Authoradmin

„ Pražané si zaslouží lepší Prahu. “

Petr Dolínek (1981) je od listopadu 2014 náměstkem primátorky hlavního města Prahy, zodpovědným za oblast dopravy a evropských fondů. Na pražské radnici jako zastupitel působí již od roku 2010, rok také vykonával funkci Radního pro oblast sociálních věcí, bytů a evropských fondů. Od roku 1995 je členem Mladých sociálních demokratů, které dvě volební období vedl jako jejich předseda, členem ČSSD se stal o čtyři roky později. V době vysokoškolských studií pracoval jako parlamentní zpravodaj ministryně školství, později jako šéfredaktor Pražských listů. Zkušenosti má i ze soukromé sféry, kde se pohyboval v oblasti marketingu. Petr Dolínek je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho záliby patří četba, sport a cestování.

Volby i povolební vyjednávání jsou skončeny a nyní nastává skutečná práce. Jak hodnotíte vzniklou koalici?

Naší prioritou bylo prosadit maximum z našeho volebního programu, a to se nám také podařilo, takže v tomto směru jednání a konečnou podobu koaliční smlouvy hodnotím velmi kladně. Zároveň věřím, že řada programových bodů najde podporu napříč politickým spektrem. Regionální politika je do jisté míry „nadpolitická“ a Praha v tomto není výjimkou. Na tom, aby kvalitně fungovala veřejná doprava, byly opravené chodníky a školy nabízely kvalitní vzdělání, musí mít přeci zájem všichni.

Stal jste se náměstkem pro oblast dopravy a evropských fondů. Jak probíhaly první dny ve funkci?

Hned od prvních dnů bylo potřeba začít řešit konkrétní věci, takže nebyl čas na nějaké velké rozkoukávání. Ledovka, která téměř na dva dny paralyzovala tramvajovou dopravu v Praze, nám připravila skutečně ostrý začátek.

Jak hodnotíte zvládnutí situace?

Domnívám se, že nahrazování výpadku tramvají autobusy bylo zvládnuto dobře a byla zajištěna dostatečná dopravní obsluha města. Také bych vyzdvihl práci záchranných složek, záchranek, hasičů, armády, policie, městské policie a dalších, kteří se zapojili. Všechny prokázali neuvěřitelnou profesionalitu a výrazně napomohli zvládnutí situace. Kde se ukázal prostor pro zlepšení, je dostatečná informovanost občanů i návštěvníků Prahy. Chci připravit jasný postup, jak v případě nečekaných událostí co nejrychleji a nejefektivněji veřejnost informovat, a to za využití různých nástrojů. Ať už to jsou emaily, sms, aktualizované webové stránky či lidé, kteří budou přímo informovat na zastávkách. Vzhledem k velkému množství turistů i cizinců, kteří v Praze žijí, je nutné také posílit informovanost v cizích jazycích, minimálně v angličtině.

Kromě zlepšení systému informovanosti občanů, na co se dále budete zaměřovat v oblasti dopravy?

Za prioritní považuji dokončení výstavby dopravní infrastruktury, což aktuálně znamená především zprovoznění tunelového komplexu Blanka. Dle nejnovějších odhadů by otevření tunelu mělo proběhnout na přelomu března a dubna 2015. Postupujeme nyní podle harmonogramu Metrostavu. Otevření ovšem může nastat až v okamžiku, kdy bude bezpečný pro uživatele, tedy až dostane veškerá povolení. Momentálně se v tunelu pracuje, řeší se výměna několika kabelů, vyhotovuje se potřebná dokumentace. Doufám, že se vše v odhadovaném termínu zvládne.

Blanka má na sobě punc předražené zakázky, jak chcete zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo i v budoucnu?

V souvislosti se stavbou Blanky se otevřel velký problém, kterým je zadávání a realizace veřejných zakázek a soutěží. Musí dojít k zásadní změně způsobu, jakým Praha do této doby pracovala. Blanka není jediným, ale určitě je nejviditelnějším příkladem špatně zvládnuté zakázky. Není možné, aby se stavělo něco jiného než je v původním projektu, jak tomu bylo například v případě Trojského mostu. U staveb musí být zajištěn magistrátní dohled a důsledná kontrola dodržování smluv a termínů. Praha musí vědět, co chce stavět a jak to má vypadat. Je nemyslitelné, aby Praha byla nadále rukojmím stavebních firem a developerů.

V koalici jste se shodli, že se zaměříte na rozvoj hromadné dopravy. Už víte, kde by měly přibýt nové linky tramvají či autobusů?

Městská hromadná doprava musí jednoznačně být páteřním způsobem dopravy po hlavním městě. Chceme, aby vzrostla preference MHD oproti individuální automobilové dopravě. Musí dojít k posílení spojů v lokalitách, kde se ukázalo, že změny na podzim 2012 byly k horšímu a dopravní obslužnost se jednoznačně snížila. Jsou to jak tramvajové, tak i autobusové linky. Naším cílem je také v tomto volebním období zahájit výstavbu trasy metra linky D. Věříme, že naše úsilí povede k celkovému zlepšení veřejné dopravy v Praze. K tomu by dozajisté také měly přispět přátelské ceny pro držitele celoročních kuponů, pro které se cestování po Praze výrazně zlevní.

Časté výtky směřují k nedostatečné bezbariérovosti cestování hromadnou dopravou. Zaměříte se i na toto?

Ano, budeme postupně pokračovat v řešení bezbariérovosti jednotlivých stanic metra, bezbariérovost musí být také zajištěna u zastávek tramvají a autobusů, kde je i přes nasazení nízkopodlažních spojů, nastupování a vystupování stále nevyhovující.

Velkým tématem je také Dopravní podnik, jak vidíte jeho budoucnost?

Situaci v Dopravním podniku je v prvé řadě nutné stabilizovat. Dopravní podnik se musí stát dobře fungující a prosperující společností se stabilní finanční situací, která poskytuje kvalitní služby v oblasti veřejné dopravy. To určitě nevede přes privatizaci podniku, rozprodávání jeho majetku či propouštění zaměstnanců. Chceme se v prvé řadě zaměřit na hledání úspor v provozních nákladech.

I přesto, že chcete klást důraz na veřejnou dopravu, stále je v hlavním městě velké množství lidí, kteří jezdí autem a řeší otázku parkování. Budete se zabývat i tímto problémem?

Parkovací zóny jsou dokonce jedním z prvních bodů, které přichází na pořad jednání. Bude se o nich rozhodovat v nejbližší době – v jakých lokalitách budou nově zavedeny, jakým systémem se bude vybírat parkovné, zda například přes inteligentní automaty atd. Musíme co nejrychleji vybrat to nejlepší možné řešení. Já osobně jsem zastáncem tzv. smíšených parkovacích zón, kde přes den mohou parkovat mimopražští a ve večerních a nočních hodinách jsou tyto zóny vymezeny pro rezidenty.

Před volbami se také hodně hovořilo o variantách propojení centra města s letištěm. Máte již konkrétní představu, jak bude tento projekt realizován?

Zajištění kvalitního a komfortního cestování na letiště je pro rozvoj Prahy klíčové. Již jsem požádal nově jmenovaného ministra dopravy Daniela Ťoka o schůzku, kde bych s ním chtěl řešit kromě jiného právě spojení na letiště. Hovoříme o variantě železničního spojení, kterou již podpořil i premiér Bohuslav Sobotka. V první fázi chceme realizovat železniční spojení mezi letištěm a Vokovicemi, které by mělo navázat na novou stanici metra A na Veleslavíně.

Další oblastí, která spadá do Vaší kompetence, je oblast evropských fondů. Počítáte s využitím fondů právě i na budování propojení s letištěm nebo výstavbu trasy metra D?

Jednoznačně ano. Efektivní využívání evropských fondů pro významné dopravní stavby, které neslouží jen Pražanům, jako je metro D a železnice na letiště, je naprosto zásadní. Ale nejsou to jediné oblasti, kde jsou z hlediska rozvoje metropole evropské peníze potřeba. Za klíčové pro rozvoj hlavního města považuji také podporu vědy, výzkumu a inovací. Čerpání evropských dotací do této oblasti musí probíhat cíleně a ve spolupráci s vysokými školami, Akademií věd a dalšími partnerskými institucemi, jež podporují vznik nových pracovních příležitostí a profilaci odborníků světové úrovně. Samozřejmě značná část peněz musí také směřovat do oblasti sociální.

Napsal Jan Vávra

Fotky Bryan Ham

„ Uznávat chyby u nás není moc v módě. “

Nejznámější obhájce v Česku. Advokát Tomáš Sokol, bývalý ministr vnitra a jeden z nejvýraznějších představitelů české advokacie založil v červnu s kolegy Unii obhájců. Proč jsou podle něj advokáti mnohdy démonizováni a jaké nevýhody má jeho známý obličej? Tomáš Sokol také v rozhovoru pro Leaders Magazine Prague tvrdí, že je politika jako droga. „Jsem rád, že jsem z ní byl vyhozen ještě dříve, než se mi stala návykovou,“ přiznává. Vysvětluje také, proč byl po revoluci popotahovaný za to, že chtěl jako prokurátor stíhat komunisty?

Vážený pane doktore, dle posledních průzkumů klesla v uplynulém roce kriminalita v Česku. Zaznamenal jste tento trend ve Vaší praxi?

„Ne a asi k tomu ani není důvod. Pokles nápadu trestné činnosti ještě automaticky neznamená pokles  počtu obviněných. Může to také  znamenat zmenšování rozdílu mezi nápadem trestné činnosti a jejím objasňováním.  Obviněných je z mého pohledu stále dost a možná až přespříliš.“

Nedávno jsme také “slavili” dvouleté výročí amnestie bývalého prezidenta Václava Klause. Překvapil Vás fakt, že se do věznic zvrátila již čtvrtina vězňů? Odpovídá to míře recidivy?

„Nepřekvapil. Dobří holubi se vracejí. Tak je to vždycky a myslím že to tak bylo i za „bolševika“. Vysvětlení ode mne nečekejte, to je problém z jiného oboru.  Ale také věc úhlu pohledu. Z toho mého je významné, že většina, tedy tři čtvrtiny amnestovaných  svou příležitost využila.  Trochu mne ale překvapila přetrvávající míra  mediální hysterie. K tomu také  viz níže odpověď na vaši otázku, co bych přidal do trestního zákoníku. Asi doživotně pro mne bude udivující, jak malou hodnotu pro mnoho mých spoluobčanů představuje lidská čest a důstojnost a fair play proces. A jak strašně důležité pro ně je, aby  nějaký sprostý podezřelý  neunikl trestu.  I kdyby to s ním mělo „odskákat“ deset nevinných.“

Jaké nevýhody má fakt, že jste dlouhodobě jedním z nejznámějších právníků u nás? Neočekávají od Vás mnohdy klienti nereálné výkony?

„To asi očekávají od svých advokátů mnozí klienti. Stejně jako mnozí pacienti očekávají zázraky od svých lékařů. Možná to malinko s léty a onou známostí roste, ale já se zase s léty učím tomu čelit. Mimo jiné vlídnou, ale neúprosně kritickou interní analýzou každého případu a následným informováním klienta jak na tom je. Zrovna včera mi v reakci na ni napsal klient, abych na něj proboha nebyl tak přísný, pokud jde o jeho pozici ve sporu. Z mého pohledu je totiž prioritní vysvětlit klientovi podstatu jeho problému, realisticky a bez bombastických slibů, nabídnout to, co je možné pro něj udělat. A to pak také splnit. Jsem přesvědčen, že  i tohle je už nějak zakomponováno do toho, čemu říkáte  „dlouhodobá známost“. I když, pravda, přicházejí i klienti s přesvědčením, že jsem cosi jako panna zázračnica anebo naše kancelář právní Lurdy.“

Je pro advokáta těžší obhajovat člověka vinného nebo nevinného?

„Principiálně  v tom nevidím a ani nesmím vidět žádný rozdíl. Nevinného od vinného v trestním procesu namnoze dělí jen míra usvědčujících důkazů.  Oba dva, vinný i nevinný,  mají právo na zákonný a spravedlivý proces. Tedy proces v němž budou, mimo jiné, vzaty v úvahu všechny významné okolnosti a důkazy. Mojí povinností, kterou ale pořád vnímám spíš jako životní poslání, je k přispět k tomu, aby  proces mého klienta byl přesně takový. V konkrétním případě pochopitelně může být dost rozdíl mezi tím, když hájíte někoho, koho dalších dvacet důkazů usvědčuje a tím, proti němuž žádné důkazy nejsou. A je úžasný pocit, když někoho, o jehož nevině jste bytostně přesvědčen, nakonec z problémů vytáhnete. Zproštění viny, tedy jakási rehabilitace oproti předchozímu obvinění je pro někoho, jako byste mu vrátil život. Případů vědomé viny, před advokátem neskrývané, ale navenek tvrzené neviny,  není mnoho.  Obvykle ani advokát netuší, jak to bylo doopravdy. Nemá důvod svému klientovi nevěřit, ale stejně  jde o kvalitu či přesvědčivost důkazů. A zase, jsme u toho spravedlivého procesu. Co je mi po tom, je-li dotyčný vinen, není-li proti němu dost důkazů? To by měli soudci mít právo soudit v takových nejasných případech podle pocitu? Nebo podle křišťálové koule?  A mám to právo mít já, i když klient tvrdí, že je nevinný? Anebo ho mám jít udat, pokud se mi soukromě vyznal ze svého hříchu? Případně hájit jen na oko? Důkazy jsou to, čeho já se držím. A naopak si ošklivým ty, kteří dokáží na vinu usuzovat podle toho, jak se někdo tváří, co se o něm povídá případně má nějak podezřele moc peněz. Docela často ale, zejména u tzv. hospodářské kriminality, jde o to, zda to, co je stíháno je vůbec trestný čin  anebo zcela legální jednání. A to pak je věc čisté právní argumentace ve vztahu k jednání a ne k vině.  A je taky dost případů, kdy klient trochu je a trochu není vinný.  Někdy víc na jednu, jindy na druhou stranu. V takových případech jde o to, jak se na něj a to co udělal chcete dívat. Typicky to je v případě dopravních nehod. Jel řidič moc rychle? Jel riskantně? Co je nepředvídatelná okolnost anebo dokonce jejich nešťastná shoda? Jak bych to jel já?“

Byl jste někdy přesvědčen o nevinně svého klienta, ale soud byl přesto jiného názoru? Anebo naopak?

„Prvý případ je hořkou realitou mé profese. S druhým jsem se naštěstí nesetkal. Jeho nepěknou variantou ale je, když obhájce vyhodnotí předestřené důkazy tak, že s tím není možné chtít  po soudu zproštění a ač se klient cítí nevinný, přesvědčí ho, že bude nejlepší zaměřit se na dosažení mírného trestu. A také ho tak hají. Odborně řečeno. hájí ho   na trest. Ale  soud, potvora,  klienta zprostí, protože ho důkazy nepřesvědčily. Pro toho klienta je to jistě krásné, spokojený může být z lidského hlediska i jeho advokát, ale profesně to je zlý sen.  Mne to naštěstí zatím nepotkalo, ale  jiné ano a věru bych v té chvíli nechtě být v jejich kůži.“

V červnu jste s kolegy obhájci rozjeli činnost Unie Obhájců České republiky. Proč?

„Primární byla shoda na tom, že vnímáme stejné problémy, vidíme stejně jejich příčiny a máme stejné či podobné představy o tom, jak problémy řešit. To vše ve vztahu k trestnímu řízení, obhajobě a všemu co s tím souvisí. Řekněme tedy profesní záležitosti. Začnu-li od svého oblíbeného tématu, je to naprosto neadekvátní, doslova zbytnělá představa o tom, co se dá trestním právem léčit. Mnozí si myslí, že dospělé lidi je možné vychovávat k tomu, co někdo jiný považuje za řádný život, trvalou hrozbou trestem. Nejlépe rovnou vězením, když šibenice nám už zbourali.  To je hodně špatně.  Za nedobré vnímáme i to, jak lehce a bez úvahy o skutkové podstatě trestného činu a jejím smyslu jsou v některých případech zahajována trestní stíhání. Vede to k zbytečným lidským utrpením, někdy až k osobním tragédiím. Nadužívání některých institutů trestního řízení, například odposlechu, také nevnímáme pozitivně. A další a další, rozličné problémy typicky „obhájcovské“. Když si nějakou dobu s kolegy o tom všem  povídáte, posléze si uvědomíte, že už nejde ani tak o povídání jako o omílání pořád toho samého, ale jste současně přesvědčen, že nejde jen o profesní deformaci a kverulování v jejím rámci, lehce se zrodí myšlenka najít platformu a z ní na ty nedostatky společně, tedy s větší přesvědčivostí, poukazovat. Případně nabízet řešení.  To vše už je trochu mimo roli  České advokátní komory, ta je stavovským sdružením a taky orgánem veřejné správy v oblasti výkonu advokacie. A z toho všeho  se zrodila Unie.“

Máte za sebou již výsledky, například v podobě uznání chyby ze strany orgánů činných v trestním řízení?

„Uznávat chyby u nás není moc v módě. Jinou věcí je, že podle našeho přesvědčení  a možná i tlaku, který vyvíjíme, si kritizovaní budou do budoucna tak trochu „dělat pořádek“. Ovšem třeba na upozornění, že v některých případech mají obhájci problémy s přístupem do spisu po podání žaloby reagovali předsedové některých soudů velmi pozitivně ujištěním, že zajistí, aby u nich k tomu nedošlo. Je samozřejmě nezbytné, aby hlas Unie měl váhu. Proto se snažíme, aby naše  stanoviska byla vyvážená a právně přesvědčivá.  Což ale není práce na půl roku.“

Je Unie “dostupná” i běžným občanům? Pro koho tu vlastně je její činnost?

„Ne, je to úzce profesní spolek. Nicméně s aspirací vylepšovat celkovou situaci v oblasti trestního práva, tedy širšími efekty, než pouze pro obhájce. Na rozdíl mnoha tzv. neziskovek, které se tváří, že se zrodily  výhradně pro blaho lidstva, ale starají se jen o vlastní zájmy.“

Řada lidí má o práci obhájce a celkově trestním procesu zkreslené představy. Co je tou nejvíce “zažitou”?

„Byla o tom řeč o pár řádků dříve. Problém vidím v tom, že u nás je pořád dost těch, kterým k závěru o tom, že někdo spáchal trestný čin stačí to, co slyšeli v mediích nebo ve frontě u pokladny v sámošce. A ti pak vcelku logicky považují obhájce za nepříjemnou překážku na cestě obviněného do šatlavy, kamž patří, když už ho jednou ulice odsoudila. A v hospodě taky chlapy říkaj´, že to je určitě syčák. Řada lidí je, ze stejného důvodu, který já natvrdo diagnostikuji jako hloupost či omezenost,   přesvědčena, že obhájce  v tom  lepším případě,  jakýmisi nečistými kouzly omámí soud, zamlží evidentní důkazy a tak svého klienta vyrve spravedlnosti. V tom horším soud prostě zkorumpuje. Pro mne osobně je vyhrazena ještě jedna kategorie vysvětlení, totiž že jsem si z doby svého ministrování na vnitru nasyslil  řadu kompromitujících informací o soudcích a teď  je vydírám. To, že  v době mého ministrování se většina dnešních soudců proháněla tak zhruba v krajinách vrcholící puberty a jediné kompro co se tak na ně dalo sehnat bylo, že kouří za školou,  ti duševní suteréni prostě nevnímají.. Ale i jinak docela rozumně uvažující lidé si nějak nedokáží představit, že trestní proces, ostatně stejně jako civilní, pracuje s informacemi, které tam ve zdrcující většině dodá ten, kdo nese důkazní břemeno. V trestní řízení tedy policie a státní  zástupce. O obhájce je nemůže zakrýt, odnést, případně vytrhnout ze spisu a sníst. Jinými slovy, obě strany hrají se stejnými kartami. Pravda obhájce  může důkaz znehodnotit. Tedy procesně. Například  poukazem na jeho nezákonnou formu či nezákonnost jeho získání atd..  Což ale  je jeho zákonnou povinností a problém je pochopitelně někde jinde. U toho, kdo takový důkaz opatřil. Mohu také jako obhájce poukázat na to, že důkazy si protiřečí, jsou v logickém rozporu, mohu vyvracet právní závěry a argumentovat ve prospěch jiného, správnějšího výkladu práva, mohu i jiné věci, ale pořád v rámci důkazního a právního stavu, který nastolila obžaloba. Mohu navrhnout provedení jiných důkazů, předložit znalecký posudek, vyvracející ten, který předložila obžaloba, ale to vše zase hodnotí soud. Zkrátka je to vcelku jednoduchá a současně složitá práce, která rozhodně nestojí na špinavých tricích. Leč koho to zajímá. Je to moc složité a tak je jednodušší si všechno vysvětlit po svém. Když náhodou někdo není odsouzen, jsou v tom kouzla, čáry jakož i  bytosti pekelné. A jim v čele advokát.“

Kdybyste mohl ze dne na den vyhodit z trestního zákoníku jednu skutkovou podstatu, která by to byla?

