Zákon č. 218/2002 Sb., známý jako “služební zákon” nebo “zákon o státní službě”, určující postavení, služební vztahy a odměňování státních úředníků, byl sice schválen už v roce 2002, ale dosud ještě nevstoupil v účinnost, protože byl postupnými novelami stále odkládán. Nyní se zdá, že navzdory všem překážkám i konfliktu názorů a zájmů získá účinnost, byť v poněkud pozměněné podobě, k 1. lednu 2015.
Je celá řada důvodů, proč by se zákon o státní službě měl stát funkční částí právního systému. Bylo už nezbytné zastavit obrovské převraty ve strukturách státní správy, ke kterým docházelo po každých parlamentních volbách, nebo dokonce po každé větší změně ve struktuře vlády, a které dosahovaly až do úrovně vedoucích oddělení, což vedlo k nestabilitě, a také k určitému zhoršení funkce státní administrativy. V novém systému by úřední struktury měly být stabilní a mělo by platit jako princip, že politik rozhodne o tom, co se má provést, a úřad jeho rozhodnutí vykoná podle svých pravidel a bez jakéhokoliv politického vměšování. To je pokládáno za jednu z důležitých zbraní proti protežování favoritů a korupci, a je to nakonec také nesplněná podmínka někdejšího přistoupení Česka do EU, která se jaksi opozdila o více než deset let.
Ale existovaly taká důvody, proč politikové v parlamentu i vládních kruzích, a to bez ohledu na vládnoucí koalice, nechtěli tento zákon probudit k životu. Politikové se obávali, ne bezdůvodně, že se nezávislí profesionální úředníci budou zdráhat vykonat příkazy, které jsou jim nepříjemné, případně vedené pouze politickými zájmy, někdy krátkodobými nebo dokonce poněkud podezřelými. Poukazovalo se také na to, že ustanovení zákona zavedou nové právní instituty a úřady, které zvětší administrativní zátěž a povedou k vyšším nákladům. Rozhodujícím popudem k překonání těchto pochybností se nicméně stala skutečnost, že se posilování institucionální kapacity a reforma veřejné správy staly ex-ante kondicionalitou pro čerpání fondů EU v programovém období 2014 – 2020.
Návrh novely, která uvádí věci do pohybu, byl předložen skupinou poslanců parlamentu v lednu 2014 a prošel diskusí v Poslanecké sněmovně, při které se ukázalo, že podpora koaličních poslanců nebude dostačující k tomu, aby zákon prošel. Ve snaze získat většinu ve sněmovně vláda provedla po diskusi s vůdci opozice v návrhu zákona některé změny.
Nejdůležitější změnou se stalo zrušení původně uvažovaného „šéfa všech šéfů státní administrativy“, generálního ředitele státní správy, který měl být podle svého francouzského předobrazu zcela nezávislý na politických silách a měl být jmenován v čele nově zřízeného úřadu na fixní dobu šesti let. To pokládala opozice za nehospodárnost, a také asi vycházela z toho, že taková osoba, nominovaná levostředovou koalicí, by ovlivňovala strukturu a činnosti administrativního personálu na příliš dlouhou dobu, a to bez ohledu na budoucí výsledky voleb. Dohodlo se, že tato agenda bude svěřena do pravomoci ministerstva vnitra, kde by měl vzniknout speciální post náměstka ministra odpovědného za státní správu. Další změnou je akceptování politických náměstků ministra, kteří mají pomáhat při zajišťování politické linie ministra. V důsledku těchto změn se původní nastavení právního textu mírně přiklonilo ve prospěch politického řízení oproti nezávislosti stání správy.
Není zcela jasné, jak bude v nových podmínkách aplikován princip definitivy úředníků (což je návrat k předválečným podmínkám), který by mohl učinit úředníky odolnější vůči korupčním nabídkám. To by měl být hlavní užitek plynoucí z definitivy, ani ne tak sama stabilita úředního postavení, protože atraktivita úředního místa už nyní není zdaleka tak vysoká jako před několika desítiletími. Kvalitní specialisté definitivu bezprostředně nepotřebují, protože se mohou kdykoliv uplatnit v podnikatelské sféře, a bude třeba dobře rozvinout oblast periodického přezkušování personálu, aby se zabránilo vzniku bezpečného přístavu pro úřednické „kameny obrostlé mechem“, kteří by těžko našli uplatnění někde jinde. K lepší kvalitě a flexibilitě úřednického personálu by také pomohlo budoucí zavedení povinné rotace na úředních postech, známé např. z praxe Evropské komise.
Klamali bychom sami sebe, pokud bychom se domnívali, že pouhé zavedení nového zákona postačí k odstranění klasického rozporu mezi politickým řízením státní správy a stabilitou a bezpečným postavením úředního personálu. Fungující vztah těchto vždycky rozporných principů může vzniknout pouze postupným budováním správné praxe a zkušenostmi z výkonu úřední činnosti v nových podmínkách. Postavení státních úředníků koneckonců není zdaleka jediným zásadním problémem, který by měl být ve sféře státní administrativy rozřešen. Jedním ještě důležitějším, a stejně tak zastaralým problémem je mimo jiné potřeba omezit nesmírnou administrativní zátěž plynoucí z extrémně komplikovaného českého sociálního a daňového systému.