání, narazila jsem na knihu, kterou jsem si chtěla přečíst již od dob, kdy jsem byla reportérkou. The Journalist and the Murderer (Novinář a vrah) je studie novinářské etiky od Janet Malcolmové z roku 1990. Podrobně popisuje ošidnou dynamiku vztahu novináře a jeho zdroje. A dochází k překvapivému závěru: žádný příčetný člověk nemůže věřit, že novinařina používá morální postupy.
Po svém prvním vydání byla tato kniha tvrdě kritizována. Když si přečtete první odstavec, pochopíte proč. “Každý novinář, který není příliš hloupý nebo příliš namyšlený, aby pochopil co se děje, ví, že to co dělá, je morálně neobhajitelné.”
Janet Malcolm pak pokračuje touto poznámkou: “Je jakýmsi důvěrníkem, který využívá lidskou ješitnost, hloupost, nebo osamocenost, získává si důvěru lidí a pak je bez výčitek zrazuje. Tak jako se důvěřivá vdova jednoho dne probudí a zjistí, že její okouzlující muž a všechny její úspory jsou pryč, tak i spolupracující subjekt, o kterém je chystaný text, dostane tvrdou lekci, když daný článek nebo kniha vyjde.”
Zrádná intimita
O čem tato kniha vlastně je? Malcolmová, sama novinářka a autorka literatury faktu, se vydává na cestu, která zkoumá dynamiku vztahu novináře (Joe McGinniss) a odsouzeného vraha, bývalého kapitána zvláštních jednotek (Jeffrey MacDonald), který se stane ústřední postavou McGinnissovy knihy z roku 1983 s názvem Fatal Vision (Osudová vize). Podle Wikipedie se McGinniss stal neprodávanějším autorem s knihou z roku 1969 The Selling of the President (Prodej prezidenta).
Po rozhovoru s Jeffrey MacDonaldem, obviněným z vraždy, navrhne MacDonald, aby o jeho příběhu McGinniss napsal knihu. Jako odměnu žádá procenta z prodeje knihy, aby mohl financovat svoji právní obhajobu. McGinniss souhlasí. Vytvoří si důvěrné přátelské pouto s MacDonaldem — armádním lékařem obviněným z vražd jeho šestadvacetileté těhotné ženy a jejich dvou malých dcer, které byly zavražděny v roce 1970.
Dohoda zněla, že novinář bude psát jak o soudním procesu, tak o práci MacDonaldova týmu. McGinniss s hlavní postavou své knihy sdílel byt, chodil s ním cvičit a seděl vedle něj u stolu obhajoby během procesu. Během měsíce po odsouzení MacDonalda mu novinář začal posílat dopisy plné soucitu a podpory. Nicméně, jak se později ukázalo, McGinniss byl během procesu velice snadno přesvědčen o MacDonaldově vině.
Přesto i nadále, po celé roky, vyjadřoval MacDonaldovi podporu, v podstatě proto, aby s ním odsouzený stále mluvil. Po čtyři roky žije MacDonald v představě, že McGinnissovi „pomáhá“ napsat knihu, která ho zprostí obvinění z jeho zločinu. To, co Malcolmová popisuje jako MacDonaldovu „demystifikaci“, se odehraje „neobvykle dramatickým a krutým způsobem“ — během natáčení zpravodajského pořadu stanice CBS 60 Minutes v roce 1983. Když moderátor pořadu Mike Wallace předčítal části nyní již dokončené knihy Osudová vize, kamery zabíraly MacDonalda, na jehož tváři se zračil “šok and naprostý zmatek.”
Morálně neobhajitelný narcisismus
MacDonald se rozhodl McGinnisse za jeho přístup žalovat. Malcolmová, která si sama prošla podobným soudním sporem — psychoanalytik Jeffrey Moussaieff Masson po ní požadoval 10 milionů dolarů, když publikovala knihu In the Freud Archives (Ve Freudových archivech) — začala o tomto případu psát po soudním procesu a došla k závěrům, které mnohé překvapily.
Zatímco ve své knize McGinniss popisuje MacDonalda jako “sukničkáře” a “narcistu,” Malcolmová dochází k závěru, že narcisismus je přesně to “sociální onemocnění”, které pohánělo McGinnissovo chování, když v MacDonaldovi budil pocit, že v něj věří i dlouho potom, co byl přesvědčen o jeho vině.
V očích Malcolmové spočíval McGinnisův morální hřích — a základ její obecné kritiky novinařiny — v předstírání víry v MacDonaldovu nevinu. Podle Malcolmové to McGinnis dělal i dlouho poté, co by přesvědčen o jeho vině. Toto je ta “morálně neobhajitelná” pozice, o které mluví na první stránce své knihy.
Uvědomění si reality
Je vůbec v době, kdy se základy mediálního světa, tak jak ho známe, rozpadají, další kritika potřeba? Kniha Malcolmové, která je nyní považována za „zásadní“ práci v této oblasti a zaujímá 97 příčku v první stovce nejlepších knih literatury faktu 20.století řebříčku The Modern Library, je v současnosti až bolestně aktuální, možná dokonce více než před lety.
Celosvětově mediální průmysl skutečně trpí vlivem nových technologií. Média v nových demokraciích jako jsou postkomunistické země střední a východní Evropy jsou navíc mnohem zranitelnější. Možná není náhodou, že se Janet Malcolmová narodila v roce 1934 právě v Praze. Mediální průmysl prožívá zásadní narušení.
Přesto je lidská touha po příbězích, ze kterých se můžeme poučit, a po informacích, které by nás životem prováděly správně, zodpovědně a morálně, stále naživu. V době, ve které mohou dvacetiletí novináři dostat za úkol pokrývat parlament — já byla jedním z nich — ve které se mediální trh nebezpečně konsoliduje a zároveň se neustále zvětšuje rozdíl mezi mediální nabídkou a skutečnými potřebami veřejnosti, je uvědomění si narcisismu naprosto odpovídající reakcí.
Žádné místo pro iluze
Co toto všechno znamená pro jednotlivce a společnosti, které stále považují mediální vztahy za jednu z nejdůležitějších částí jejich komunikace s veřejností? I když se mění její tvar, zůstávají základy mediální hry neměnné: novináři budou vždy pěstovat narcistní sklony svých zdrojů, aby je udrželi při hovoru a demystifikace, následující po zveřejnění článku, bude tak moc bolestná, jak moc jste uvěřili, že je novinář na vaší straně.
Je na každém z nás, abychom si hlídali vlastní hranice a uvědomovali si, kdy propadáme narcisismu. Vždyť přeci nikdo v celém tomto procesu není bez viny. Když si toho budeme vědomi, snížíme tím riziko příliš velkého šoku. Nic lepšího vám mediální vztahy nemohou nabídnout.