„Těch je víc. Směšný mi připadá třeba postih sprejerství. Anebo možnost stíhat  provozování prostituce „…v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí…“ Ne že bych nějak osobně potřeboval vědět, ale přeci jen mi trochu vrtá hlavou, jak daleko třeba od jeslí se může…. . Anebo jestli se prostitutka domácí musí přestěhovat, když vedle domu, kde bydlí a provozuje postaví školu.“

A kterou byste naopak hned do zákoníku dopsal?

„To je jednoduché. Vizte:

Ultimativní žvanění

(1) Kdo i jen z nedbalosti ultimativně žvaní o něčem, o němž nic neví a čemu nerozumí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

(3) Odnětím svobody až na pět let nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

1. a) v souvislosti s tím, že se domáhá toho, aby bylo něco konáno, zejména orgány veřejné správy,
2. b) v souvislosti s tím, že něco slibuje jiným.

Ve svých důsledcích by takové ustanovení bylo něco jako  atomová právní puma, svržená na ČR. Prvým odstavcem by zasáhla asi tak polovinu dospělé populace. V epicentru výbuchu, tedy „zasaženi druhým a třetím odstavcem“ by zřejmě byli mnozí novináři, politici a všelijaké příšery, slyšící na jméno celebrita. Nejjednodušší by to měla hlava státu. Ten by zahynula na místě.  Poslanci a senátoři by pak další zhruba čtyři měsíce strávili pouze hlasováním o tom, že  se navzájem nevydají k trestnímu stíhání pro tento trestný čin, spáchaný ve třetím odstavci sub lit.b). Leč k svobodě slova, tedy důležité součásti demokracie, patří  právo říkat, případně rovnou hlásat jakékoliv nesmysly. K čemuž nám dopomáhej bůh, případně příroda. Jak komu velí víra.“

Vzpomínáte někdy ještě na období, kdy jste vedl Českou stranu národně sociální? A dalo se vlastně zabránit jejímu téměř likvidačnímu osudu?

„Nedalo. Jakmile jsem to pochopil, okamžitě jsem odešel.“

Byla to Vaše první zkušenost s politikou?

„Po roce a půl ve vládě ČR už jsem jakési politické zkušenosti měl. Tohle byl problém personální. Ti lidé tam se soustředili pouze na své vnitřní averze a spory a to je konec jakékoliv komunity. Každé  lidské společenství vždy část společné energie vydává na řešení vnitřních  záležitostí. To jsou nutné výdaje. Pokud ovšem téhle činnosti věnuje většinu své produktivity, znamená to konec. S tím se nedá nic dělat než odejít.“

Vaše další politické působení bylo relativně krátké. Nelitujete s odstupem času toho, že jste neměl více prostoru k realizaci?

„Ne. Raduji se z toho skoro každý den a myslím to upřímně. Politika je droga a jsem rád, že jsem z ní byl vyhozen ještě dříve, než se mi stala návykovou.  To není laciná kritika politiky nebo dokonce její odmítnutí, jak je dnes moderní. A hloupé. Jen se prostě dlouhodobě platí za účast v politice cena, která je pro mne příliš vysoká, V době, kdy jsem se tam rozličně drápal zpět jsem si to neuvědomoval a touto cestou děkuji našim občanům a mým nevoličům, že mne svým hlasováním kopli, víte kam. Jsem přesvědčen, že díky tomu dělám mnohem zajímavější věci, mám profesně mnohem pestřejší a náročnější  život. A hlavně, nejsem součástí onoho politického ghetta, které by mne asi spolehlivě semlelo, jako mele většinu jiných. Tedy i osobně žiju jiný život. Kromě toho, chápu, že politika volí i lidé, jejichž IQ není o mnoho vyšší než teplota ve volební místnosti. A tedy že i k nim  musí promlouvat  a cosi jim slíbit v ambaláži, která je adresátům srozumitelná. Ale já, po létech, kdy lidé chodí pro radu za mnou,  bych nějak neuměl vnucovat někomu na předvolebním mítinku nebo rovnou z plakátu představu, že se ideálně hodím do Parlamentu, snad bych tam mohl být i  užitečný, a že mně tam potřebují stejně, jako ten prací prášek, který je nabízen na vedlejším billboardu. To vše pak způsobem, aby to pochopil i okolojdoucí křeček. Vážím si řady politiků, vím že Parlament a volby jsou naprosto nezbytné atributy demokracie, demokracie je pro mne jednou z nejdůležitějších hodnot, ale osobnostně se do toho systému nějak nevejdu.“

Poměrně krátká byla i Vaše zkušenost jako prokurátora. Troufl byste si dnes jít zpět do soustavy?

„Nejde o to si troufnout či netroufnout. Troufl bych si. Ale je tu řada jiných nepřekonatelných překážek. Mimo jiné i aktuální  neprostupnost této  profese. Ale po pravdě, pokud jde zrovna o mne, pracuji na řadě kauz, kvůli nimž bych byl většinově nedůvěryhodný, pokud bych náhle přešel „na druhou stranu“. A taky v řadě případů z téhož důvodu podjatý.“

V čem je dnes práce pro “druhou stranu”, státní zastupitelství, nejvíce odlišná od počátku devadesátých let?

„Tak rozdílné to zase nebude.  Prostě monokratický orgán s jasně vymezenými funkcemi v trestním procesu a jiných oborech veřejné správy. Pravda, neutápěl se  tehdy ve vnitřních problémech a pokud vím, jediný, kdo si  mohl stěžovat na to, že na něj je v souvislosti s výkonem funkce, vyvinut politický tlak, jsem byl já. To když jsem chtěl stíhat komunisty za to, že podporují organisaci směřující k potlačování lidských práv. Ovšem nemyslím si, že nyní tak adorovaná potřeba politické nezávislosti státních zástupců je motivovaná nějakými hořkými zkušenostmi z doby minulé. Přiznám se, že tohle nějak nechápu a možná i v tom bude ta odlišnost, co se na ní ptáte.“

Proč jste v roce 2011 začal vyučovat? A proč zrovna CEVRO Institut? Nebyla by pro Vaše zkušenosti úrodnější půda na právnických fakultách jiných vysokých škol?

„Prostě proto, že mi to nabídli. Jak úrodná půda to je jsem nerozvažoval, stejně jako o tom,  jak efektivně ji dokážu osít. Abych se držel toho  rustikálního slovníku. A jinak, škola mi připadá slušná, kolegové též, jsou tam studenti, není jich málo a já je učím tomu co(snad)  umím. Nic víc nic méně.“

Kdy naposledy jste strávil kompletní den “bez práva”? A dá se vůbec u trestního obhájce “vypnout”?

„Úvodem bych mohl poznamenat, že ženatí muži tráví mnoho dnů života bez práva. Třeba bez práva jít kdykoliv za kamarády, přivést si domu novou známost z vinárny a tak.  Ale vážněji. Kompletní den bez práv? Chcete mně zabít? Asi máte pravdu, že jsou právníci, který nevypínají nikdy, ač by měli, protože to prostě neumějí. To je dost nebezpečné a občas to některého semele. Jsou též  jiní, kteří vypadají, že jsou vypnutí prakticky na stálo. No taky nic moc. Pro mne je to celé zábava a tak si tak přecházím bez vypínání z jednoho na druhé. Chvilku právo, pak sport, knížka, kamarádi, hospoda a jiné. Do toho pochopitelně rodina, která se plete do všeho. A tak pořád dokola. Hádám, že se to jednou nějak vypne celé samo, ale na to nemyslím.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Není pravda, že nemůžeme v Evropské Unii nic ovlivnit. “

Ing. Vladimír Bärtl je vzděláním geodet a kartograf. V roce 1994 spoluzakládal firmu HOUDEK s.r.o. se zaměřením na metrologii transfer technologií. Už roce 1999 nastoupil do státní správy. Začínal na ministerstvu zahraničních věcí, konkrétně byl čtyři roky na zastupitelském úřadu v Ottawě. Poté působil na jako poradce náměstka ministra průmyslu a obchodu. Je spoluautorem projektu “Nový systém řízení obchodně ekonomických služeb státu v zahraničí” a Exportní strategie 2006—2010. Poté se přesunul opět za hranice, tentokrát na zastupitelský úřad v Paříži. Během francouzského a českého předsednictví v EU spoluorganizoval program “Česko—francouzský ekonomický rok”. Byl součástí týmu pro umístění řídícího střediska programu Galileo V Praze. Vloni byl jmenován náměstkem ministra průmyslu a obchodu a řídí sekci Evropské unie a zahraničního obchodu. 

Vážený pane náměstku, co konkrétně pod sekci Evropské unie a zahraničního obchodu na ministerstvu průmyslu a obchodu spadá?

„Původně to byly dvě sekce, které se dnes potkávají a když to zredukuji, jedná se o několik agend. Koordinace vztahu k Evropské unii, která je v působnosti našeho ministerstva, problematika vnitřního trhu Evropské unie, obchodní politika a účast v mezinárodních organizacích, příprava a uskutečňování exportní strategie České republiky a obecně oblast podpory exportu. Patří sem také tvorba a uskutečňování zahraničně ekonomické politiky České republiky anebo problematika evropského a mezinárodního práva, opět v působnosti ministerstva. Z toho vidíte, že námi řízené útvary mají přesah a propojují jak unijní, tak zahraničně obchodní agendu. To je těžiště naší sekce.“

Vše spolu tedy úzce souvisí…

„Tak. Tvorba společné obchodní politiky, za kterou jsme zodpovědní, je „big picture“, který umožňuje v menším a v národním pohledu například lépe připravit exportní strategii České republiky.“

Jaké jsou Vaše hlavní cíle pro rok 2015?

„V tom se promítají dvě polohy – unijní + oblast mezinárodních organizací a týkající se zahraničního obchodu. Kdybychom extrapolovali, jedna priorita je tvorba nových pracovních míst díky růstu českých firem v souvislosti s tím, že se nám podaří zprostředkovat jim příležitosti na zahraničních trzích. Druhá priorita je růst prestiže České republiky v Evropské unii a mezinárodních organizací a podílení se na tvorbě mezinárodní obchodní politiky tak, abychom pomohli internacionalizaci našich firem.“

Zastavil bych se u první priority. Jsou aktuálně největší příležitosti na arabském poloostrově a v Číně?

„My se společně s ministerstvem zahraničních věcí snažíme, abychom dopředu neříkali, že je pro nás konkrétní teritorium průřezově pro všechny sektory prioritní. Naopak. Přístup k perspektivním trhům vnímáme sektorově. Existují sektory, pro které je skutečně Čína perspektivní, pro jiné to ale zase je oblast Latinské Ameriky, pro jiné Subsaharská Afrika. Je to odklon od bývalého vnímání exportního směřování. Taxativně byla určena řada teritorií, které se označily za prioritní a zájmové. Může to být ale matoucí. Malé a střední firmy, které by se chtěly podobnou nálepkou vést, můžou zjistit, že takto prioritní teritorium pro Českou republiku pro ně prioritní není. Zboží tam nemusí být konkurenceschopné, prodejné…“

Znamená to, že by se pro téměř každý sektor dalo najít teritorium s uplatněním?

„Nedokážu říct, jestli pro každý sektor. Pro sektory, kde jsme silní, máme komparativní výhodu a potenciál, tam jsme schopni najít a identifikovat teritorium, které je perspektivní. Zmínil bych nástroj, kterému se primárně věnovali kolegové na ministerstvu zahraničních věcí. Nazývá se mapa oborových příležitostí. Do tohoto nástroje vstupujeme informacemi o společné obchodní politice, za kterou jsme zodpovědní. Tato mapa se bude opakovaně aktualizovat. Používá informace verifikované na našich zastupitelských úřadech a v zahraničních kancelářích CzechTrade tak, aby pomohla českým firmám zorientovat se lépe v zahraničí. Tak, abychom je dostali do nové úrovně. Nemají už seznam prioritních zemí, ale mohou se s ohledem na jejich výrobní nebo obchodní program podívat na to, kam mohou směřovat. Může to být i úplně rozdílné teritorium od těch, které dosud zmíněno nebylo. Nicméně prioritní je dnes pro nás každé teritorium, ve kterém můžeme úspěšně uskutečňovat projekty v oborech, ve kterých jsou české firmy silné.“

Už máte na tento nový směr obchodní politiky zpětnou vazbu z byznys obce?

„Vedeme intenzivní dialog s firemními reprezentacemi. Se Svazem průmyslu a dopravy, Hospodářskou komorou ČR, Asociací malých a středních podniků, odbory a dalšími. Ani jedna ze zmíněných institucí netrvala na tom, abychom pokračovali v ryze teritoriálním přístupu. Naopak sektorový přístup podporují. Oceňují to a dávají přednost tomu, že prostředky, které má stát k dispozici, například extrémně důležitou jednotnou zahraniční síť zastupitelských úřadů a zahraničních kanceláří CzechTrade, může poskytnout firmám tak, aby jednotlivé sektory mohly být cíleny do teritorií, kde mají šanci uspět.“

Jak moc je propojení se sítí zastupitelských úřadů limitující? Přeci jen nemá Česká republika své kanceláře všude…

„To je pravda. V minulosti se navíc stávalo, že v souvislosti s politickou a ekonomickou situací docházelo k redukci zastupitelských úřadů. Dnes dochází k přehodnocení této politiky. Ministerstvo zahraničních věcí se vrací do řady míst, které byly v nedávné době uzavřeny. Vychází to také z oživené komunikace s firemní sférou. Dnes se již zásadní a strategická rozhodnutí týkající se optimalizace sítě zahraničního zastoupení nedějí, aniž by se konzultovala s firemní sférou. Ekonomická diplomacie, podpora našich firem v zahraničí, je jednou ze zásadních agend našich ambasád.“

Mají tedy u vás i středně velcí podnikatelé otevřené dveře?

„Samozřejmě. Agentura CzechTrade je jednoznačně zaměřená na podporu malých a středních firem. Od loňského roku, kdy došlo k podpisu Rámcové dohody mezi ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem průmyslu a obchodu, dochází ke sjednocení pohledu a přístupu našich reprezentantů v zahraničí k firmám. Přirozenou vazbou, kterou pěstuje CzechTrade, je business to business (B2B). Právě zde se uplatňují požadavky malých a středních firem. Kde je potřeba otevírání dveří, kultivovat vazbu business to government (B2G), tam přichází na řadu ekonomičtí diplomaté. Ať už zde v ústředí nebo na našich zastupitelských úřadech. Do nedávna bylo pro firmy matoucí to, že některé služby poskytované agenturou CzechTrade byly zpoplatněny a podobné služby mohli firmám zdarma zprostředkovávat naši ekonomičtí diplomaté na ambasádách. Vytvořili jsme proto jednotný katalog služeb. Jsou tam ty, které jsou zdarma průřezově v celé síti, ať už je poskytuje diplomat nebo pracovník CzechTrade. Pak je tam nadstavba dalších služeb, které poskytuje CzechTrade. Další z pilířů dohody mezi oběma resorty bylo jedno vstupní místo do celého systému. Toto tzv. Klientské centrum fyzicky sídlí v agentuře CzechTrade v Praze a v předem určených dnech tam spolu firmám asistují zástupci jak CzechTrade tak ekonomičtí diplomaté z ministerstva zahraničních věcí. Zvyšuje se tím komfort firmám. Nemusí přemýšlet, kam jít ani o tom, zda se jejich požadavek týká B2B nebo B2G. Mají jedno místo, kde si jejich požadavky pracovníci přeberou.“

Druhé téma, které jste zmínil je prestiž České republiky v Evropské Unii. Jak na tom jsme?

„Jsme součástí tzv. skupiny stejně smýšlejících zemí. Jsou to Skandinávci, Němci, Pobaltí… V přístupu k vnitřnímu trhu jsme dokonce vnímáni jako tvrdé jádro a co se týče volného obchodu, patříme k nejliberálněji smýšlejícím členským státům. V loňském roce se nám podařilo formulovat společné priority 13 členských států na vnitřním trhu EU a ty se podařilo částečně promítnout do pracovního programu nové Evropské komise. Chci na tom demonstrovat, že není pravda, že nemůžeme v Evropské Unii nic ovlivnit. Naopak máme-li dostatečnou argumentaci a zpětnou vazbu ze strany firem, jsme schopni požadavky formulovat, vydiskutovat je a daleko účinněji prosazovat v celé osmadvacítce. Například ve výboru pro obchodní politiku, kterého se účastním, je možné naším názorem ovlivnit řadu spřízněných členských států a prosadit ho vůči Komisi. Zároveň nám to umožňuje sledovat a vyhodnocovat vývoj v EU a jeho důsledky pro ČR.“

Jak to tedy bylo se sankcemi mezi Evropskou Unií a Ruskem? Měli jsme i tam silnou vyjednávací pozici?

„Existovaly tři vlny. První dvě se týkaly konkrétních osob a firem, které se podílejí na destabilizaci Ukrajiny a anexi Krymu.  Další vlna se týkala sektorů. Před tím, než došlo ke konsenzu v rámci Evropské unie, probíhala debata. Rýsující se rozměr sankcí nám byl znám a byli jsme schopni ho konzultovat s firemními sektory, kterých se dotýká. Dokázali jsme na základě dat od firem vyargumentovat v Bruselu to, že některá z uvažovaných opatření mohou cílit více na civilní sektor než na vojenský nebo zboží dvojího užití. Podařilo se nám vyargumentovat a změnit konečné znění sankcí tak, aby politický dopad zůstal zachován, ale aby ekonomický dopad nebyl citlivější pro náš civilní sektor víc, než pro ruskou stranu…“

Můžete být konkrétnější?

„Ve třetí vlně sankcí se plánovalo kromě velké oblasti strojírenství postihnout i petrochemii, konkrétně technologie hydrokraků a odsiřování. Ukázalo se, že naše firmy měly v této oblasti rozpracovanou řadu civilních projektů v Ruské Federaci. Pokud by je opustily, znamenalo by to pro ně ztrátu v řádu pěti miliard korun.“

Jaké jsou aktuální informace, pokud jde o sankce?

„Výsledky uplynulých jedenácti měsíců roku 2014 ukazují poměrně značný pokles vzájemného obchodu. A to jak v souvislosti s celkově zhoršenou situací ruské ekonomiky v uplynulém období, tak s nejistotou z aktuální politické situace a také omezující opatření v důsledku událostí na Ukrajině. Objem vzájemného obchodu v korunovém vyjádření klesl v porovnání se stejným obdobím předcházejícího roku o 7,5 %, když bychom šli do Eur, je to přes 13 % s ohledem na měnový rozdíl. Vývoz nám v korunovém vyjádření klesl o 2,5 %, v Eurovém o více než 8 %. V tuto chvíli je pro nás zásadnější propad ruského rublu. Od počátku roku 2014 je to skoro 50 % hodnoty. To ruské straně prodražuje dovoz u všech položek bez ohledu na to, zda se jich dotýkají sankční opatření anebo nikoliv. Dostáváme se do úplně jiné roviny problémů. Pokud se situace nevyřeší v řádech měsíců, dopady na český vývoz budou výraznější.“

Bude se to dotýkat všech sektorů?

„Obecně budou mít ruští partneři problém vytvářet dostatečné rublové cash flow, aby dodrželi své závazky v cizích měnách. Je to tedy plošný problém. Našich sektorů jako je strojírenství a automotive se to samozřejmě může dotknout.“

Další vývoj tedy určí spíš síla ruské měny než sankce…

„Když mluvíme o sankcích a protisankcích, je to stále o vazbě Evropské unie a Ruské federace. Dopady poklesu hodnoty rublu mohou mít dominový charakter na celý region. Na všechny státy, které jsou jak geograficky, tak celně a obchodně s Ruskou federací provázány. Tam je možné očekávat, že se jich hospodářský pokles způsobený propadem rublu dotkne.“

Co vlastně může udělat české ministerstvo průmyslu a obchodu, aby zmírnilo dopady na Česko?

„Pro nás je důležité vnímat to v čase. Tento problém má genezi a není důvodem opustit ruský trh úplně. Existuje řada sektorů, které nejsou sankcemi ani protisankcemi dotčeny. Krizovou situaci je možné vnímat jako vhodnou pro hledání nových příležitostí, zajímavých perspektivních míst. Ať už to jsou obchody se sektory, které doposud nebyly klíčové. Snažíme se udržovat dialog a vnímat, že návrat na opuštěný ruský trh je nákladnější než pokračující práce v nějakém krizovém módu. Dá se předpokládat, že až se situace stabilizuje, tak ten, kdo trh zcela opustil, bude mít s návratem problémy. Lepší je snažit se v mezidobí o maximální využití personálních kapacit.“

Takže ruský trh neopustíte?

