Na konci každého roku lidé obvykle přijímají předsevzetí týkající se následujícího roku. I když již část nového roku uplynula, má určitý smysl krátce shrnout (bez jakéhokoli nároku na úplnost), jaká potenciální předsevzetí na rok 2015 by si mohla vzít česká politika a společnost.
Velká část potenciálních předsevzetí patří do sféry vlády a týká se domácích poměrů. Vláda by měla zastávat prorůstovou politiku, přičemž by měla obezřetně udržovat deficit veřejných rozpočtů pod maastrichtským kritériem a držet vládní výdaje na krátké uzdě, neboť vysvobození z dosavadní hospodářské deprese není ještě zdaleka jisté, a navíc se v posledním období výrazně zhoršila mezinárodní politická situace.
Další naléhavou nutností je urychlit stagnující projekty veřejné infrastruktury, zejména v dopravě. K tomu, aby došlo k rychlejšímu odstraňování rozdílu mezi kvalitou české infrastruktury a infrastruktury ve “starých” evropských zemích, je zapotřebí důkladná ministerská strategie. Klíčovou potřebou je nové a koordinované legislativní řešení podpory strategických infrastrukturních projektů s cílem urychlit projednávání a schvalování strategických investic, aniž by byly ohroženy demokratické a ekologické priority rozhodování. K tomu je rovněž nezbytná restrukturalizace činností uvnitř investorských organizací (ŘSD, SŽDC), stejně jako zavedení náležité expertizy projektů veřejných investic během celého investičního cyklu. To vše může vést, mimo jiné, i k oživení odvětví stavebnictví, těžce postiženého krizí.
Vláda by měla také přijmout předsevzetí pokročit v přípravě udržitelné strategie sociálního systému, který je ohrožen negativním demografickým vývojem. Zatímco napolo povinný systém “druhého pilíře” státem podporovaných úspor má být zrušen, dosud neexistuje lék proti rostoucímu deficitu současného průběžného systému ani motivace k tomu, aby tolik lidí, kolik může, spořilo a investovalo pro své stáří. Dalším tématem pro předsevzetí je řešení zhoršující se věkové struktury země včetně příslušné rodinné a propopulační politiky.
Záležitostí, s kterou je třeba se rovněž vypořádat, je zjednodušení českého daňového systému, který patří k nejkomplikovanějším a nejobtížnějším mezi zeměmi OECD, přičemž jeho složitost roste každým rokem. To v praxi znamená výrazněji omezit nejrůznější pravidla a výjimky stejně jako zablokovat hlavní cesty daňových úniků, což by mělo být spojeno se snížením sazeb přímých daní pro podporu podnikatelského úspěchu a investic.
Dalším úkolem je zlepšení pravidel pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací. Je připravován nový zákon implementující nový evropský rámec. Vláda by měla jít střední cestou mezi potřebou dbát na dobrou komercializaci nových objevů a potřebou převzít riziko financování projektů s nejistým výsledkem. S tím souvisí rozšířená role rizikového kapitálu, a stejně tak lepší finanční podpora vzdělání na všech úrovních.
Velká část předsevzetí padá na českou diplomacii. Země by se měla zbavit pověsti “nepříliš chytrého potížisty”, který byl schopen zničit vlastní předsednictví a vyčerpává se v ideologickém boji proti evropské integraci, přičemž není schopen vyčerpat přidělené evropské fondy. Také pohled, který v posledních měsících skýtala česká zahraniční politika, je poněkud zamlžený a zmatený. Je třeba nová evropská politika, kde by aktivní podpora evropských principů nebyla v rozporu s vytvářením ad hoc aliancí pro podporu vlastních národních zájmů, a obsahující též cílevědomou personální politiku zaměřenou na posílení dosud neúměrně nízké české účasti v bruselských strukturách.
Neuzrál také čas pro předsevzetí, která by měla přijmout širší veřejnost? Vypadá to tak. Statisticky lze dokázat, že přes znatelný nárůst životní úrovně za poslední čtvrtstoletí byla česká ekonomika jednou z nejpomalejších „nových“ zemí EU při dohánění těch „starých“, přičemž se její zaostání vůči „starým“ zemím EU v posledních letech dokonce mírně zvětšilo. Pokud bychom současný trend promítli do budoucnosti, pak by byla česká ekonomika brzy předstižena ekonomikou slovenskou, polskou a estonskou, a to jak v HDP na obyvatele, tak i ve skutečné individuální spotřebě. A co navíc, dnešní životní úroveň byla dosažena a udržována na úkor potlačení nezbytných infrastrukturních investic. To vše vyžaduje důkladnou diskusi nejenom mezi ekonomy a manažery, ale i v široké veřejnosti. Kde jsme, a kde chceme být řekněme v roce 2030?
Zmíněná veřejná diskuse může být jedinou cestou, jak přitáhnout pozornost našich politiků, jak koaličních, tak opozičních, a přesvědčit je o nutnosti omezit jejich krátkodobé šarvátky, podívat se za hranice jejich čtyřletého volebního období a soustředit společné úsilí na zajištění dlouhodobé prosperity země. Staré římské “videant consules” nyní dostává zvláštní českou příchuť.