„Ne, dokonce existují úvahy o jednom z opatření, které řešíme s ministerstvem zahraničních věcí a které bylo výsledkem implementačního plánu vlády z poloviny října loňského roku. A tím je posilování ekonomické diplomacie. Máme možnost společně s ministerstvem zahraničních věcí posílit zahraniční síť o deset míst ekonomických diplomatů v různých zemích, kde spatřujeme nevyužitý potenciál. V tuto chvíli vedeme debatu, jestli by nebylo také účelné posílení ekonomického úseku naší ambasády v Moskvě právě proto, abychom mohli kompenzovat ztížené podmínky; zaměřit se na regiony apod.  V tomto ohledu si s MZV momentálně tříbíme pohled na věc. “

Závěrem k Rusku, na čem se aktuálně ministerstvo podílí?

„Situace, která vznikla, tedy reakce Evropské unie a opačná reakce Ruska, byla velmi záhy řešena v pracovní skupině při Úřadu vlády. Řada resortů byla jeho součástí. Snažili jsme se najít řešení, která budou nejvíce asistovat firmám. Patří mezi ně právě posílení ekonomické diplomacie, opatření na podporu obnovy Ukrajiny a tak dále. Na to, co se stalo s rublem na konci roku, jsme reagovali na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Vláda vzala 22. prosince na vědomí vytvoření Mezirezortní pracovní komise k ekonomické a obchodní dimenzi rusko-ukrajinské krize. Znamená to vytvoření platformy jednání orgánů státní správy, představitelů podniků, zejména vývozců, kteří jsou postiženi ekonomickými důsledky. Jedním z nich je zmíněný pokles rublu. Tato komise je tedy druhým nástrojem vedle pracovní skupiny při úřadu vlády. Tato komise má širší dimenzi na celý region. Pořádáme semináře pro zástupce firem, třeba o dopadu devalvace rublu.“

Další z témat je rozvoj vztahů s Čínou. Co můžeme očekávat v novém roce?

„První bude dubnová oficiální cesta vládní delegace do Čínské lidové republiky, kterou povede předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Je to u příležitosti oficiální účastí České republiky na čínském mezinárodním technologickém veletrhu. Pak očekáváme návštěvu vicepremiérky Číny pro zdravotnictví, vědu a technologii, a to u příležitosti setkání ministrů zdravotnictví ve formátu 16 plus 1, tedy spolupráce Číny se zeměmi Střední a Východní Evropy. Důležitá pro nás bude návštěva viceadministrátora Úřadu pro civilní letectví Čínské republiky. To je instituce, u které se snažíme velmi silně lobbovat pro to, aby usnadnila certifikaci českých letadel při vstupu na čínský trh. Máme s tím problémy a dochází k obchodním překážkám, je to netarifní bariéra. V tomto ohledu budeme jednat i v Bruselu tak, abychom diskriminační přístup k evropským výrobkům zmírnili. Návštěva tohoto úředníka je klíčová, abychom jednání posunuli dál. Česko navštíví také ministr průmyslu a informačních technologií a premiér Sobotka na druhou stranu plánuje cestu do Číny. S velkou pravděpodobností bychom měli organizovat ekonomický smíšený výbor, uskuteční se China Invest Forum a podobně…“

Kde konkrétně kromě letectví se můžeme setkat s bariérami?

„Všeobecné letectví je klíčová oblast. Někteří úředníci umějí být kreativní v tom, jak neulehčit vstupu cizích výrobků. Samozřejmě je věcí víc. Musíme hlídat duševní vlastnictví, které provází naše licence a podobně. S tím pomáhá náš Zastupitelský úřad v Pekingu.“

V Číně jste již byl. Co považujete za hlavní aspekty spolupráce s čínskými investory?

„Ve spolupráci s Asociací leteckých výrobců, Leteckou amatérskou asociací a CzechTrade jsme v Číně absolvovali týdenní jednání cílené na podporu leteckého průmyslu a mimo jiné také již zmíněné certifikace. Byla to moje první pracovní zkušenost s Čínou a mohu konstatovat, že vzhledem k charakteru čínské administrativy je otevírání dveří pro firmy extrémně důležité. Fakt, že zástupce českého ministerstva podporuje české asociace, firmy a výrobce, je důležitý signál, který zvyšuje kredibilitu pro čínské partnery. I proto jsme se dohodli se zmíněnými asociacemi, že tento způsob cíleného zaměření obchodních misí považujeme za účelný. Budeme se ho snažit směřovat i do jiných oblastí, než je Čína.“

Velmi děkuji za rozhovor.

Autor: Jaroslav Kramer

„Konkrétní Čínské projekty pro rok 2015“

1. Oficiální cesta vládní delegace vedené předsedou poslanecké sněmovny PČR Janem Hamáčkem do ČLR při příležitosti oficiální účasti ČR na 3. ročníku Čínského mezinárodního technologického veletrhu (20.-25.4.2015)
2. Návštěva vicepremiérky ČLR pro zdravotnictví, vědu a technologie LIU Yandong /Ljou Jen-tung/ při příležitosti setkání ministrů zdravotnictví (zdravotnický Summit) v rámci 16+1 (spolupráce ČLR s 16 zeměmi SVE) v ČR (15.-17. 6. 2015)
3. Návštěva vice-administrátora Úřadu pro civilní letectví ČLR (CAAC) WANG Zhiqing /Wang Č-čing/ v ČR
4. Návštěva ministra průmyslu a informačních technologií ČLR MIAO Wei /Mjao Wej/ v ČR (zatím nepotvrzeno)
5. Oficiální návštěva předsedy vlády ČR Bohuslava Sobotky v ČLR (zatím nepotvrzeno)
6. 10. zasedání Ekonomického smíšeného výboru v Pekingu (zatím nepotvrzeno)
7. China Invest Forum v ČR
8. Setkání premiérů zemí SVE s ČLR (zatím nepotvrzeno)

„ Na to, jak je Evropský parlament velký kolos, legislativní procedury zde fungují velmi efektivně. “

Jeden z nejoblíbenějších politiků, Jiří Pospíšil, se loni na podzim přesunul z domácí půdy na tu evropskou. Bývalý ministr spravedlnosti, místopředseda Poslanecké sněmovny a zastupitel v Plzni letos oslaví čtyřicítku. Jaké má cíle v Europarlamentu a proč se angažuje v Nadaci Medy Mládkové? 

Vážený pane doktore, jak se Vám „žije“ v Bruselu? Jak často tam vlastně jste?

V Bruselu nebo Štrasburku se snažím být na všechna jednání Evropského parlamentu, to znamená vždy polovinu týdne. Život je zde zatím čistě o práci, celý den trávím na schůzích nebo v kanceláři, poté jedu na hotel a hned usnu. Bohužel jsem doposud ani nestihl navštívit hlavní bruselské galerie a musea, což je moje velká vášeň. Druhou polovinu týdne trávím v České republice, a to buď v Museu Kampa, nebo někde na přednáškách, kde se snažím lidem přiblížit fungování Evropského parlamentu a Evropské unie a zároveň mě zajímají jejich názory na českou a evropskou politiku. Nechci být politikem, který kvůli kariéře v Bruselu ztratí kontakt se svou zemí a voliči.

Jaké jsou Vaše osobní priority pro působení v Europarlamentu? A shodují se plně s těmi “stranickými”?

Nebylo by fér tvrdit, že jako nováček a poslanec z menší členské země dokáži nějak výrazně ovlivnit chod Evropského parlamentu. Svou hlavní prioritu proto vidím v tom, abych jako český europoslanec aktivně zastupoval české občany. Snažím se proto všechny návrhy směrnic a nařízení, které do parlamentu přijdou, posuzovat hlavně z hlediska zájmů České republiky a českých občanů. Vedle toho se snažím věnovat otázce lidských práv, považuji za důležité, aby Evropa podporovala ochranu lidských práv i v jiných částech světa. Jako opravdu podstatné vidím zejména partnerství se zeměmi bývalého Sovětského bloku, které chtějí s EU spolupracovat a vést nezávislou zahraniční politiku na Rusku. Tyto země musí EU podporovat, protože Rusko se viditelně velmi snaží o rozšíření svého vlivu i mimo vlastní území.

V čem je práce v Evropském parlamentu nejvíce odlišná od domácí „sněmovní“ půdy?

Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco v Poslanecké sněmovně může každý poslanec v podstatě kdykoliv vystoupit a k danému tématu hovořit, v Evropském parlamentu je velmi obtížné získat prostor k vystoupení na plénu. Tomu se nelze příliš divit, při počtu 750 poslanců je složité, aby dostali prostor všichni. Důležitá je proto aktivní práce ve výborech a při jednaní frakce.

Zvládal jste před svým příchodem do Bruselu orientaci v evropském právu? A co Vás v této souvislosti nejvíce překvapilo?

Ano, myslím, že můžu říci, že díky působení jako ministr spravedlnosti v době českého předsednictví jsem se v evropském právu orientoval poměrně dobře. Přesto mě příjemně překvapilo, že na to, jak je Evropský parlament velký kolos, legislativní procedury zde fungují velmi efektivně.

Jak moc je pro Vaši práci zavazující, že jste jedním z volebně nejúspěšnějších politiků?

Je to pro mě nesmírně zavazující. Jak jsem již mnohokrát veřejně řekl, ve chvíli, kdy přestanu mít podporu voličů, z politiky se stáhnu a budu se plně věnovat Museu Kampa – nadaci Jana a Medy Mládkových. Na rozdíl od některých českých politiků mám to štěstí, že nejsem na politice plně závislý a mohu tedy kdykoliv odejít. Myslím, že je až tragické, když se politik stane otrokem svého platu a není schopen se uživit mimo poslanecké lavice. Sám jsem takovéto lidi během kariéry potkal a musím říci, že jejich názory často byly ovlivněny tím, aby se zalíbili straně a neztratili svou pozici.

Sledujete dění kolem nového občanského zákoníku a jeho případné novelizace?

Samozřejmě, že sleduji, stejně jako vše ostatní, co souvisí děním na Ministerstvu spravedlnosti. Jsem z vývoje okolo občanského zákoníku nešťastný. Jsem přesvědčen, že přes dílčí nedostatky, které zákoník má, tak byl zatím úspěšně aplikován. Žádný kolaps práva, který předvídali odpůrci NOZu, nenastal. Přínosy tohoto kodexu bude možné zhodnotit až s větším odstupem, ale opravdu myslím, že za pár let budou Češi rádi, že se zákoník podařilo prosadit. Současné snahy vedení ministerstva o novelizaci občanského zákoníku za každou cenu považuji spíše za politickou hru, navíc podnícenou osobními motivy, než za seriózní vyústění odborné debaty o tom, jak má být NOZ změněn.

V médiích se hojně diskutuje vyjednávací pozice České republiky v Evropě. Jaké jsou Vaše poznatky?

Podle mého názoru není pozice ČR v Bruselu bohužel příliš dobrá. Neprojevujeme se vždy jako spolehlivý partner Bruselu, který ctí své závazky. Od okamžiku, kdy během českého předsednictví EU v roce 2009 shodila opozice vedená Jiřím Paroubkem vládu Mirka Topolánka, nemáme v Unii dobré renomé. A jak to tak většinou bývá, získat zpět ztracenou důvěru je mnohem těžší, než se o ni připravit.

Zároveň se kritizuje nejednotná zahraničně právní politika. Je tomu tak?

Ano je. Naše zahraniční politika je vnímána rozporuplně. V poslední době hlavně kvůli výrokům některých našich představitelů k dění na východě Ukrajiny. Zlehčování této krize ze strany prezidenta republiky zcela jistě dobrému jménu ČR v Evropě nepřispělo.

Jak velký zájem českých médií sledujete ohledně dění v Evropském parlamentu?

Naneštěstí není evropská agenda pro česká média moc zajímavá. Možná je to proto, že dění v Evropském parlamentu není až tak konfliktní, natož pak dokonce skandální, jako v případě národní politiky. S trochou cynismu si dovolím říci, že nejčastěji se čeští novináři zajímají o plat europoslance, spíše než o aktuální dění v parlamentu.

Jste rád, že se stala Věra Jourová eurokomisařkou? A navíc v oblasti, která je Vám blízká…

Z variant, které se postupně nabízeli, je podle mého názoru volba Věry Jourové tou nejvhodnější. Díky slabé pozici České republiky při vyjednávání jsme bohužel nezískali portfolio, které si vláda přála a Věra Jourová tak dostala témata, kterým se v minulosti téměř vůbec nevěnovala. Oblast justice, spotřebitelského práva a rovnosti pohlaví je však velmi složitá a mohu tak paní eurokomisařce pouze popřát, aby se ve své funkci rychle zorientovala a mohla být aktivní členkou Komise.

Nechybí Vám práce ve výkonné moci, konkrétně na ministerstvu spravedlnosti?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Práce ministra mě hodně bavila, byl jsem totiž přesvědčen o její smysluplnosti a viděl jsem jasné výsledky naší práce. Za mého působení se podařilo prosadit dva významné kodexy – trestní zákoník a občanský zákoník – a dále více než 40 zákonů a novel, které podle mého přesvědčení vedly ke zkvalitnění právního prostředí v ČR. Práce poslance je samozřejmě také zajímavá, ale nevidíte tam tak jednoznačně konkrétní výsledky svých snah.

Jak se díváte na aktuální dění kolem státního zastupitelství? Přeci jen jste byl u zdroje tezí, které se dnes diskutují.

Velmi mě mrzí, že současné vedení ministerstva, ač sice oficiálně vychází při přípravě nového zákona o státním zastupitelství z návrhu připraveného v roce 2011 za mého působení v čele resortu, svými zásahy tento původní návrh výrazně degraduje a postupně tak relativizuje snahu jeho tvůrců o posílení nezávislosti státního zastupitelství a omezení vlivu politické moci na činnost žalobců. Začínám se velmi obávat, že za této vlády nejsou podmínky k tomu, aby byl přijat smysluplný zákon o státním zastupitelství.

V posledních letech se intenzivně věnujete Nadaci Medy Mládkové. Našel jste zálibu v umění?

Nadaci Jana a Medy Mládkových a Museu Kampa věnuji veškerý volný čas. Mám tu ohromnou čest, že mě paní Meda Mládková pověřila správou této nadace a já tak můžu přispět k rozvíjení jejích uměleckých vizí. Byl bych rád, aby Museum Kampa bylo i v budoucnu prestižním adresou výtvarného umění, kterou navštěvují jak Češi, tak turisté. Jsem potěšen, že Museum je v této oblasti zatím velmi úspěšné, loni jsme dosáhli 85 tisíc návštěvníků, pro které jsme připravili 14 zajímavých výstav. Museum také plní důležitou veřejnou službu, když zdarma nabízí speciální programy pro studenty, kterých k mému nadšení základní a střední školy hojně využívají.

Jaké aktivity s Nadací plánujete?

Jak jsem již řekl, dnes s Nadací spojuji všechen volný čas, až odejdu z politiky, budu se tomu věnovat na plný úvazek. Plánovaných aktivit je celá řada, vedle pořádání významných výstav se například také snažíme o získání pronájmu Werichovy vily, ze které bychom rádi vytvořili zajímavé místo připomínající život a dílo tohoto českého velikána.

Letos v listopadu budete slavit kulaté životní jubileum. Máte do té doby ještě nějaké osobní cíle?

Zajímavá otázka. Na podzim mi bude 40 let, a i když se snažím příliš neohlížet do minulosti a bilancovat, při takovémto výročí se tomu člověk možná trochu neubrání. Se svým životem jsem doposud spokojený a spokojený zůstanu i nadále, pokud mi bude sloužit zdraví a budu šťastný v osobním životě. Zbytek neplánuji, uvidíme, co čas přinese.

Autor: Jaroslav Kramer

„ O banalitách, nedůvěře a politice. “

Skoro všechny politické strany v Česku jsou podle Vladimíry Dvořákové, první profesorky mezi politology, matoucí. „Chybí mi hlubší hodnotové zakotvení,“ tvrdí. Jak podle ní poznat dobrého politologa? A proč podle ní „banalizace“ mediálního prostředí nakonec vede k tomu, že lidé nekriticky naslouchají čemukoli, co je jiné? V rozhovoru pro Leaders Magazine Prague se také věnujeme jejím aktivitám v akreditační komisi anebo na Vysoké škole ekonomické.

Vážená paní profesorko, pro Čechy je příznačné, že rádi komentují aktuální politické dění. Jme tedy národ “laických politologů”?

„Pokud lidé komentují politiku třeba v hospodě, vyjadřují se na sociálních sítí, tak je to spíše pozitivní. Je vidět, že jim situace není lhostejná a každý má právo na svůj názor. Horší je, pokud se někdo na veřejnosti přímo označuje za politologa, aniž by měl jakékoli základy odborného přístupu. Bába kořenářka může při léčení mnohdy pomoci, když jde ale o vážnou nemoc, raději půjdu k lékaři.“

Jak moc se názory běžných občanů přibližují Vašim poznatkům – například v případě politické krize či jiné významné události na politické scéně?

„Záleží na tom, čeho se to týká. Vezmu-li opět příklad z lékařského prostředí, nachlazení poznáme asi všichni, vážnější diagnózu musí určit lékař. Běžné projevy politických jednání, kdo s kým, proti komu, za co, se dají analyzovat dobře a mnohdy k tomu stačí běžná životní zkušenost. Mnoho zajímavých a důležitých věcí mohou postihnout političtí komentátoři nebo investigativní novináři; ti často mají informace, ke kterým se politolog běžně nedostává. Ale politolog by měl jít pod povrch, postihnout hlubší společenské souvislosti, možné dopady na další vývoj.“

Kdybyste měla vybrat jedno slovo, které nejlépe vystihuje aktuální politickou situaci v České republice, které by to bylo?

„Nedůvěra.“

Která témata budou podle Vás v roce 2015 pro českou politiku stěžejní? Respektive, ke kterým tématům se budete dle Vašeho předpokladu nejvíce vyjadřovat?

„To záleží na tom, nač se mě budou ptát. Kdybych si mohla vybrat, tak bych ráda uvažovala o tom, jak obnovit důvěru ve společnosti; důvěru mezi lidmi obecně, důvěru v to, že se slovo  dodržuje, důvěru ve stát a v politiku. Byla bych ráda, kdybychom mohli hovořit o pozitivních případech (a samozřejmě i o těch negativních), kdy volby ovlivnily místní politiku, která je nesmírně důležitá, protože má dopady na náš každodenní život. Byla bych ráda, kdybychom hovořili o fungování státu, o (ne)transparentnosti rozhodování nebo jmenování vysokých úředníků apod. To jsou mnohem důležitější témata, než jestli tento ministr jde proti tomuto…; ale samozřejmě mediálně jsou osobní střety a konflikty zajímavější než nudné nastavování pravidel či rozhodování o rekonstrukci školy.“

Setkáváte se na zahraničních sympoziích či jiných cestách se zásadním nepochopením české politiky?

„I vědecká práce má soupeřící interpretace a vědecká pravda platí potud, pokud ji někdo vědeckými metodami nevyvrátí. Zcela zřetelné to je v přírodních vědách, nové výzkumné metody a technologie umožňují nové interpretace jevů, které před pár lety nikoho nenapadly,  a zároveň vývoj poznání jde různými směry, některé z toho třeba vedou do slepé uličky. To platí i pro společenské vědy. Hodně záleží na tom, jaké otázky si daný badatel klade a jaké metody výzkumu zvolí. Když to hodně zjednoduším, tak pokud se politolog odborně zabývá  třeba postavením prezidenta České republiky v politickém a ústavním systému, tak ho ani moc nezajímá, jestli prosazuje ekonomickou diplomacii či lidská práva, zda věří nebo nevěří v globální oteplování. Zajímá ho, zda jsou prezidentovy pravomoci dlouhodobě interpretovány stejně, zda dodržuje ústavu či se pohybuje na její hraně či za hranou, jak probíhá komunikace prezidenta a vlády, kde se rozhoduje například zahraniční či obranná politika. A to ostatní je pro něj spíše vedlejší. A naopak, když někdo zkoumá témata české zahraniční politiky, tak se soustřeďuje na postoje prezidentů k určitým tématům. Osobně nemám se zahraničními kolegy problém, postupují standardně. Spíše tím, že zde zůstáváme ve veřejném prostoru často na povrchu, tak některé standardní politologické interpretace, argumenty či pohledy v našem prostředí působí „exoticky“.“

V médiích vídáme velké množství politologů. Jak ale spolehlivě oddělit ty objektivní a schopné od méně kvalitních?

„Není to úplně jednoduché, názory mohou být různé a to neznamená, že špatné. Určitě by politolog měl mít základní znalosti a odborné přístupy k analýze. Měla by být i jistá etická zásada, že pokud pro někoho politolog pracuje, tak by to měl minimálně veřejnosti sdělit. Ale problém je spíše v něčem jiném. Záleží na tom, jakou otázku politologovi kladete. Vzpomínám si, že při jedné velké korupční aféře jsem dostala otázku, zda se domnívám, že dotyčný „vzal úplatek“. Měla jsem chuť odpovědět: „Nevím, milý Watsone.“ To mohla být dobrá otázka pro investigativního novináře, otázka pro politologa měla být zcela jiná. Například co tato aféra vypovídá o politice, jak mohou existovat tak úzké kontakty mezi politiky, businessem a organizovaným zločinem, kde je možné hledat příčiny, jak tomu zabránit.“

Vidíte tedy problém především v novinářích a médiích?

„Ono je to velmi lehké někoho kritizovat, Když si vezmete šíři záběru a zároveň zázemí, které má redaktor či moderátor, tak je samozřejmě velmi obtížné, aby byl schopen pokládat super otázky k politice, ekonomice, umění, vědě, klimatickým jevům… Ale na druhou stranu, ještě před pár lety bylo běžné, že se moderátor, respektive jeho asistent  při zvaní k nějakým komentářům zeptal, jestli tam vidím něco zajímavého či podstatného. Většinou jsem  upozornila na  tři – čtyři problémy, stručně jsem vysvětlila, oč jde a proč by to mohlo být zajímavé. Bylo samozřejmě na moderátorovi, zda si z toho něco vybral, ale většinou ano. A pak se posluchač dozvěděl něco jiného, než banální odpovědi na mnohokrát probrané banální otázky. Tahle „banalizace“ mediálního prostředí nakonec vede k tomu, že lidé nakonec nekriticky naslouchají čemukoli, co je jiné.“

Nyní se již moderátoři neptají?

„V mnohem omezenější míře, případně na doporučení nereaguji, případně  vás tlačí do určité odpovědi, protože máte zapadnout do určitého scénáře, protože na to navazuje nějaký další již zpracovaný materiál. Uvedu jeden příklad z nedávna. Bylo to na začátku ukrajinské krize, po svržení prezidenta Janukovyče. Byla jsem pozvána do jednoho pořadu, abych situaci komentovala. Asistentku jsem upozornila, že toto téma není moje „parketa“, nejsem odborník na Ukrajinu, ať si seženou někoho jiného. Navrhla jsem ale, že by mohlo být zajímavé, a dosud se to do té doby nikde nediskutovalo, obecně probrat, jaké dopady může mít to, že na obou stranách konfliktu jsou „neoficiální“ (byť podporované oficiálními aktéry) skupiny (rebelové vs. domobrana). Taková situace obecně představuje obrovské riziko, komplikuje  vyjednávání a dodržování  příměří či míru, posiluje rizika eskalace konfliktu. Zkušenost z Bosny a Hercegoviny či v Kosovu byla v tomto směru hodně silná.  Mimochodem, přesně to se dnes na Ukrajině děje. Asistentka souhlasila s tématem, ale otázka ve studiu byla nakonec zcela banální a snaha dostat do odpovědi alespoň něco podstatného byla včas odhalena a zastavena. Ale na druhou stranu mnohdy také slyším politology, kteří i na zasvěcené otázky odpovídají banalitami.“

Když sledujeme ve sdělovacích prostředcích politology, často komentují velmi aktuální záležitosti. Mnohdy takové, které se udály jen několik minut před jejich komentářem. Stalo se Vám někdy, že by se Váš odhad komentované situace naprosto lišil od výsledku, který následoval?

„Já se snažím spíše mluvit o souvislostech, ukázat na různé možné pohledy nebo postřehy, nikoli formulovat jednoznačná stanoviska. Myslím si, že i pro diváka či posluchače je to pak mnohem zajímavější, nepřijímá jen informace, ale více o nich přemýšlí. Ale někdy se expert i redaktor dostane do potíží zcela nevinně. Vzpomínám si na živé vysílání v roce 2003 v době summitu NATO, kde jsem měla komentovat zahraniční politiku USA.  Za prvé kvůli bezpečnostním opatřením jsem dojela pozdě a k tomuto tématu mluvil někdo jiný,  zároveň ovšem vzhledem k delšímu jednání Václava Havla a G. W. Bushe za zavřenými dveřmi před očekávanou společnou tiskovkou, jsme ve 4 lidech – 2  redaktoři a 2 hosté – diskutovali více jak půl hodiny. V takové chvíli působí samozřejmě i určitá solidarita, prostě víte, že se redaktor musí na něco zeptat a vy musíte něco odpovídat. Takže jsem zhodnotila stav připravenosti rumunské armády, strategický význam Pobaltí a nakonec možnosti, že bychom měli společné stihačky se Slovenskem. Hloubka mých analýz odpovídala mým znalostem dané problematiky a míra banalit byla hodně vysoká. Na druhou stranu, málokdo z posluchačů k danému tématu něco věděl. Ale v životě jsem nešla ze studia tak vyčerpaná…“

Není tajemstvím, že jste byla v roce 2003 první ženou mezi profesory – politology. Kolik jich je vlastně dnes?

„Pokud vím, tak jsme dvě. Ale v příbuzných oborech, zejména mezinárodních vztazích či evropských studií, je řada dalších.“

Jaká je podle Vás spolehlivá metoda k rozlišení, na jaké straně politického spektra se politické strany a hnutí nachází?

„Není to jednoznačné, klíčový je samozřejmě postoj k základnímu socioekonomickému štěpení společnosti, jednoduše řečeno – práce vs. kapitál. Ale ono hodně záleží na tom, kde máte „střed“. Mnohé postoje pravicových stran v severských zemích by se u nás vnímaly takřka jak nebezpečné levičáctví. Navíc od 60. let se se ukazuje jako významné zaměření na otázky „kvality“ života, nastolování otázek životního prostředí, nediskriminace a vyrovnávání šancí, posiluje se lidskoprávní rozměr. To přinášejí zejména zelení, s právem na přístup k informačním zdrojům přicházejí piráti. Ale myslím si, že socioekonomické hledisko zůstává stále významné a finanční krize po roce 2008 jej spíše v globálním rozměru posílila.“

Kterou politickou stranu či hnutí považujete z tohoto hlediska za nejvíce “matoucí”?

„Upřímně řečeno, já vidím „matoucí“ skoro všechny strany u nás. Chybí mi hlubší hodnotové zakotvení, jistá míra pragmatičnosti je sice vždy nutná, ale základní hodnotová a ideová orientace by měla být zřejmá. Souvisí to s malou členskou základnu, pokud pominu strany, jejichž členská základna ještě silně navazuje na předlistopadové poměry – KSČM a KDU-ČSL, tak ostatní strany mají velmi málo (místy skoro žádné) členy. Členská základna ČSSD a ODS je kolem 20 000 členů a to je málo; posiluje to tendenci k soupeření jednotlivých mocenských frakcí. TOP 09 bez starostů a se slábnoucím symbolem Karla Schwarzenberga je stranou spíše virtuální jak ukázaly komunální volby a bude otázkou, zda se ji podaří regionálně zakotvit, ANO je budováno ve stylu firmy, což není ve světě novým fenoménem (viz Berlusconi), ale je zde vždy riziko, jak se podaří převést „firemní“ strukturu do struktury politické strany (či hnutí, označení není podstatné), jak se sladí velmi různorodé osobnosti, na nichž strana marketingově staví a jak se přežije nástupnická krize po zakladateli a majiteli strany.“

Může jít vlastně politolog k volbám?

„Myslím si, že by měl chodit. Má to možná trochu těžší než ostatní, někdy uvažuje příliš strategicky.“

Během svých studií jste se k politologii dostala kombinací různých oborů. Dnes je již situace o poznání jednodušší, Je to z hlediska studia tohoto oboru dobře?

„Politologie se u nás vytvářela z různých zdrojů, zakládali ji lidé, kteří k ní měli blízko, ale působili v jiných oborech. Vidíme vliv sociologů, historiků, právníků, filosofů. Vlastně dodnes jsou hlavní politologická pracoviště trochu ovlivněna tímto zakladatelským duchem. Navíc v mnoha případech se politologie studuje i s jinými obory; jistá pestrost a mezioborovost je tedy nejen na místě, ale je i prospěšná, samozřejmě pokud jsou zachovány základní kontury oboru.“

Dokáže se v dnešní době absolvent politologie dobře uchytit a – což je pro řadu studentů stěžejní otázka – uživit?

„Já myslím, že většinou ano. Samozřejmě každý by se při výběru co a kde bude  studovat měl zajímat o konkrétní studijní plán, kdo tam vyučuje, jaké jsou možnosti výjezdů na semestrální studium do zahraničí, jaké jsou nabízeny  praxe a stáže. Je také důležité si uvědomit, jak je obor celkově profilován. Například na VŠE se snažíme profilovat  obor, který by propojoval ekonomii a politologii, tj. studenti mají nejenom základní zakotvení v obou oborech, ale postupně předkládáme  i nové kurzy, které vycházejí z tohoto mezioborového zakotvení. Týká se to například lobbingu, protikorupčních aktivit, ale i fungování institucí, rozhodovacích procesů a kontrolních mechanismů, A také samozřejmě aktivit  nevládních organizací, s mnohými úzce spolupracujeme. Já například působím ve Fondu Otakara Motejla,  kolega úzce spolupracuje s Transparency International. A v těchto směrech se snažíme rozvíjet  i praxe pro studenty magisterského studia.“

Takže mají dobré uplatnění?

„V zásadě ano, ale fungujeme relativně krátce, obor dotváříme, ale zároveň paradoxně narážíme na nedostatek studentů. Je pravda, že v případě bakalářského studia jsou požadavky na přijímací zkoušky hodně náročné – matematika a dva jazyky – a  v souvislosti i s demografickým poklesem se letos nepodařilo obor otevřít a na příští rok nebyl ani vypsán. Uvidíme, zda se podaří problém vyřešit.  U navazujícího magisterského jsou kromě oborové přijímací zkoušky i zkoušky z  ekonomie a jednoho cizího jazyka. Zejména pro bakaláře, kteří neabsolvovali VŠE, mohou být požadavky na ekonomii také dost náročné; na druhou stranu takovéto  zaměření jinde není, navíc propojené s možností praxí a zahraničních pobytů, je zcela unikátní.“

Jací jsou vlastně současní studenti? Obecně se hovoří o poklesu úrovně studentů.

„Nesporně k poklesu kvality uchazečů o vysokoškolské studium dochází. Je to dáno nejen populačně slabými ročníky, což vedlo i k tomu, že na gymnázia se dostávali ve větší míře i studenti, kteří nepatřili ke studijním typům, což snížilo úroveň jako takovou. Problémem byla i nesmyslná politika, která usilovala o navýšení počtu vysokoškoláků. Také se u nás prosadil jako ideální obraz úspěšného člověka typ „manažera“: mladého, asertivního, razantního, flexibilního, který rozhoduje s ohledem na okamžitý efekt, bez ohledu na to, že třeba zničí dlouhodobě budované základy své firmy či instituce. Etika, empatie, úcta ke vzdělání, životní zkušenost se vlastně ze vzdělávání či řízení kolektivu vytrácí. Bylo určitě nutné brát při přípravě studijních programů více v úvahu uplatnitelnost absolventů na trhu práce, ale dostáváme se do opačného extrému, kdy studentům chybí vlastně skutečné „vzdělání“.  To je bude v budoucnosti limitovat a na společnost to bude mít velmi negativní dopad. Není to jen u nás, krásně to rozebral rakouský badatel K. P. Liessmann v knize Teorie nevzdělanosti, určitě stojí nejen za přečtení, ale i za zamyšlení. S trochou ironické nadsázky jsem tento typ manažera popsala v  knížce „Něco se muselo stát“, kterou vymyslel a editoval Václav Cílek., Mám tam takový kratší text nazvaný „Ať žijí manažeři“.“

Ale nejen takové absolventy naše školy produkují.

„Samozřejmě, jsou i výborní absolventi a jsou i výborné manažerské obory. Studenty je ale  potřeba studenty také naučit kriticky přemýšlet, na základě určitého rozhledu a znalostí hájit vlastní názory, ale také dokázat přijmout názory oponenta, pokud vás přesvědčí. Umět naslouchat, snažit se pochopit problém v širších souvislostech.  Já mám se studenty skvělé zkušenosti například z naší letní školy na Vysočině, kde bývá kolem 30 studentů, výuka probíhá spíše interaktivně a večer jsou diskuse se zajímavými hosty, významnými osobnostmi. A v tomto prostředí ty studenty vidíte úplně jinak; oni si z toho také odnesou mnohem více a v jistém smyslu i osobnostně dozrávají.“

Původně jste vzděláním historik, na počátku své odborné kariéry jste se věnovala moderním dějinám Latinské Ameriky; odtud jste se pak dostala k politologii. Mají politologové v Latinské Americe těžší práci než u nás?

„Práce politologů je všude stejná. Nastolujete výzkumné otázky, které odrážejí problematiku zkoumané společnosti, regionu. Byť se to nezdá, mnohé problémy (právní kultura, korupce,  neefektivní a zpolitizovaná státní správa, slabost občanské společnosti) jsou podobné. Mimochodem, nedávno byla zajímavá konference v Hradci Králové zaměřená na problematiku demokracie a státu v Latinské Americe a postkomunistické Evropy a pro srovnávací politologii je tam nesporně mnoho témat. Na katedře mám nyní stážistu z Brazílie, v tuto chvíli zvažujeme publikaci týkající se postkomunistické Evropy a Latinské Ameriky, na které by se podíleli čeští a latinoameričtí badatelé a jež by vyšla v Brazílii.“

A neuvažovala jste někdy o přesídlení do Latinské Ameriky?

„Měla jsem určité nabídky, ale počátek 90. let znamenal vytváření oboru politologie u nás, a to jsem považovala v dané chvíli za důležitější. Bylo to hodně náročné, nedalo se na tom zbohatnout, ale bylo to fascinující. Žádná další generace politologů již toto nezažije. Založila jsem odborný časopis Politologická revue, letos u příležitostí jeho 20. narozenin jsem předala šéfredaktorství svému nástupci. Kontakty se zahraničím a spolupráce se zahraničními badateli byly a jsou samozřejmě nezbytností. Šest let jsem byla  členkou výkonného výboru světové politologické asociace (IPSA), tři roky dokonce jednou z viceprezidentů. Mandát mi skončil v roce 2006, ale letos mne tato organizace oslovila, abych se stala jedním ze tří editorů časopisu World Political Science Review. Potěšilo mne to.“

Veřejnost si také vybaví Vaši práci pro Akreditační komisi. Zvolila byste s odstupem času jiný postup, třeba v případě plzeňských práv?

„V povědomí veřejnosti zůstávají práva v Plzni. Za hodně podstatné ovšem považuji i to, že jsme v Akreditační komisi trvale bránili tomu, aby se k podnikání ve vzdělávání přistupovalo stejně jako k podnikání ve vietnamské tržnici – minimální náklady, maximální zisky. Tomu také pak odpovídala kvalita absolventů. Říkám „bránili“, nikoli „vždy zabránili“,  možnosti Akreditační komise jsou jako u každé instituce limitovány zákonem; takže všechna nesouhlasná stanoviska musejí být jasně a doložitelně zdůvodněná dle zákona s využitím standardů. A mnozí podnikatelé se vzděláváním dokáží najít neuvěřitelné kličky jak kvalitu obcházet. Víte, naše vysoké školství má hodně problémů, neustále se mění podmínky, veřejné školství je silně podfinancované, takže často nacházíme různé problémy. Ale dají se rozlišit  dva typy škol, jak na upozornění na nedostatky reagují. První se snaží problémy, byť třeba postupně a pomalu, ale v rámci možností řešit. Druhý typ školy  si najme advokáty, aby pomohli uhájit „právo na nekvalitní výuku“, podává matoucí informace, předkládá informace, které nemají pro posuzování smysl a naopak relevantní informace nechce poskytnout.. Zažila jsem dokonce právní obhajobu, že výtka Akreditační komise, že na škole jsou obhajovány nekvalitní bakalářské práce, je irelevantní, protože v zákoně přeci není napsáno, že by bakalářské práce měly být kvalitní.“

Vraťme se ale k plzeňským právům

„Určitě. To je právě ono. Tam ty reakce n naše hodnocení byly právě takto podivné,  poskytované informace byly takové „advokátské“. Víte, samozřejmě v té době kolovaly informace, že pokud má někdo problémy s dokončením právnického studia v Praze, tak to jde  dokončit do Plzně. My jsme fakultě položili dotaz, kolik studentů dokončí pětileté studium práv dříve než za pět let, vedení právnicky „vtipně“ odpovědělo, že takřka 90 %, protože studium začnou v říjnu a skončí v červnu nebo v září, tj. studují méně než 5 let. Vtipná odpověď to sice byla, ale pro nás to byl signál, že na těch „fámách“ třeba něco bude. A tak jsme se obrátili na MŠMT a požádali o tuto informaci z registru studentů, které ministerstvo vede. A tam se najednou ukázalo, že pár „přeběhlíků“ z Prahy do Plzně vůbec není ten hlavní problém, že se zde fakticky vytvářela síť propojená s vrcholy politiky, businessu, policie, justice, organizovaného zločinu. A že pětileté magisterské studium  je možné udělat za 3 měsíce během prázdnin. A to nemluvím o  podivné organizaci celoživotního vzdělávání, respektive bakalářského studia, kterým prošly desítky policistů, celníků…, a také propojení s dalšími školskými, odbornými či vědeckými institucemi.  I když to fakticky nikdy nebylo vyšetřeno (vyšetřování bylo zastaveno), přerušení či alespoň narušení těchto sítí bylo velmi důležité, byť dodnes  se setkávám se jmény takovýchto absolventů ve vysoké politice, významných auditorských firmách, v návrzích na vysoké funkce ve státní správě.  Pro zájemce o rozbor celého případu doporučuji takovou malou knížečku Rozkl(r)ádání státu; tam jsem udělala hodně podrobnou analýzu.“

Rozsah Vašich aktivit je velmi široký. Když máte na výběr, co upřednostníte? Výuku, psaní knihy, článku či televizní diskuzi?

„Já jsem kantor, potřebuji komunikovat se studenty. Hodně mi to dává.  Ale zároveň bych tak do dvou let chtěla napsat knížku o problémech korupce a k tomu bych potřebovala trochu klidu na práci, tj. omezit nejrůznější administrativu. Upřímně řečeno, těším se na ukončení práce v Akreditační komisi, byť mi tato zkušenost dala neskutečně mnoho a umožnila mi potkat skvělé lidí a spolupracovníky. Mandát mi končí v srpnu 2016, pokud by byla přijata novela vysokoškolského zákona, jak se připravuje, tak i dříve. Prioritou jsou tedy studenti, odborná práce a komunikace s občany přes nejrůznější občanská sdružení. Ročně jich mám minimálně deset, možná i více.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Mám ambici otevřít kompetenční zákon. “

Vystudovaná ekonomka, ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová, začínala svou profesní dráhu v Czech Business Leaders Forum jako projektový manažer a mentor seminářů. Tři roky také pracovala v CSR Europe jako koordinátorka projektových portfolií anebo v Evropském centru pro veřejnou správu jako projektový manažer. Na několik měsíců se pak přesunula do Bulharsa, kde pracovala pro Deloitte Bulgaria. V Deloitte Advisory následně konzultovala projekty EU a granty. Zkušenosti má také z České správy sociálního zabezpečení jako projektový manažer pro projekty smart administration. V roce 2011 nastoupila jako ředitelka odboru přípravy programového období 2014-2020 na Ministerstvu pro místní rozvoj a posléze jako ředitelka odborů EU fondů, Sekce pro evropské záležitosti i na Úřad vlády České republiky.

Vážená paní ministryně, jak moc je podle Vás agenda ministerstva pro místní rozvoj sourodá?

„Na to by Vám možná odpovědělo mé schéma rekonstrukce ministerstva pro místní rozvoj, které jsem udělala v listopadu. Agendy ministerstva jsou zcela nesourodé. Když jsem se bavila s právníkem, který zde v historii působil, tak mi sdělil, jak se sem agendy dostávaly. A to způsobem, že je resorty nechtěly. Tak prostě vzniklo ministerstvo pro místní rozvoj. Já tu ale teď sedím, jsem ministr, a dohoda se všemi kolegy během mého nástupu byla, že resort posílím.“

Takže ministerstvo není „na zrušení“, jak zní téměř tradiční výtky různých poslanců…

„Diskutuje se to dvanáct let. Zaměstnanci jsou nervózní, co se bude dít. Není to příjemná situace. Nicméně sourodost se tu dá najít a já ji našla: Národní orgán pro koordinaci. To je separátní jednotka, která koordinuje všechny fondy a je nad vším. Pak je tu sekce evropských programů, kde mám všechny řídicí jednotky programů. Mám tam Integrovaný operační program, Integrovaný regionální operační program, Operační program Technická pomoc 1 a 2 a celé přeshraniční programy…“

To je dost orgánů.

„Mám tu dvacet řídicích orgánů. Čtyři klíčové a sedm u evropské územní spolupráce pro budoucí období. Kolegové to musí vyjednávat.“

A co je tedy klíčem?

„No je to ministerstvo místního rozvoje. Samozřejmě že regionální politika. Když jsem nastoupila, u odboru regionální politiky jsem ani nevěděla, co kolegové dělali. Co bylo jeho smyslem. Bylo tam málo lidí… Je nutná podpora vedení, je nutné vnímání, že je náš resort silný. Miliardy, na kterých sedím, nejsou mediální bublinou. Odpovídám za celou řadu věcí.“

Takže tedy regionální politika.

„Ano. Regionální politika se skládá z agend ministerstva podle kompetenčního zákona. Z regionální politiky, bytové politiky a cestovního ruchu. Ten je v kompetenci našeho ministerstva, i když se samozřejmě můžeme bavit o tom, zda jeho část nepatří na ministerstvo průmyslu a obchodu. Každopádně je to u nás a já se o cestovní ruch postarám. Máme také CzechTourism, který bude mimochodem asi celý rok auditován. V rámci této organizace budu dělat dost velké audity, protože některé jejich projekty je nutné vyhodnotit.“

To ale není vše z agend…

„Ano. Zakázky, stavební zákon, dražby, realitní činnosti, územně správní věci…ona se ta sourodost dá najít. V klíčových čtyřech sekcích jsem ji našla. Je teď na mně a mých náměstcích to prosadit. Věřím, že se nám to povede.“

Zmínila jste zaměstnance. Na resortu jste již dříve působila. Jak moc se tady v budově ministerstva projevuje to časté střídání ministrů, odbočky v politickém směřování? Přeci jen Vaší parketou jsou zejména evropské fondy…

„Celkem mě baví mediální texty o tom, že jsem odborník na fondy. Když se podíváte na to, co tu za poslední tři měsíce dělám, tak jsem fondy předala náměstkům a „jen“ je gestoruji . Řeším teď věci, které tu asi nikdo nikdy neřešil. Veřejné zakázky, stavební zákon, bytovou politiku. Musí to mít smysl, jsou to nástroje regionální politiky.“

Dobře, a co ti zaměstnanci?

„Když se vrátím do své role ředitelky, tak se mi během nastavování celého programového období 2014 – 2020 vyměnili čtyři ministři. Jenom za tři a půl roku. Pro každého ministra jsme dělali předávací protokol, každý ministr měl jiné přání, jiné názory, preference a priority. Programové prohlášení vlády je ukázkou toho, že chce mít každá vláda priority jinde. Já s tím nesouhlasím. Chybí tu strategie řízení státu. Nedomnívám se, že ministr tu má být od toho, aby šel čtyři roky fungování vlády jenom na body. Já body nepotřebuji. Nejsem poslanec, nejsem součástí žádné strany. Jde mi o to prosadit klíčové, kompetentní a efektivní ministerstvo. Chci dát jistotu lidem, kteří tu jsou.“

Jste právě proto, že nejste vázána na „vysokou politiku“ silnější ministr?

„Já jenom nemluvím. Radši pracuji, rozhoduji. Spousta vedení resortů nerozhoduje, bojí se toho. Já na to jdu po hlavě, někdo to musí udělat. Dala jsem všanc sebe a své soukromí. Kvůli „svým“ lidem, kterých je tu 650. Právě ti úředníci jsou ministerstvo, ne já. Proto se jim snažím dát jistotu, aby mohli dál žít. Aby tu po mě něco zůstalo a můj nástupce mohl pokračovat a ne měnit. Je nutné, aby to všechny politické strany vnímaly. Nemohou přijít k moci, na resort a měnit priority, agendy. Mimochodem mám ambici otevřít kompetenční zákon. V mnoha věcech dubluje činnosti resortů. Když jsem psala dohodu o partnerství, potýkala jsem se s velkým resortismem. Slovo synergie je u nás trochu zakázané. Pokud spolu ale ministerstva nespolupracují, je to chyba.“

Máte příklad?

„Ministerstvo práce a sociálních věcí třeba prostě musí spolupracovat s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Bez ohledu na to, jaká strana to vede. Já pak patřím všem, musím spolupracovat se všemi. Právě kvůli fondům.“

Pokud jde o oblast dotací, resort aktuálně pracuje na určitém zjednodušení. V čem bude změna?

„Napsali jsem metodiku, aby měli žadatelé jednu žádost, my jsme měli jeden systém. Vše bude nově elektronicky. Přeložit velice složité, komplexní a náročné mantinely komise do metodik, to nám zabralo hodně práce. Řídicím orgánům a žadatelům o dotace to ale nakonec může práci ulehčit. Já osobně jsem bývalý zpracovatel žádostí. Pomáhala jsem hospicům, seniorským domům, psala jsem čističky. Musím říct, že dávat 14 příloh u jedné žádosti o dotace, to je nepřiměřené. Přílohy už nebudou v takové míře, informace se načtou ze základních registrů. A to vše ulehčí, spoléhám na to.“

Proč nebude v programovém období 2014 – 2020 podporován rozvoj cestovního ruchu?

„Víte, zavinili jsme si to tak trochu sami. Postavili jsme si tu spoustu golfových hřišť, aquaparků a hotelů. Komise to nechce. V roce 2012 komise přišla s pozičním dokumentem, kde označila sedm oblastí, ve kterých byla s řešeními v České republice nespokojená. Byla tam velice úzce specifikována oblast cestovního ruchu. Cestovní ruch jako takový podporován nebude. To neplatí pro kulturní památky. S komisí také vyjednáváme podporu pro menších památek, a to nemyslím kapličky. Na to komise peníze nedá. Mám na mysli lokální muzea s regionálním významem.“

Závěrem bych se rád zeptal na kondicionality. Tedy požadavek Evropské komise, podle kterého můžeme prostředky z evropských fondů, na které máme nárok, čerpat pouze v případě, že budeme plnit své závazky.

„To je věc, kterou Česká republika neplní ze sedmdesáti procent. Zmínila bych například zatím chybějící, ale připravovanou novelu zákona o EIA, tedy vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Novelou zákona bychom mohli zastavit odůvodněné stanovisko, které má komise připraveno. Pokud nám ho pošle, ztratili jsme 100 miliard. Je to klíčová legislativní kondicionalita.“

Co jsou další klíčové kondicionality?

„Například v oblasti energetiky máme infringementy, hrozbu řízení Evropské komise proti České republice. Máme ještě rok čas se s tím poprat. Pokud to nezvládneme, komise přijde s tím, že daná opatření, která máme v operacích nebudou financovaná. Prostě na ně nepošle peníze, protože jsme nesplnili podmínku. My jako národní orgán pro koordinaci musíme včas přijít s řídícími orgány a říct, že víme možném o nesplnění, predikovat to. Musíme pak přesunout peníze z toho specifického cíle někam jinam. Komise to umožňuje, ale nesmíme zaspat.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Život v balanci “

Letos mu bude šedesát let a přesto má životní styl, který mu mohou o polovinu mladší kolegové závidět. Špičkový imunolog, biochemik, automobilový závodník a atlet. RNDr. Joseph Šmarda, B.Sc. má převratné myšlenky a rozumí životu. Sám na sobě své vědomosti aplikuje a hlásá zdraví. Jeho zkušenosti pomáhají jak lidem se sníženou imunitou, tak profesionálním sportovcům. Kdo je tento neobvyklý muž a na čem stojí jeho životní filosofie? 

Pane doktore, o čem si vlastně budeme dnes povídat?

„Jsou to tři velmi jasně distingované roviny. Sport, medicína a motory. Jsou to roviny, které jsou jsou velmi viditelně propojené. A to zejména v době, kdy mi bude šedesát let. Víte, když někdo vyniká ve sportu ve čtyřiceti, málokdo se nad tím dnes pozastaví. Třeba Jaroslav Jágr. Po překování padesátky už se ale lidé začínají zajímat a ptát se…“

Třeba o Vás…

„Ano. V pětapadesáti jsem jel v Brně vytrvalostní závod, velmi slavný Epilog. Byl jsem jeden z nejstarších a jel jsem nejdéle. Okolí se hned začalo zajímat o to, jak to dělám.“

Začněme s medicínou.

„Medicína jako taková má obrovské nedostatky. Ví a zná, ale neaplikuje znalosti. Kdokoliv by mě vyzval na odborný „challenge“ ve věcech vědy, života, utopil bych ho na lžičce vody. Naprosto žiju tím, co hlásám. Je velice těžké jít k lékaři, který má 180 kilogramů, kouří dvacet cigaret a říká nám, jak máme žít. Nebudeme to od něj brát.“ Plus tento člověk nemá ani nebesky modrého pojetí o tom, k čemu je důležitý Selen v organismu člověka, a že význam Selenu je znám lidstvu po několik století. Proč to tedy je, že dnešní děti mají v průměru 60ti procentní nedostatek Selenu ve svém organismu, a převážná většina trpí imunologickými problémy různorodého rázu?

Ale co ty motory?

„Firma Mercedes Benz vyrobí za deset euro centů šroubek, do jeho výzkumu ale vloží dva miliony euro. Když se takový šroubek zlomí bez předchozích výzkumů, potom má firma Mercedes Benz obrovské ztráty. Musí stáhnout všechny vozy a opravit je. Takovou preciznost medicína nedělá. Když přednáším studentům, doktorům a profesorum o preciznosti, nechápou to.“ A to z toho důvodu, ze jsou uzavřeni ve své exklusivní ulitě biologie jako neexaktní vědy, nicméně věda mediální musí začít aplikovat přesně stejně precizní testovaní, jako každá jiná exaktní věda.

Dobře, ale proč zrovna Vy?

Vystudoval jsem chemickou technologickou školu, obor celulární biochemie a pracoval jsem jako analytický biochemik. Mám velmi heterogenní strukturu edukace, která přesně odpovídá tomu, co hlásám a o čem moje věda aplikované imunologie je. “

My novináři rádi zjednodušujeme. Označil byste se tak hlavně jako imunolog?

„Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, odpovím: Já nevím, protože moje rodná hrouda se za posledních 100 let změnila mnohokrát. Moji Švýcarští kolegové tento problém nemají, jejich země stoji tak, jak je už 720 let. Když se mě někdo zeptá, jak se popíšu, odpovím to samé, z toho důvodu, ze moje věda má pružnější hranice a je v echalonu living sciences, tedy žijících véd. Tento pojem je bohužel v Evropě neznámy, ale v Asii je velmi rozšířen. Mám v této vědě velký záběr. Hlásí se u mě jak rodiče, kteří mají děti s autismem, tak i investor s GULF Syndromem, anebo tak bankéřka s chronickou únavou. Já jejich problémy řeším. Zabývám se přírodními procesy v těle a zabývám se životem. To je ta základní věc.“

Je vše, co jste mi popsal, Vaší profesí?

„Všechno.“

I ten automobilismus?

„Ano. Je velmi napojen na vše, co dělám. Třeba když zpracovávám matematický model balancování signálních molekul v těle a aplikuji ho na nejmodernější větev aplikované imunologie…“

Která to je?

„Záležitost energetické, kvantové medicíny, která uznává plně zákony ultimátmí balance. Vrátil bych se k té matematice. Osobně dokážu počítat velmi složité rovnice a matrixe z hlavy, a tudíž umím ustanovit balanci z mnoha set čísel. Podívám se na také člověka a vím, že má nedostatky mědi, železa nebo selenu, nebo jiných prvků. Mám prostě tyto vlohy.“

Takže umíte velice dobře svoji profesi. Zaujaly mě ty příklady lidí, kteří využijí Vaše služby. Jaký „typ“ balancovaní (leceni) se jim od Vás vlastně dostane?

„Začal bych tím pojmem léčení. Tento POJEM je vytvořen lidmi a léčení jako takové je velice abstraktní záležitost. Přiléhá jako patent k západní medicíně. Ve výsledku tak pojem „léčení“ mohou používat pouze farmaceutické firmy a zapadni typy klinik, zabývající se onou západní medicínou. Léčitelé a lidé zabývající se životem, wellbeing a fitness nemohou toto slovo používat. Osobně ho nepoužívám od prvního dne, kdy jsem opustil univerzitu a lidé mě považují z tohoto důvodu za velmi etického.“ Je to velmi jednoduché, já pracuji eticky a profesionálně, s jejich BALANCÍ, a nechávám precizní léčeni na Matce Přírodě.

Takže jste úplně mimo dosah klasické farmacie?

„To ne. Spolupracuji s farmaceutickými a chemickými firmami jako konzultant, a snažím se přetvářet jejich IMAGE, a obrátit je vice k Přírodě a přírodním procesům, a daří se mi to. Švýcarska firma, pro kterou již pracuji jako konsultant 24 let, kompletně změnila svoje produkční portfolio a produkuje miliony kilogramů přírodních materiálů.“

Vrátím se k předchozí otázce, její podstata byla totiž jinde…

„Já se zabývám balancováním. V balanci je ultimátní nebo nekonečná možnost člověka se vyhojit.“ Není to můj zákon, je to zákon Universa.

To je ten pojem?

„Ano. Když uvidím Vaše analýzy krve, moči, plazmy, stolice a tak dále, dokážu určit Váš index disbalance, nebo poruchy rovnováhy. Tím pádem jste označován jako „nemocný“. Až tyto hodnoty vybalancuji na ideální úroveň, založenou na mém studiu hematologie, biochemie a tak dále, „vyléčíte se“, a můžete byt označen jako ZDRAVÝ. Anebo jinak: přijdete do lepšího stádia života.“ Jinak, pojem ZDRAVÝ anebo NEMOCNÝ je absolutně abstraktní pojem, nicméně s detailními testy a jasnými grafikami disbalance, je možné konkretizovat a potom slova ZDRAVÝ a NEMOCNÝ nabydou jasných kontur.

Pro řadu lidí je to ale abstraktní.

„Není, lidé to chápou absolutně skvěle, když je jim to dobře vysvětleno. Proto je potřebné dobré konzultace, v každé branži lidské aktivity. Je to velmi zajímavé, ze mými nejlepšími posluchači jsou lide technického zaměřeni, architekti, stavaři, konstruktéři, ti dokážou provést velmi rychle extrapolační relace mezi jejich profesi a moji precizní prací na testech jejich organismu.“

Lidé, kteří za Vámi přijdou tedy vědí, jak vypadá proces hojení?

„Oni to neví, ale já jim to řeknu v první větě. Ta zní: Přivedu Vás do rovnováhy, BALANCE, a tato BALANCE je prvním zákonem při Vašem, hojeni.“

Bavili jsme se o fyzických aspektech. Jakou roli hraje psychická stránka? Jsou na to měření?

„Absolutně. Přecházíme do kvantové mechaniky, kterou v Česku možná chápe velice málo lidí, a tato mala množina lidí pracuje zcela určitě mimo obor medikální praxe nebo laboratorní praxe. Znovu přejdu ke slovu balance, padesát procent tvoří fyzično a padesát duchovno. Dnes už dokážeme kvantifikovat vše, i zlou myšlenku nebo lásku. Dnes jsou toto velmi známé veličiny, bohužel zde v České Republice nejsou absolutně analyzovány.

Jak to může být provedeno, analyzováno?

„Vezmeme krev dvou lidí, kteří se milují, před a po milostném aktu. Ta krev bude rozdílná. Zlomové výzkumy v této oblasti přišly už v roce 1981. Přišlo se na takzvaný první receptor opioidniho charakteru na mozkových buňkách. Dnes jsou známy již tisíce různých receptorů. Tyto receptory akceptují signální molekuly, se kterými dnes již rutinně pracujeme. V této oblasti byly již uděleny 3 Nobelovy ceny, nicméně jména výherců nejsou české veřejnosti dobře známá, a ani jejich vědecké programy.“

Proč jste se začal zaměřovat na profesionální sportovce?

„Když jsem žil v Kanadě, jezdil jsem jako profesionální automobilový závodník mnoho let na okruzích v Severní Americe. Ve čtyřiapadesáti jsem začal jezdit v Evropě, tedy ve věku, kdy jiné hvězdy automobilového nebe končily. Jedna novinářka se mě dokonce zeptala, když zjistila můj všk novice v evropském závodění, jestli vím, že je mnoho profesionálních sportovců v mém věku již mrtvých, nebo jsou zdravotně odrovnaní.“

Takže Vaším úkolem je to, aby je sport neodrovnal?

„Přesně. Ti, kteří sportují ve velmi vysoké fyziologické nerovnováze, se obrovsky mstí svému vlastnímu tělu. Za deset, patnáct let, tedy v době, kdy kolem sebe nemají profesionální tým, dopadnou přesně jako veteráni války ve Vietnamu nebo po válce v Gulfu.“

Nepatří ale k profesionálnímu sportu nerovnováha již a priori? Přeci jen jde o velké fyzické výkony.

„Všechno se dá kompenzovat, pokud si sportovec da jedno kolo navíc, tak si nepřidá párek s hořčici, ale přidá si v jídelníčku extra antioxidanty, extra vitaminy a aminokyseliny. Jde o stejnou záležitost, jako propojení vysoce výkonného motoru zvaného lidské tělo s vysoce výkonným motorem V8 Buick o 865 koních, který jsme vybudovali tím způsobem, ze ty části motoru, které jsou pod extra tlakem obrovských sil, jsou vyztuženy. Místo oceli se použiji části potažené iridiem nebo chromem a tak podobné. Vše je o balanci.“

Motor jako motor?

„V minulosti se to nedalo porovnávat a historická metoda na to nepoukazuje. My ale tvrdíme, že je lidské tělo zrovna tak mechanicky založené jako ten motor. A máme pravdu. Převážná většina Němců, kteří mají 50 let a váží v průměru 120 kilogramů se nestarají o své tělo tak, jako o svůj Bavorák. Když tito muži s vysokou inteligencí a dobrými pracovními místy jedou na dálnici a začne jim blikat červené světýlko měřáku oleje, začnou se sýrově potit a hledají první servis, aby jejich milované autíčko dostalo výměnu filtru a oleje. Na sebe ale kašlou. Ptám se jich, proč si také u sebe nevymění olej. Třeba tím, že si vezmou organicky selen, vitamín B12 a další mikronutrienty… Je to přitom stará medicína. Oni ale odpoví, ze když se jim zadře pumpa (srdce), dobři němečtí profesoři to lehce opraví. Velmi paradoxní myšleni.“

A co tedy jejich lékaři a profesoři?

„Na ty rádi poukazují, že znají špičky v oboru. Jenže tito lidé byli na špici před padesáti lety, když byla ještě lidská nutrice dobrá. To nebyl Lidl nebo Aldi a brambora měla ještě hodnotu. Dneska nemá. A to je největším problémem každého lékaře a profesora mediciny. ODělají svoje fantastické mediální úkony na tělech, která jsou silně deficientní. A proto máme dnes tolik úmrtí u pacientů nosokomiálního a iatrogenního rázu.

Takže povědomí o medicíně nereflektuje aktuální čas?

„Máme staré údaje z roku 1970 až 1980, podle kterých se balancují krmiva u zvířat. Znám to familiárně, protože jako biochemik dělám nejenom imunitní systémy u lidí, ale i u zvířat. Kyselé deště naprosto vyvraždily nutriety v zemině… Stopové prvky zmizely z rostlin na 75-90%.“

Proč to tak je?

„Specialisté, a nenazývám je cíleně třeba jako MUDr., kteří jsou zaměřeni na klasickou vědu, se v podstatě nikdy nedotkli mechaniky, klasické fyziky, kinetiky a dynamiky. Nepochopí to propojení. Vím to, protože přednáším ve sto zemích světa a vidím, že reakce jsou u všech lidi stejné, tzn. ovlivněné jakousi doktrínou. V průměru navštívím za rok 40 až 50 univerzit a vědeckých pracovišt. Přednáším jim třeba o tom, že slabosti množinových skupin, tedy tam, kde podlehnou určitým tlakům se řídí přesně podle zákona nosníku mostu, který vede přes Vltavu, nebo jinou řeku, samozřejmě. Když ten nosník most bude přetížen, stejně jako prezident banky nebo investor v investiční firme, praskne u něho organ tam, kde má slabý bod v jeho organismu.“

To samé je u sportovců?

„Ano. Když se bude přetěžovat šachista, bude mít velmi vysokou pravděpodobnost neurologického onemocnění. Pracuje mozkem. Jiný sportovec si třeba zase neochraňuje svaly na to, aby nebyl nemocný v době, kdy mu bude padesát let. Anebo sportovec, který užívá hodně komplexních proteinů, i jednoduchých bílkovin si musí chránit játra. Jinak odejde na rakovinu jater, nebo bude trpět auto-imunními onemocněními jater. Je velmi smutný fakt, že sportovci by měli jít všem lidem příkladem se svým zdravím. Bohužel, úroveň onemocnění u dnešních sportovců je velmi vysoká. Jen se podívejme do řad vysoce výkonných sportovců, jak jsou ovlivnění nemocemi. Jmenovat nemusím, všichni příznivci sportu to vědí. Jako jasný a nejsmutnější příklad z historie nejšpičkovějšího sportu uvedu jednoho z nejlepších hráčů baseballu světa, pana Lou Gehriga. Byl jedním z nejlepších odpalovačů v tomto sportu. Onemocněl tzv. Amyothrophni laterální sklerózou, silně progresivním onemocněním neuronu, které silně afektuje svalstvo. Je velmi smutné, ze světoznámý sportovec vstoupil do světa medicíny jako donor jména pro jednu z nejstrašnějších chorob známých lidstvu.“

Jaké jsou nejzákladnější rady pro to, abychom nebyli odrovnání? Ať už čímkoliv.

„Sledovat se a naprosto se věnovat svojí fyzické a psychické balanci, a to absolutně na všech úrovních od makro/milli/mikro úrovně az po nano/pico/femto úrovně.“

Když za Vámi člověk přijde, jak konkrétně s Vámi spolupracuje?

„Nemám obrovská specifika. Můžu spolupracovat se sportovcem, kterého zajímá jen aplikovaná imunologie i s tím, o kterého se můžu starat celistvě, od specifického wellness coachongu až po nejlubší úrovně ve femtogramech signálních molekul. Na tom kterém sportovci nebo individuálním člověku nechám jedinou otázku: a to, co si zvolí a jak daleko chce zajít. Říkám to proto, že dnes se závody vyhrávají o milimetry a o nos, ne o deset koňských délek, jak to bylo v dobách Emila a Dany Zátopkových. Proto je potřeba, aby byl každý sportovec připraven jak fyzicky, tak i psychicky na výhry o milimetry. A to vyžaduje naprosto jasnou přípravu na nano/pico/femto úrovni, a bohužel tato našim sportovcum chybí. Nechci jmenovat, ale tucty finálových bojů jsou u českých sportovců prohrány v poslední minutě, posledním setu a posledním kole klaní. Já, jako konsultant a sportovec mam 45ti letou historii takovýchto podobných finišů, s velkou úspěšností vítězství a ne proher. Jen v mém posledních závode ve Spa Belgie, jsem se umístil na stupních vítězů v těžkém zavode Porsche Cupu (52 startujících) a první tři místa byla v rozmezí 19ti setin vteřiny. Moje dědictví 45ti let vrcholového sportu jsem ochoten sdílet, pokud se najdou odvážlivci, kteří chtějí uspět na nejvyšším vrcholu.“

Ale pracujete na bázi soukromých konzultací…?

„Ano, nespolupracuji s žádnou pojišťovnou.“

Jak moc je tedy spolupráce s Vámi finančně nákladná?

„Řekněme, že na České poměry nákladná. Nicméně když se podíváme na velmi podobné zaměření některých profesorů zabývajících se kupříkladu autismem, roční náklad na detailní práci s autistickým dítětem je ve Spojených státech 130 až 150 tisíc dolarů. Já jsem schopen udělat velmi podobnou, i lepší práci, osmkrát levnější. U sportovců je moje práce extrémně detailní, nicméně je cena za tento výkon úplně zanedbatelná v porovnání se západními zeměmi. Z tohoto důvodu mám také mnoho sportovců ze západních zemí, kteří ke mně přicházejí pro konzultaci a na měření.“

Proč zrovna autismus? Máte s ním osobní zkušenosti?

„Mým hlavním vědeckým forte, v době kdy jsem opustil univerzitu v Torontu, bylo vedení největší laboratoře v Severní Americe. Zabývala se hlavně sledováním životního prostředí. Dostali jsme projekt sledování imunních systémů u zvířat, která jsou zatížena těžkým průmyslem. Zjistili jsme obrovské nedostatky a to nastartovalo mou kariéru aplikovaného imunologa. Autismus je velmi generální pojem, jako chřipka nebo průjem. Je to nedefinované, jen jakési jméno široké množiny milionů různých úkazů u dětí nebo i dospalých. Do časopisu Regenerace jsem v roce 2009 napsal článek. V něm stálo, že mohu vzít analýzy milionu autistů a každý test bude jiný. Ta nemoc není definovaná. Proč je vlastně o autismus takovým velký zájem je fakt, že tato choroba nejvíc ze všech kopíruje problematiku životního prostředí. Kdybychom totiž teď vzali zeměkouli a udělali barevný výčet hustoty výskytu autistických dětí, kopírovalo by to lokality, které mají zvýšenou hustotu znečistění životního prostředí. Není to zatím publikované a absolutně nikdo o tom nechce slyšet. Jsem přesvědčen, že kdyby to rodiče autistických děti věděli, tak by rodiny autistických dětí okamžitě soudily společnosti, které způsobily industriální revoluci. Lidé nechtějí slyšet pravdu.“

Jak často se setkáváte s tím, že lidé nechtějí slyšet pravdu?

„Na každodenní bázi. V dubnu mi bude 60 let a velice seriózně vám řeknu, že lži kardinálního charakteru slyšíme denně, a to od 0 AD. After death. Slyšíme i to, že jsou jiné malé národy, jako Norsko, Švédsko a další, které jsou procentuálně úspěšnější pec capita, než Česko. Tohle, a myslím si to upřímně, je vykonstruovaná lež. Osobně mám za to, že Česká republika je tou nejkondenzovanější sportovní zemí na světě. Podívejme se na naše historická vítězství v Mexiko City. Podívejme se na světové rekordy Jarmily Kratochvílové a Jakuba Železného, na hokejové vůdcovství Jana Bubníka a Jaromíra Jágra a dalších. Toto jsou sportovní atributy, na kterých můžeme nadstavět, když budeme všichni táhnout za jeden provaz a dnešním českým sportovcům se budou věnovat bývalí sportovci se srdcem v hrudi a ne peněžní koncerny. Vítězství srdcem budou znovu převládat, nebo se sport stane jakýmsi vylepšeným pokrem, a to u celkového sportu bude bohužel polibek smrti.“

To, o čem jsme hovořili je velmi komplexní. Zároveň individuální, spojuje se to ve Vaší osobě. Máte někoho, komu své vědomosti předáte?

“Samozřejmě budu mít. Tento člověk, anebo organizace, musí přijít a mít o to seriózní zájem. Musí mě o tom přesvědčit. Myslel jsem si, že jsem takovou skupinu lidí našel, ale tito lidé mě podvedli. Zdá se mi, že podvod, lež a krádež je pro lidi daleko jednodušší než seriózní práce.“ Toto se bohužel promítá denně v našich životech, a hlavně životech českých lidí, producentu hodnot. Hodnoty se z našeho každodenního života bohužel vytrácejí a je potřebné tyto hodnoty do všech aspektu našeho života vrátit, a to od každodenního chleba až po vysoce ušlechtilé vědní obory.“

Takže si lidi ověřujete.

„Vždy. Nikdy jim nedám kompletní pravdu, kterou mám. Ta bude vydaná až tehdy, když mě někdo přesvědčí o tom, že to myslí naprosto vážně, seriózně a pravdivé.“

Přijde mi, že jste vcelku vytížený muž. Pokud s Vámi budu chtít konzultovat své žití, najdete si na mě čas?

„Najdu, ale musím být přesvědčený, že z vaší energie a vibrace vyjadřujete, že jste pro to zapálený. Celý život si vybírám. I klienty. Nemá to vůbec žádnou cenu pracovat s člověkem, který není přesvědčen o silách balance. Je to stejné jako ve všem! Když chcete rozdávat energii, musíte sám hořet. To je jednoduché pravidlo.“

A co Vy osobně, jak se o sebe staráte? Chráníte se?

„Jím přes sto přírodních tablet denně. Jen biologickeho a velmi čistého rázu. Reprezentují miligramy na váze přírodních balanci a můj mozek každý den váží vše. Kde jsem, co dělám, kolik hodin jsem překonal v letadle, jaký jsem měl trénink, jaké jídlo jsem jedl, atd. Proto jsem schopen být v šedesáti letech v takovém stavu, že se mi neklepou ruce, jezdím závody, trénuji i pětifázové denně pokud mi vystačí čas a létám po světě, někdy i 120 letů ročně. Udržuji svou buňku v balanci a ta je tak neprůstřelná. Je v perfektní kondici a podle toho se chová. Pokud je ale buňka ve špatné balanci, začne mutovat nebo předčasně umírat a to je počátek problémů.“

Autor: Jaroslav Kramer

Kdo je Joseph Šmarda?

Doktor Joseph Šmarda od 15 let běhal v první lize atletů za Dynamo Pardubice a potom od 19 let za TJ Gottwaldov a byl trenovan vehlasnym trenerem Bohumirem Zhanalem. V roce 1979 emigroval do Kanady, kde zavedl nový vědecký obor aplikované imunologie a stal se v něm světovou špičkou. Přičichl i k motorismu a rozjel firmu na výrobu motorů a také založil vlastní pracoviště imunologie v Calgary. V roce 2004 se vrátil do Česka, na imunologické pracoviště v Novem Straseci, kde sidli divize jeho firmy z Kanady, dnes vlastnena jeho rodinou, ktera v Kanade zije. Joseph závodí za brněnskou motoristickou stáj Mičánek Motorsport a přednáší na mnoha světových univerzitách a biochemickych firmach, jako H. U. Hofmann AG, anebo Sanyo Trading Ltd. Tokyo.

„ Dennodenně pracuji na to, abych zlepšila negativní vnímání vůči islámu. “

Souriya Otmani, mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně Marockého království v ČR vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Mohameda V. v Rabatu. Po studiích působila na Oddělení školního vzdělávání anebo na Ministerstvu zahraničních věcí a spolupráce. Byla také předsedkyní Odboru rozvojové finanční spolupráce a vedoucí Organizace pro integraci žen v rozvoji.

Vaše excelence, jak náročná je v Maroku cesta za funkcí velvyslance a jak dlouhá byla ta Vaše?

„Asi máte na mysli, „jak náročné je pro ženu stát se velvyslankyní“, a to nejenom v Maroku. Protože funkce velvyslance byla historicky v mnoha zemích privilegiem rezervovaným pro džentlmeny! Bylo velmi dobře známo, že až do nedávné doby byla ministerstva zahraničních věcí velmi konzervativní úřady a diplomacie druhem exkluzivního byznysu jen pro muže. Naštěstí se časy změnily a dnes máme mnoho úspěšných velvyslankyň reprezentujících země z pěti kontinentů. Marocké ženy jsou velmi aktivní ve všech oblastech a do diplomacie se zapojily už před dvaceti lety. Já osobně jsem karierní diplomat. Z Ministerstva zahraničních věcí a spolupráce byl můj postup velmi typický a obvyklý. Postupovala jsem přirozeně přes různé pozice v rámci ministerstva (sekční šéf, vedoucí oddělení) i v rámci zahraničních pozic (poradce, zplnomocněný ministr, generální konzul a velvyslanec).“

V rozhovoru pro internetový server „zet“ jste zmínila, že čeští podnikatelé neznají moc dobře Maroko. Proč?

„Tou odpovědí jsem chtěla říct, že by se čeští podnikatelé měli dozvědět více o všech investičních, hospodářských a ekonomických příležitostech a příznivém podnikatelském prostředí, které v dnešní době Maroko nabízí. Navíc toho mohou české společnosti a obchodníci hodně nabídnou Maroku. Můj kraj je perspektivní rozvíjející se země se specifickými potřebami v oblasti průmyslu, dopravy, zemědělství, rybolovu, zdravotnictví, cestovního ruchu, atd… Velmi vysoká a konkurenceschopná kvalita českých technologií by se mohla přizpůsobit specifickým potřebám Maroka a dalších rozvojových zemí.“

Jaké jsou tedy stěžejní oblasti Česko-Marockého obchodu? A kde by se mohlo dařit víc?

„Objem Česko-Marockých obchodů v posledních pěti letech velmi výrazně vzrostl. Maroko z Česka dováží zejména elektroniku, náhradní díly pro automobily a pneumatiky, IT produkty, gumu a chemické produkty. Naopak, Maroko do Česka dováží ovoce, zeleninu, oblečení, boty, kožené výrobky, ryby a mořské plody či náhradní díly pro elektrické motory. Osobně si myslím, že je ještě prostor pro rozvoj ekonomické spolupráce mezi našimi zeměmi a velmi povzbuzuji české podnikatele v prozkoumávání některých slibných investičních oblastí v Maroku. Třeba v sektoru zemědělských strojů, agro-byznysu, energetiky a nerostných surovin, dopravy, turistiky, stavebnictví, infrastruktury či elektroniky.“

Již dříve jste zmínila, že Maroko je branou do Afriky. Jak tuto možnost ovlivnila aktuální hrozba virem ebola?

„Geostrategické umístění Maroka v severní Africe, pouze 14 kilometrů od Evropy, a jeho cenné poznatky spolu s dlouholetou podnikatelskou tradicí a zkušeností v řadě frankofonních zemí subsaharské Afriky v oblastech financí, bankovnictví, telekomunikací, bydlení, zemědělství anebo služeb, dělají z marockých podnikatelů a firem opravdu spolehlivé partnery, kteří Vás provedou po kontinentu a podělí se o zkušenosti. Aktuálně, bohužel, ohrožuje šíření viru ebola několik zemí v oblasti západní Afriky a podle WHO se situace během následujících několika měsíců nevyřeší. Bez ohledu na to si náš národní letecký dopravce, Royal Air Maroc, na rozdíl od jiných mezinárodních společností ze solidarity ponechává dané destinace a prokazuje dotčeným zemím medvědí službu.“

Je ideálním místem pro podnikatelský start v Maroku město Casablanca? Anebo byste doporučila jiné místo?

„Maroko je stabilizovaná a bezpečná země. Zažívá silný ekonomický růst, a je to nejvíce prosperující země z regionu Magreb, pátou nejvýkonnější ekonomikou v Africe a je také zařazeno mezi top „arabská“ místa k životu. Je kvalifikováno jako rozvíjející se finanční trh, a to dokonce na druhém místě. Marocké hodnocení je stabilní u ratingové agentury Standard and Poor’s a je jednou z velmi vyhledávaných rozvíjejících se ekonomik mezi producenty ropy a evropskými zeměmi. Stejně jako Čína nebo Turecko. Díky podpisu smluv o volném pohybu zboží s mnoha zeměmi je možné obchodováním s Marokem získat přístup k trhu s miliardou spotřebitelů. Casablanca je jako marocký ústřední přístav hlavní průmyslovou zónou a je ekonomickým kapitálem země. Přední marocké společnosti a mezinárodní společnosti tam nejenom působí, ale také mají v Casablance své sídlo a hlavní průmyslová zařízení. Česká republika otevřela obchodní pobočku v Casablance loni v listopadu. Je to pochopitelně důležité místo pro vstup na marocký trh, ale ne jediné. Dalšími strategickými ekonomickými osami jsou, podle typu činnosti, která podnikatele zajímá, například Tangier, Oujda, Rabat, Marrakech anebo Agadir. Každopádně doporučuji všem českým podnikatelům, kteří se zajímají o byznys v Maroku, aby kontaktovali naši ambasádu nebo komunikovali přímo s marockou agenturou pro rozvoj investic. (www.invest.gov.ma)“

Jaká je vlastně obchodní mentalita v arabských zemích? Je jiná než v Evropě?

„Kultura je jiná, pozadí je jiné. Mentalita je velmi různá dokonce i mezi jednotlivými arabskými zeměmi. Ale pokud se na to podíváme subjektivně, tedy pokud chcete být úspěšný byznysmen, neměli byste mít evropskou, asijskou nebo africkou mentalitu. Měl byste mít tu jedinou mentalitu, která vás může dovést k úspěchu a prosperitě – tou je právě obchodní myšlení. Mám tím na mysli profesionalitu, přísnost, tvrdost, poctivost a plné respektování partnerů.“

Ovlivnilo „Arabské jaro“ turismus v Maroku?

„Vůbec. Marocký turismus naštěstí nebyl ovlivněn politickými turbulencemi v arabských zemích. Spíše naopak, abych řekla. Někteří z turistů, kteří byli zvyklí jezdit do Egypta nebo Tuniska si namísto toho zvolili Maroko či Turecko. Právě kvůli převažující stabilitě a bezpečnosti v těchto zemích. Pokud jde o české turisty v Maroku: v roce 2013 jsme zaznamenali 78 procentní nárůst a čísla stále rostou.“

A máte v Česku na starosti i tuto oblast?

„Turismus byl vždy strategickým sektorem marocké ekonomiky a samozřejmě i naše ambasáda, spolu s Národní marockou turistickou radou, tvrdě pracuje na zviditelnění Maroka. Náš stát získal v Praze mezi lety 2013 a 2014 ocenění od Holiday world travel a jsme velmi hrdni na to, že jsme oceněnou zemí v rámci uplynulého festivalu i nadcházejícího karlovarského Turistického filmového festivalu v říjnu 2014.“

Co ví Maročané o České republice? A co Vás osobně v Česku nejvíce překvapilo?

„Každý Maročan vyrůstal alespoň jednou v životě s botami Baťa! Velmi známá je také automobilka Škoda. Maročané obecně oceňují globální provedení a vysokou kvalitu české technologie. Osobně jsem před příchodem do České republiky věděla, že se jedná o nádhernou zemi. Ale velký dojem na mě udělala krásná architektura, hrady a zámky i velmi bohatý a rozmanitý kulturní život nejen v Praze, ale také v regionech. Slyšela jsem o tom, že diplomaté soupeří, aby měli šanci být jmenováni právě v České republice a naprosto tomu rozumím!“

Naopak – co z Vašich zkušeností ví Češi o Maroku? Jaké největší předsudky mají?

„Mám velmi dobré přátele Čechy a jsem pozitivně překvapena z množství Čechů, kteří mi během setkání řekli: „Už jsem navštívil Vaši“ zemi anebo „Znám Vaší zemi!“ Samozřejmě, pokud se budeme bavit obecně, tak toho bohužel Češi o Maroku moc neví. Až na to, že se jedná o arabskou a muslimskou zemi se všemi špatnými a nespravedlivými předsudky, které se k tomu vážou. Osobně, stejně jako všichni mí kolegové velvyslanci z arabských a muslimských zemí, dennodenně pracuji na tom, zejména v oblasti kultury, abych změnila negativní vnímání vůči Islámu. Je nesmírně důležité dělat rozdíl mezi Islámem, což vždy bylo a bude náboženství míru, tolerance, vyváženosti a umírněnosti a těmi, kteří bohužel používají a zneužívání jméno našeho posvátného náboženství k páchání teroru, zločinů, hrůzy a ničení.“

Před rokem jste v Plzni řekla: „Nepovažuji se za feministku, ale zajímám se o postavení žen v arabských zemích.“ Tato situace se ale s větším vlivem islamistů změnila…

„Ano, máte naprostou pravdu. Žádné právo, zlepšení postavení, krok vpřed nebo evoluce v rozvoji statusu žen v arabském světě, neznamená, že se to podařilo prosadit nadobro. Překážky jsou vždy možné a je to spíš nepřetržitý zápas za obranu, ochranu a zlepšení našich práv. Zejména v arabském regionu, kde jsou některé země hluboce ovlivněny politickými a sociálními konflikty, válkami nebo teroristickými činnostmi. Připomeňme si třeba neuvěřitelný únos nigerijských dívek přímo z jejich školy. Je smutné si připustit, že prvními oběťmi jsou vždy ženy. Jsem hrdá na to, že jsme v mé zemi prošli jakousi revolucí, pokud jde o postavení ženy, a to přijetím nového zákoníku o rodině v roce 2004. Tento zákoník výrazně zlepšil postavení marockých žen a zajistil jim důležitá práva a povinnosti v zájmu celé jejich rodiny a dětí. Díky marockému králi, H.M Mohammedovi VI, který má opravdový zájem o zlepšení podmínek marockých žen a také velmi dynamickému marockému ženskému hnutí, pokračujeme ve svém úsilí s cílem získat lepší zákony a předpisy na ochranu a podporu postavení marockých žen.“

Zajímá se Evropa o tato témata? Jaká je reakce například politické reprezentace v Česku?

„Evropská unie se podle mě o tato témata zajímá velmi. Zlepšení postavení žen a jejich ochrana jsou jednou z hlavních priorit jak pro EU, tak pro OSN, a tedy pro celý svět. Zejména v dobách válek a konfliktů. Maroko velmi úzce a důkladně spolupracuje s Evropskou unií, pokud jde o toto téma.“

Navštívila jste už všechny regiony v České republice?

„V České republice jsem již třetím rokem a dělám vše pro to, abych každý rok navštívila co nejvíce regionů. Podařilo se mi navštívit řekněme, ty hlavní, jako je Brno, Ostrava, Plzeň, Hradec Králové, Pardubice, Karlovy Vary, Český Krumlov, Ústí nad Labem. Kdykoli to bylo možné, setkala jsem se s hejtmany, starosty, univerzitními rektory či děkany. Podílela jsem se také na některých obchodních fórech v souvislosti s „arabským světem“. Návštěvy dalších regionů mám v plánu.“

Který region na Vás zapůsobil nejvíc?

„Pozitivní dojem na mě zanechaly všechny regiony, které jsem navštívila. Řekla bych, že každý z regionů má svou vlastní charakteristiku a ekonomický, kulturní a turistický potenciál. Všechny moje návštěvy byly vysoce informativní a velmi mě obohatily.“

Jaký bude Vaše hlavní pracovní náplň na podzim a v zimě?

„Tento rok slavíme 55let od navázání diplomatických vztahů mezi Marockým královstvím a Českou republikou. Mým cílem je dobře využít těchto speciálních oslav a spojit dohromady marocké a české občanské společnosti s cílem podpořit lepší chápání a porozumění a vybudovat mezi mini „kulturní mosty“. Podzim budu mít velmi nabitý, protože naše ambasáda plánuje na počátku října společně s českými partnery – Pražským týdnem architektury, Pražským architektonickým festivalem a Musica Classica Libera – velmi zajímavé marocké kulturní události. Slavní maročtí architekti, spisovatelé, malíři, hudebníci a básníci přijedou z Maroka a z Francie, aby oslavili Marocko-České přátelství. Jak už jsem zmínila, Maroko je oceněnou zemí v rámci říjnového Karlovarského turistického festivalu, což znamená marockou hudbu, gastronomii, módní přehlídky a spoustu zábavy. Kazdy zájemce je srdečně zváni, aby se k nám připojil!“

Má velvyslanec také letní prázdniny?

„Samozřejmě, že máme zasloužené letní prázdniny! Obvykle se vracíme domů, navštívit rodinu a příbuzné v Maroku. Ale toto léto, vzhledem k velmi nabitému programu, který mě v následujících týdnech čeká, jsem se rozhodla zůstat v České republice. Společně s rodinou jsme navštívili dvě nádherná místa na Uherskohradišťsku, Zámek Ořechov a Hrad Buchlov.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Politika nepatří a nikdy nepatřila k lidským činnostem, která je obecně nějak zvláště ctěna. “

Předseda vlády České republiky, Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Leaders Magazine popisuje, jak se kvůli rusko-ukrajinskému konfliktu změnily priority vlády i to, jaké reakce obdržel po prosazení českých připomínek k evropským sankcím. Premiér také tvrdí, že by bylo velmi nešťastné, kdyby krize přerostla do latentní studené války mezi EU a Ruskem a na východě Ukrajiny se spustila nová forma železné opony

Pane premiére, má vláda dost sil na splnění priorit, které si pro nadcházející období dala?

„Vláda pracuje teprve osm měsíců a bylo by smutné, kdyby se již nyní cítila vyčerpána plněním svých programových priorit. Naopak, naše programové priority se nám daří naplňovat v souladu s legislativním plánem vlády, což jen povzbuzuje naše úsilí důsledně pokračovat v nastoupeném procesu i v dalších letech. První úspěšnou etapu činnosti vlády máme za sebou, nedávným přijetím důležitého zákona o státní službě. Ten by měl vést k její větší profesionalizaci a lepšímu vymezení rolí mezi politiky a státními úředníky při realizaci vládní politiky. Kromě toho nám umožní pro příští období čerpat evropské peníze na realizaci řady potřebných ekonomických, sociálních či environmentálních projektů. Od svého ustavení vláda stihla přijmout desítky důležitých opatření v těchto oblastech. Za nejdůležitější považuji ta, která podporují investice a tvorbu nových pracovních míst. Už ustavení nové vlády a následné zklidnění politické situace povzbudilo v naší zemi aktivity domácích i zahraniční investorů. Česká republika začala opět hospodářsky růst a politika vlády tento trend dále posiluje. Nicméně vše, co má vláda dělá, sleduje jeden hlavní cíl: obnovit standardní funkce státu s cílem zajistit zdravý vývoj země a jeho občanům důstojný život. Vrátit jejich důvěru v tento stát.“

Změnily se vlastně během letních měsíců aktuální priority vlády? Přeci jen nabyla na významu mezinárodní agenda a s tím spojené hospodářské důsledky.

„Ano, již brzy po ustavení této vlády začal její agendu v oblasti zahraniční politiky výrazně poznamenávat rusko-ukrajinský konflikt. Jako člen Evropské unie se snažíme spolu s ostatními členy hledat nejvhodnější přístup, jak zabránit jeho eskalaci a přispět k jeho co nejrychlejšímu řešení. Jde o politiku účinné kombinace sankcí proti Rusku, které bezesporu nese za rozpoutání tohoto konfliktu největší zodpovědnost, a využití všech možných forem diplomatického jednání za účasti všech jeho důležitých aktérů – Ruska, Ukrajiny, EU a USA. Cílem musí být zachování celistvosti Ukrajiny, konec jakéhokoli vměšování Ruska do vnitřních záležitostí této země a zajištění jejího demokratického vývoje.“

Jaké reakce jste obdržel po prosazení českých připomínek k protiruským sankcím? Bylo by opravdu “druhé kolo” sankcí pro českou ekonomiku, zejména strojírenský export, natolik poškozující?

„Předně chci říci, že jakkoli politiku jednotného postupu EU vůči Rusku Česká republika vždy podpořila, vždy jsem patřil k těm předsedům vlád členských zemí, které primárně zohledňují hledání diplomatických řešení. Zvláště, když se ukazuje, že sankce často postihují zpětně více tyto členské země než samotné Rusko, resp. že Rusko neoslabují, ale naopak posilují vnitrostátní pozici ruského vedení a jeho apetit v agresivním chování vůči Ukrajině pokračovat. Pokud jde o selektivnější a zdrženlivý postoj České republiky k stupňování sankcí vůči Rusku, podobný postoj zaujímají i jiné členské země – Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Itálie a další. V tomto postoji tedy rozhodně nejsme v EU sami, nejde o nějakou českou specifiku. Je přirozené, že jsem se jako předseda vlády snažil ovlivnit strukturu navrhovaných sankcí tak, aby co nejméně poškodily Českou republiku. A jsem rád, že jsem v této snaze uspěl. V tomto směru odmítám obviňování ze strany pravicové opozice, že naše země není vůči EU v otázce rusko-ukrajinského konfliktu dostatečně loajální. A usmívám se, když tato obvinění pochází od těch, kteří ještě v nedávné minulosti házeli našemu členství v EU klacky pod nohy. Byla to moje vláda, která naše vztahy s EU vyladila a potvrdila své závazky vůči ní. Česká republika tak získala v EU opět respekt, který v důsledku politiky minulých pravicových vlád ztratila. Pokud jde o situaci na východě Evropy, je nutné ujistit naše spojence v NATO o neměnné platnosti všech bezpečnostních záruk, současně by bylo velmi nešťastné, kdyby krize přerostla do latentní studené války mezi EU a Ruskem a na východě Ukrajiny se spustila nějaká nová forma železné opony.“

První “zátěžovou” zkouškou vládních stran byly květnové volby do Evropského parlamentu. V médiích jste řekl, že s jejich výsledky spokojen nejste. Zanalyzovali jste si v rámci strany příčiny rekordně nízké volební účasti?

„Vždy jsem spokojen jen s vítězstvím mé strany, takže logicky s jejím výsledkem v posledních volbách do EP spokojen být nemohu. Na druhé straně nemohu říci, že ČSSD výrazně prohrála, rozestupy prvních tří stran z hlediska procentuálního zisku hlasů byly malé, všechny tyto strany – v pořadí ANO, TOP 09 a ČSSD – získaly stejný počet čtyř mandátů. Jakkoli v letech 2008–2013 ČSSD vyhrála všechny sněmovní, senátní, krajské i komunální volby, v eurovolbách zatím takto úspěšná nebyla. Proč? Bezesporu letos jedním z významných faktorů byla rekordně nízká účast voličů a jako vždy v případě eurovoleb nadstandardní neúčast potenciálních voličů ČSSD. Tito voliči jsou více euroskeptičtí než např. voliči pravicových stran, vykazují menší zájem o evropské otázky, méně věří, že politická agenda EU může nějak výrazněji zlepšit jejich osobní život. Jednoznačně dávají přednost domácím politickým tématům. Nechci jejich euroskepticismus svádět výlučně na politiku minulých pravicových vlád, hlavně vládní ODS, která tento euroskepticismus systematicky pěstovala. Je nyní na této vládě, resp. na vládní ČSSD, aby svým voličům dokázala, že členství v EU je ku prospěchu naší země a pocítili to ve svém osobním životě. Ale není to jen odpovědnost ČSSD. Podstatnou roli zde musí sehrát politika sociálnědemokratické frakce v EP, která musí Evropu více přiblížit prostým lidem členských zemí, což celkově znamená posílení evropské sociální agendy. Jinými slovy, aby se Evropská unie stala nejen dobře integrovanou hospodářskou unií, ale rovněž i integrovanou sociální unií.“

Neobáváte se nízké volební účasti i u nadcházejících komunálních voleb? Jak volební neúčasti zabránit? A projevují se snahy o přilákání voličů i ve vaší kampani?

„Nízké účasti našich voličů v nadcházejících komunálních volbách se neobávám a předpokládám v nich výrazně vyšší volební účast než ve volbách do EP. Komunální témata jsou voličům obecně, na rozdíl od těch evropských, výrazně bližší. Dotýkají se bezprostředně míst, ve kterých žijí a pracují, přičemž mají pocit, že svým hlasováním mohou ovlivnit jejich řešení.“

Jaké budou Vaše priority pro komunální volby?

„Naše volební strategie je založena na úspěších a volebních závazcích kombinujících komunální a vládní úroveň. Pokud jde o komunální úroveň, tak tam jsou naše volební programy šity na míru potřeb občanů jednotlivých obcí a měst. Obecně jde o otázky dobrého hospodaření a rozvoje místní infrastruktury. Přísliby v těchto oblastech budou dávat všechny strany. Jako levicová strana se od nich lišíme tím, že naší prioritou je rozvoj obcí a měst, pokud jde o veřejné služby. Nesouhlasíme s názorem, že neexistuje levicová a pravicová komunální politika. Udržování a rozvoj veřejného prostoru je znakem levicové politiky nejen na celorepublikové, ale i lokální úrovni. Pokud jde o celorepublikovou úroveň, tam prezentujeme hlavní závazky, které prosazujeme jako vládní strana. Patří k nim podpora investic a zaměstnanosti, boj s lichvou a s excesy exekutorů, prokazování původu majetku, opatření proti drogovým dealerům, rozšíření kapacity jeslí a školek, výstavba startovacích bytů pro mladé novomanžele či důslednější podpora kontroly nezávadnosti potravin a chování nadnárodních obchodních řetězců. V představování našeho programu sázíme jednoznačně na kontaktní kampaň, přímé setkávání našich kandidátů na starosty a do obecních zastupitelstev s voliči a s podporou našich hejtmanů a ministrů. Naše kampaň je v plném proudu, osobně jsem se potkal již se stovkami voličů a vyslechl jejich názory na komunální a vládní politiku a beru je velmi vážně.“

 Jak budete chtít oslovit voliče ve městech, kde se dlouhodobě ČSSD nedaří? Jaký je Váš cíl pro Prahu?

„Ve středně velkých a velkých městech volí lidé v komunálních volbách s přihlédnutím k postavení strany na celorepublikové úrovni. Z tohoto důvodu byla v minulých komunálních volbách v těchto městech (kromě Prahy) nejúspěšnější ČSSD, která krátce předtím vyhrála sněmovní volby. Na základě tehdejšího volebního výsledku získala ČSSD největší počet primátorů (11). V městysech a v obcích byli tradičně nejúspěšnější nezávislí kandidáti. Pokud jde o letošní volby, budeme chtít co nejvíce udržet pozice získané v roce 2010. V Praze se ČSSD tradičně příliš nedaří, jakkoli v roce 2010 zde skončila na třetím místě s 18 %, což byl v hlavním městě zatím její nejlepší volební výsledek. Budeme se snažit tento výsledek minimálně zopakovat. V čele našich kandidátek do zastupitelstev jednotlivých městských částí a do zastupitelstva magistrátu stojí politici, kteří mají s komunální politikou bohaté zkušenosti. Praha je jakýsi stát ve státě, zdaleka nejbohatší region České republiky, ale má své letité problémy, které je třeba začít účinně řešit. Je to otázka kvality života ve městě, což souvisí i se zachováním zelených ploch a posílení odolnosti veřejných institucí proti tlaku developerů, dále rozvoj sociálních služeb pro seniory a handicapované skupiny, zkvalitnění dostupnosti zdravotních služeb, opatření na zvýšení bezpečnosti ulic, rozvoj veřejné dopravy a dopravní infrastruktury, zvýšení transparentnosti hospodaření městských částí a magistrátu atp. Hlavním cílem je, aby se Praha stala domovem i pro ty, kteří doposud netěží z jejího nadstandardního bohatství, kterému se těší jako hlavní město České republiky a významná středoevropská metropole.“

V Senátu končí funkční období jeho předsedy, Milana Štěcha. Budete chtít, aby funkci opakoval?

„Milana Štěcha považuji za skvělého člověka, sociálního demokrata, senátora a předsedu Senátu, a proto si velmi přeji, aby své senátorské křeslo ve volebním obvodu Pelhřimov obhájil, a o jeho úspěchu vůbec nepochybuji. Stejně tak věřím v úspěch dalších výrazných osobností obhajujících naše senátorská křesla, ať už jde o Jiřího Dienstbiera ve volebním obvodu Kladno, Marcela Chládka ve volebním obvodu Louny, Alenu Gajdůškovou ve volebním obvodu Zlín. A tak bych mohl pokračovat ve vyjmenovávání dalších. V letošních senátních volbách obhajuje naše strana zdaleka nejvíce senátorských křesel, obhájit je všechny nebude asi možné. Budu spokojen, pokud senátorský klub ČSSD zůstane nejsilnější, pokud bude moci nadále výrazně ovlivňovat politiku Senátu a poskytovat silnou podporu naší vládní politice. Pokud zůstaneme nejsilnějším klubem v Senátu, do jeho čela navrhneme Milana Štěcha.“

Ve vysoké politice se pohybujete od roku 1996. Sledoval jste při práci všechny premiéry samostatné České republiky. Pod Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem a Jiřím Paroubkem jste vedl resort financí. Měl jste tedy nezkreslenou představu o práci, kterou premiér odvádí. Přesto, překvapilo Vás v tomto ohledu něco?

„Život přináší překvapení. Třeba v podobě současné vládní koalice. Jakkoli jsem měl možnost jako bývalý ministr pozorovat práci řady premiérů zblízka, tak to, že jsem se octl v pozici premiéra já osobně, je pro mne bezesporu nová zkušenost. Ministr zodpovídá především za svůj resort, ale premiér za celou vládu. Musí proto umět poměrně detailně nahlédnout do každé resortní agendy a posoudit, nakolik přispívá k realizaci politických priorit celé vlády. Má na to, samozřejmě, své poradce, ale za každé vládní rozhodnutí, včetně resortních, nese primárně kůži na trh on. K  silným stránkám premiéra proto musí patřit schopnost dobře komunikovat, dávat lidi dohromady, mít schopnost jim rozumět, naslouchat jim, brát je z lepší stránky a kriticky, ale spravedlivě je hodnotit. To je náročné.“

Mediální obraz bývalých českých premiérů je u řady z nich negativní. Je to česká “specialita”? Neobáváte se toho také?

„Myslím, že nejde o českou specialitu a souvisí to s převažujícím pohledem veřejnosti na politiky a politiku obecně. Na hodně politiků si lidé, kteří je zažili, nepamatují v dobrém, spíše naopak. Politika nepatří a nikdy nepatřila k lidským činnostem, která je obecně nějak zvláště ctěna. Přináší konflikty, musíte řešit problémy a rozhodovat. Navíc žijeme v době, kdy negativní vztah k politikům sílí. Nové tváře a nová uskupení se v politice často prosazují proto, že se ostentativně vymezují vůči politikům, kteří „u toho již byli“. Trvá to tak dlouho, dokud jim to veřejnost „baští“, resp. než se (zpravidla velmi brzy) ukáže, že jde rovněž o politiky, a někdy ještě horší politiky, než jsou ti, vůči kterým se původně vymezovali.“

Kdo je pro vás osobně “leader”?

„Leaderem v politice má šanci stát se ten, který ji bere smrtelně vážně. Spíše než jako profesi, tak jako životní poslání, ve kterém prokazuje nejen své odborné předpoklady, ale také nezbytné morální kvality: schopnost jít příkladem, odvahu postavit se do čela, převzít zodpovědnost a jít s kůží na trh. Přemýšlím často o politickém „vůdcovství“ v souvislosti s demokratickou politikou. Myslím, že opravdový demokratický leader je ten, který prokazuje vůli naplňovat ve svém životě obecně lidské a občanské zásady. Představuji si ho jako politika, který žije veřejnými problémy, který cítí povinnost se pro jejich řešení veřejně angažovat, který dokáže veřejnost pro jejich řešení integrovat. Představuji si ho jako politika, který, pokud je přesvědčen o své pravdě, nezradí ji jen proto, že ji momentálně nesdílí většina jeho kolegů či spoluobčanů. Na druhé straně jako politika, který při obhajobě svých názorů nevolí taktiku „vše dovoleno“, ale spoléhá se výlučně na demokratické prostředky, tedy na diskusi a argumenty, je schopen snášet kritiku a poučit se z ní.“

 Autor: Jaroslav Kramer

„ Rád bych dosáhl toho, aby policisté nebyli sekretářkami zavalenými papírováním, ale aby mohli být co nejvíce v terénu. “

Ministr vnitra a poslanec Parlamentu České republiky, Milan Chovanec, se v politice pohybuje již od roku 1997. Patnáct let působil zejména na regionální úrovni, a to v Plzeňském kraji. Čtyři roky stál v jeho čele. Loni v říjnu se stal místopředsedou ČSSD a poté poslancem. Od letošního ledna stojí v čele resortu vnitra.

“Vážený pane ministře”, už jste si na toto označení zvykl?

„Dávám sice přednost méně formálnímu oslovení, nicméně na Ministerstvo vnitra jsem šel po důkladném rozmyslu a s cílem udělat něco dobrého pro tuto zemi. Toto oslovení mě tak samozřejmě nijak neuráží.“

Ministerstvo jste přebíral v době, kdy média velmi bedlivě  sledovala situaci ohledně policejních prezidentů. Bral jste to jako nevýhodu?

„Je pravda, že jsem prakticky neměl čas se v úřadu téměř ani rozkoukat a hned jsem musel řešit nepříjemnou situaci ve vedení policie. Jako nevýhodu jsem to nicméně nebral a ani jsem takto nepřemýšlel. Jako ministr vnitra mám za chod policie zodpovědnost, jako občan i politik mám zájem na tom, aby policie byla stabilizovaná, nezávislá a měla klid na svou práci. Jsem zvyklý tvrdě pracovat, takže jsem s tím prostě začal hned svůj první den na ministerstvu.“

Jak detailní přehled jste měl o dalších problémech Ministerstva vnitra, než jste do úřadu nastoupil? A co Vás z tohoto pohledu nejvíce překvapilo v prvních dnech?

„Určitý přehled o situaci na ministerstvu jsem samozřejmě měl. Je však pravda, že do úplné hloubky jsem vše znát nemohl. Stav některých věcí, například situace v příspěvkové organizaci Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra nebo na České poště mě tak hned na začátku ministrování donutil poslat do obou organizací kontrolu.“

Kdybyste měl vybrat tři problémy, které byste rád vyřešil v co nejkratší době, a tři, které víte, že se během jednoho mandátu stihnout nedají, jaké by to byly?

„Bylo potřeba především stabilizovat Českou poštu a policejní sbor, který byl zdecimován vinou předchozích vlád. Považoval jsem také za nutné co nejrychleji nastartovat spolupráci složek Ministerstva vnitra a policie s Ministerstvem financí a Finančním analytickým útvarem, a vrátit tak státu schopnost důsledně bojovat s daňovými úniky. Kromě toho jsou tu ale také problémy, jejichž řešení je během na dlouhou trať a jedno funkční období na ně nestačí. Jde např. o drogovou kriminalitu. I v této oblasti jsem se však rozhodl jít drogovému podsvětí tvrdě po krku a boj proti drogám vyhrát.“

Co si představíte pod pojmem “moderní bezpečnostní sbory”?

„Především akceschopnou policii a hasiče. Moderní bezpečnostní sbor je sbor, který se nemusí rozptylovat žádnými uměle vyvolanými politickými kauzami, je personálně stabilizován a má adekvátní prostředky pro svou práci. Základ, tedy kvalitní profesionály v obou sborech máme, my jako politici teď musíme zajistit to ostatní.“

Co budete osobně považovat za úspěch v čele resortu?

„Problematických bodů a aktuálních témat, které je nutné řešit, je opravdu mnoho – ať už jde o stabilizaci bezpečnostních sborů včetně zvýšení platů, směřování České pošty nebo dosažení opravdu efektivního fungování veřejné správy. Nicméně čeho bych opravdu rád ve spolupráci s ministryní spravedlnosti dosáhl, je zjednodušení trestního řízení, tedy aby policisté nebyli sekretářkami zavalenými papírováním, ale aby mohli být co nejvíce v terénu. Pokud se bude i nadále dařit nastartovat schopnost státu vypořádat se s daňovými úniky, budu opravdu rád.“

 Máte zkušenosti jak ze státní správy, tak ze samosprávy. Jak vhodná je to kombinace k Vašemu aktuálnímu postu?

„Dlouholeté působení v komunální politice je samozřejmě dobrá průprava pro celostátní politiku. Osobně považuji dokonce za vhodné, aby politik, než vstoupí do té „velké“ politiky, získal nejprve ostruhy v území. Na komunální úrovni je vztah politik versus občan přece jen trochu jiný a problémy běžných lidí jsou vidět také v jiných souvislostech.“

Agenda Vašeho resortu je opravdu velmi široká. Které oblasti jste musel nastudovat jako první? A co Vás při tom nejvíce zaujalo?

„Jako první jsem byl okolnostmi nucen nastudovat si problematickou situaci ve vedení policie. Teprve když jsme problém policejního dvojvládí vyřešili, mohl jsem se začít hlouběji věnovat dalším otázkám rezortu. Jak už jsem říkal, překvapil mě tehdy neutěšený stav České pošty. To už jsme snad ale změnili k lepšímu. Spousta práce je ale samozřejmě ještě před námi.“

Váš dědeček byl také politik. Čerpáte z jeho zkušeností? A byl byste pro, aby se Vaše děti také věnovaly politice?

„Svého dědečka si velmi vážím a jeho zkušenosti a rady, které jsem od něho měl v mládí možnost získat, velmi využívám. Nejde jen o to, že byl politikem. Především v dětství jsem náruživě naslouchal jeho vyprávění z druhé světové války, do které se jako odbojář aktivně zapojil. Tvrdé výslechy, věznění i koncentrační tábor, to vše samozřejmě formovalo jeho postoje. I díky němu z první ruky vím, jak velkou cenu naši předci zaplatili za svobodu. Teď je na nás, abychom ji chránili a zachovali pro naše děti a vnoučata. A ať se mé děti rozhodnou o své budoucnosti jakkoliv, budu je samozřejmě podporovat.“

Jaké výhody a nevýhody mají pro vedení takto velkého úřadu Vaše zkušenosti ze samosprávy? A nebude Vám regionální politika chybět? 

„Prakticky celé své působení v komunální a krajské politice považuji za velmi dobrou průpravu pro celostátní politiku, žádné tak zvaně vedlejší účinky, které by přinášely nějaké nevýhody, tam nevidím. A pokud jde o případný stesk po krajské politice, je pravda, že jako Plzeňák k ní mám hluboký vztah, nejsem si však jistý, že mi v pracovním zatížení vůbec zbude na nějaké podobné myšlenky čas.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Diriguji orchestr… “

Majitel a šéfkuchař úspěšné sítě restaurací Kogo v rozhovoru pro Leaders Magazine popisuje, proč jsou důležité dobré vztahy s klienty. Jovo Savič se narodil v Sarajevu. Po vystudování střední hotelové školy pracoval jako číšník a velmi rychle se vypracoval na manažera restaurace. V roce 1992 emigroval s rodinou do Prahy, o dva roky později otevřel se svým kamarádem Goranem Motikou první z restaurací Kogo v Havelské ulici.

Devadesát procent rozhovorů s Vámi se točí hlavně kolem toho, kdo navštěvuje Vaši restauraci. Nevadí Vám, že novináři upřednostňují spíše to, kdo k Vám chodí a ne to, jakou máte kuchyni?

„ Většina lidí chodí do restaurace kvůli jídlu a atmosféře a toho, kdo tu sedí a co jí si nevšímá. Jsou samozřejmě novináři a  magazíny, kteří se zaměřují na to, kdo a s kým je v restauraci, ale je i hodně takových, kteří píšou o kuchyni…“

Dalo se v devadesátých letech prosadit bez toho, aby k Vám významní lidé chodili?

„Když otvíráte restauraci, nikdy nemáte v plánu, že na oběd pozvete premiéra. Nikdy jsme nikoho cíleně nezvali. Když jsme pořádali party nebo akce, zvali jsme prostě hosty, kteří k nám běžně chodí. Jestli je to byznysmen, má soukromou ordinaci, řídí banku nebo je tenista, to pro nás nehraje roli.“

Kvalita restaurací se v Praze od roku 1992, kdy jste začínal, asi velmi změnila…

„Stoprocentně se Praha zlepšila. Pokud jde o dobré restaurace i pokud jde o suroviny, které se používají. Je tu spousta restaurací s hezkým interiérem, spousta barů, spousta novinek. Praha šla hodně dopředu.“

Musel jste se jako šéfkuchař přizpůsobit tomu, že jsou dnes již na řadě míst běžné kvalitní suroviny, třeba z Itálie?

„Nemusel. Děláme to totiž celou dobu, od začátku. Lidé o nás říkali, že nejsme normální, když si vozíme zeleninu. Víc než deset let si vozíme kromě zeleniny i ryby, maso, sýry. Devadesát procent zboží, které v kuchyni používáme, je z dovozu. Není to jen Itálie, ale také Španělsko, Francie.“

Věděl jste vždy, že Češi chtějí kvalitní suroviny? Anebo to byl ze začátku risk?

„Naše restaurace je založená na domácí klientele včetně cizinců, kteří v Praze žijí. Od prvního dne jsme se zaměřovali právě na ní a na to, abychom dováželi kvalitní suroviny a tím je oslovili. Pražský trh je pro nás číslo jedna.“

A ta si ráda připlatí?

„Ten, kdo chce jíst zdravě a dobře se najíst, chodí do restaurací, kde je kuchyně založena na rybách a dobrém masu. Jsou lidé, kteří na to nemají rozpočet a chodí proto do jiných restaurací. Víte, sice vypadá, že jsme trochu dražší, ale velikost našich porcí a hlavně kvalita surovin, ať už se jedná o olivový olej, zeleninu, maso nebo ryby…to je ten obrovský rozdíl.“

Co je vlastně základ, aby restaurace dobře fungovala?

„Vše. Od číšníků, surovin, interiéru, ubrusů, přípravy jídla, vychlazeného vína… Musíte dávat pozor na úplně všechno. Málokdo si dokáže představit, kolik práce tu člověk má. Každý den chodím v osm a jsem tu do dvanácti, dokud nezavřeme. První přijdu a poslední odcházím.“

Jak se po tolika letech motivujete?

„Mě osobně to nesmírně baví. Nedělám žádný paralelní byznys, soustředím se jen na restauraci.“

Ani nevaříte v televizi…

„Nabídky jsme měl, ale odmítl jsem to. Ptal jsem se, kolik to obnáší času. Musel bych tam být čtyři dny v týdnu. To nemá cenu. Radši se soustředím na to, co mám a dělám to nejlépe, jak umím.“

Jaké projekty aktuálně připravujeme?

„31.října otevíráme na Národní třídě novou restauraci v projektu Quadrio. Tato restaurace bude s Kogem podobná tím, že tam bude stoprocentně dobré jídlo, ale bude mít jiný koncept a ceny. Národní třída je velmi frekventované místo. V restauraci bude přes 150 míst a zahrada, takže je velká.“

Nová restaurace v Quadrio na Národní třídě

Před dvěma lety jste otevíral restauraci ve Špindlerově Mlýně. Bylo to jednodušší než v Praze?

„Ve Špindlerově Mlýně je Kogo součástí hotelu Savoy a restaurace zde byla již v minulosti, s jiným provozovatelem. V té době neměla moc dobrou pověst. I přes to se nám povedlo během pár měsíců restauraci pozvednout a nyní nemáme probém. Jezdí sem hodně klientů, kteří nás znají z Prahy a vědí, jakou kvalitu jídel a servisu zde dostanou.“

Jak plánujete do nového podniku přilákat zákazníky?

„U pražské klientely jsme docela známí. Budeme se snažit přilákat hosty dobrým servisem a novým přístupem k přípravě jídla, který bude založený na grilování v unikátní technologii spojující klasický gril na dřevěné uhlí s uzavřenou pecí. Věřím, že lidem, kteří chodí do Koga, tam bude hezky.“

Jaký máte vztah k sociálním sítím?

„Máme firemní Facebook, kde prezentujeme novinky. Když třeba nakoupíme dobrého tuňáka, pozveme tam hosty. Ale nezahlcujeme nikoho informacemi. Každý, kdo chodí do Slovanského domu ví, co tu může čekat.“

Dočetl jsem se, že stále nemáte české občanství. Proč?

„Měl jsem trochu chaos v dokladech, ale myslím si, že ho už příští rok budu mít. Chci občanství. Zaměstnávám přes sto lidí, odvádím tu daně, syn má české občanství. Stoprocentně o tom uvažuji, papírování se už snad zjednodušilo.“

Svůj byznys jste jako cizinec v Česku rozjížděl v devadesátých letech. Mají to dnes Vaši kolegové jednodušší? Třeba přímo ze Srbska.

„Nevím jak to je dnes. Když jsme přijel v roce 1992, nebyla tu taková konkurence. Začínali sem najíždět lidé z celého světa, jako turisti i podnikatelé. Když srovnáte Prahu v roce 1992 a v roce 2014, město je úplně jinde. Narostlo, jsou tu opravené domy, moderní byznys centra, skvělé podniky, obchody. Na druhou stranu se sem chodí každý víkend bavit tisíce mladých lidí. Můžeme se srovnat s Madridem, Barcelonou, Římem, Berlínem. Praha žije.“

V posledních letech se objevují kvalitní restaurace i na okraji Prahy. Bude Kogo vždy v centru města anebo také plánujete růst směrem k okraji?

Restaurant Kogo ve Slovanském domě

„Nejsme jen v centru, máme i Špindlerům mlýn. Máme restauraci v  sezónním Golf Resortu Albatross. Pravda je, že člověk dnes může mít restauraci i mimo centrum. Už přemýšlíme o novém projektu, až dokončíme Quadrio mimo centrum.“

Jak nakládáte s volným časem, když už ho máte?

„Volného času mám hrozně málo, ale pravidelně hraju na Štvanici tenis, minimálně čtyřikrát týdně v čase mezi obědy a večeřemi. Veškerý ostatní čas trávím tady.“

Váš byznys je nutné postavit na dobrých vazbách s klienty…

„Člověk musí být upřímný. Nesmíte lidi podvádět. Když třeba nedostanu dobré zboží, lidem ho nikdy nenabízím. Vztah s klienty mám přátelský.“

Česká povaha je jiná než srbská. Jsme asi více uzavření. Musel jste se přizpůsobit?

„To není pravda. Každý národ má svoji charakteristiku, jsou v něm dobří lidé i zlí lidé. Poznám spoustu Čechů, kteří jsou skvělí, umějí se bavit a nejsou vůbec uzavření.“

Kdo je pro Vás osobně lídr?

„Ve své restauraci jsem lídr, který se s číšníky a kuchaři podílí na práci. Nějakým způsobem diriguji orchestr. Příkladem dobrých lídrů mohou být fotbaloví trenéři jako je José Mourinho, Carlo Ancelotti. Jsou dobří a své zkušenosti přenáší na hráče, jako já na své zaměstnance. Anebo skutečně dobrý politik, kterých je ve světě ale málo.“

S lidmi, kteří pro Vás pracují máte přátelský a rodinný vztah. Je to recept na úspěch, jak mít loajální zaměstnance, kteří chodí rádi do práce?

„Já jsem spíš na přátelské a kamarádské vztahy, ale jsou zde hranice. Musí být. V mojí restauraci to funguje dobře, ale je možné, že jinde to nepůjde. Způsob podnikání, který dělám já a můj systém je založen na důvěře a přátelství.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Proč jezdit vlakem? Zkuste to… “

Předseda představenstva a generální ředitel Českých drah, Daniel Kurucz, započal svou manažerskou kariéru už v devadesátých letech. Pracoval v řadě nadnárodních společností jako japonský Fujifilm, Carborundum, švédské strojírenské společnosti Sandvik AB nebo v Agrofert Holding. Vedl také společnosti v Indii, Číně, Kanadě a USA. Loni se stal výkonným ředitelem pro provoz a techniku v akciové společnosti České dráhy a členem představenstva. Dráhy od letošního února vede.

Pane řediteli, na začátku září média informovala o tom, že České dráhy “překvapily ziskem”. Byli jste překvapeni i vy?

„Byli bychom špatní manažeři, kdybychom byli překvapení. Postupujeme podle plánu a výsledky průběžně sledujeme. Ale je pravda, že jsme dopadli ještě lépe, než jsme očekávali.“

Považujete aktuální výrazný obrat v hospodaření za “definitivní otočku od propadu”? Anebo je stále před Českými drahami dlouhá cesta ze ztráty?

„Skupina se dostala do zisku 158 milionů korun. Považuji to za velký úspěch, který je dílem výsledkem úspor a dílem lepších tržeb. Kromě osobní dopravy jsou všechny společnosti Skupiny ČD v zisku. Chci ale zdůraznit, že na zlepšení výsledku Skupiny ČD se velkou měrou podílela právě osobní doprava, která vykázala meziroční růst tržeb z hlavní činnosti o 432 milionů. Jen na jízdném jsme vybrali o 137 milionů víc. Osobní doprava tak sice ve ztrátě nadále zůstává, ale dokázali jsme její výsledek zlepšit z loňských -644 na letošních -262 milionů korun. Pokud tedy hovoříme o mezinárodních účetních standardech. Podle českých účetních standardů je akciová společnost České dráhy, tedy matka, ve ztrátě jen 22 milionů. Samozřejmě to vnímám jako krok správným směrem, ale je potřeba dál pokračovat v racionalizaci a hledání příležitostí ke zvyšování tržeb. Třeba z jiných podnikatelských aktivit.“

Úspory na právních službách anebo na režijních nákladech se cestujících přímo nedotýkají. Jak komplikované je šetřit, aby to nepoznal klient?

„Nemůžeme omezovat servis, ani údržbu. Naopak. Třeba právě do údržby vozidel dáme díky lepším výsledkům o 150 milionů korun víc, než jsme plánovali. Na čem se dá šetřit, je režie, částečně osobní náklady a také nafta a trakční energie. Díky přesoutěžení desítek dodavatelských smluv jsme dosáhli nižších cen materiálu a služeb, včetně cen za elektřinu a naftu. Také nasazení nových vozidel nám pomáhá. Mají nižší spotřebu a nejsou tak poruchová. Když mluvíme o elektřině, rádi bychom do budoucna neplatili poplatek za obnovitelné zdroje. Každoročně nás to stojí kolem 350 milionů a přitom třeba německé Deutsche Bahn jsou ve své zemi osvobozeny. Proto jsme se připojili k iniciativě velkých firem a usilujeme o výjimku. Šetřit se ale dá i v malém. Nedávno jsem někde uváděl příklad zbytečného přetápění nebo svícení v depech. Když to pak spočítáte v celé síti, jde o miliony.“

Považujete se za krizového manažera?

„Řídil jsem velké firmy doma i v zahraničí, všechny měly problémy a podařilo se nám je vyřešit. V tomto ohledu by se to tak dalo říct. U ČD mohu zúročit své zkušenosti z průmyslových podniků, v mnoha ohledech je to tady podobné jako v ocelárně nebo v chemičce. Možná jen s tím rozdílem, že stát se ke své akciové společnosti chová jinak než soukromý majitel.“

Co je pro Vás aktuálně největší výzvou?

„Největší výzvou v tomto období roku je sestavení ambiciózního, ale realistického Business plánu na rok 2015. Velmi důležitá je práce na strategii skupiny ČD do roku 2020, jejíž součástí je také např. prodej železničních stanic správci infrastruktury, emise dluhopisů nebo řešení historických břemen typu právních kauz a developerských projektů.“

Jste v pořadí šestým generálním ředitelem akciové společnosti České dráhy. Co by si v budoucnu měli cestující spojit s Vaším jménem? Respektive s obdobím, kdy jste byl v čele ČD?

„Chci dosáhnout toho, aby i osobní doprava Českých drah byla v zisku a zadluženost klesla o čtvrtinu. To je také cílem naší strategie do roku 2020. K tomu je ovšem dlouhá cesta a záleží na tom, jestli budu mít šanci své záměry uskutečnit.“

V Českých drahách jste od roku 2013. Ani ne po roce jste povýšil do jejich čela. Jak složité bylo rozhodnutí, zda na sebe převzít odpovědnost za celý podnik?

„V době, kdy jsem byl osloven s nabídkou vést České dráhy, jsem je už znal, což mi pomohlo. Věděl jsem, že mě čeká velká práce, ale jsem ze sportu zvyklý bojovat. Byla to prostě velká výzva a já ji přijal. Jsem připravený vyhrát. Když dostanu příležitost, samozřejmě.“

Na co by aktuálně měly být České dráhy nejvíce hrdé?

„Především na výrazně lepší meziroční výsledky hospodaření jak celé skupiny ČD, tak osobní dopravy. Speciálně v osobní dopravě jsme dosáhli snížení ztráty o 382 milionů a přitom nedošlo k zásadnímu propouštění a náklady na údržbu vozidel jsme ještě zvýšili. Také bychom měli být patřičně hrdí na to, že jsme vybojovali dlouholetou smlouvu na provozování linky Praha – Berlín – Hamburg, byť se před rokem mohl zdát tento souboj už skoro definitivně prohraný.“

Proč jezdit vlakem? Jakou odpověď na tuto otázku máte pro manažery cestující napříč Českou republikou?

„Zkuste to! Uvidíte, že je to pohoda. Když se nestane nějaká mimořádnost, což se stává i na silnici, můžete cestou udělat spoustu práce nebo si prostě odpočinout. Do Ostravy nebo do Olomouce už bych snad ani jinak než pendolinem nejel. Ostatně, pendolinem můžete jet i do Plzně, Chebu nebo do Františkových Lázní. A do Brna nasazujeme railjety, proč tam jezdit autem? Taky do Ústí nad Labem jezdí komfortní vlaky EuroCity. Na Slovensko se dá pro změnu jet autovlakem a ušetřit si pořádný kus cesty po silnicích. Ale není potřeba se omezovat jen na dálkové spoje. V minulých letech jsme ve velkém investovali do regionální dopravy. Třeba zrovna kolem Prahy je ideální jezdit CityElefanty. Jsou klimatizované a mají i první třídu, kde se dá v klidu pracovat.“

Jak moc je ve vašich výsledcích znát aktuální oprava D1?

„Ve výsledcích hospodaření to neumím odhadnout. Je pravda, že zmíněný růst tržeb z prodeje jízdenek přičítáme tomu, že nám roste přepravní výkon. Jinak řečeno, cestující s námi jezdí na delší vzdálenosti, proto u nás víc utratí za jízdenky. To se pochopitelně týká i spojů do Brna a obecně na Moravu. Zájem o vlakové spoje nicméně roste zejména díky lepším službám a modernějším vozidlům. Cestující k nám opět získávají důvěru.“

Poznamená České dráhy “výpadek” po dokončení tohoto stěžejního dálničního tahu?

„Ne. Od nového jízdního řádu budou všechny vlaky na Vídeň vedeny novými railjety a mezi tím nasazujeme komfortní vlaky kategorie EuroCity na Slovensko a do Maďarska. Všechny zastavují v Brně. Do Ostravy už jezdí jen dobré vlaky a pendolina. Naopak si myslím, že řada lidí dá přednost spojení vlakem. Je to pohodlné a na rozdíl od silnice taky bezpečnější.“

Co je na Českých drahách nejvíce “českého”?

„Určité „Švejkovství“, což ostatně platí obecně o Češích, a tendence improvizovat.“

Jaký největší rozdíl je mezi vedením ryze soukromé společnosti a národní železniční společnosti?

„Rozdíl je v tom, že soukromá společnost má většinou jasně určeného vlastníka a cílem je vždy maximalizace zisku. Naopak národní dopravce plní mimo jiné také úlohu veřejné obslužnosti státu a jeho největším zákazníkem jsou objednatelé, kteří hradí své objednávky z veřejných zdrojů, Ministerstvo  dopravy a krajské samosprávy. Na druhou stranu je společnost České dráhy standardní akciovou společností. A pokud všichni tuto skutečnost pochopí a budou ji respektovat, nevidím ve způsobu řízení významný rozdíl.“

Pane řediteli, kdo je pro Vás typický lídr?

„S leadershipem mám letité zkušenosti, a to nejen z Česka, ale také ze Švédska, USA, Indie, nebo Číny. Rozdíly v představách ideálního lídra se mění podle teritoria. Když to ale shrnu, vychází pro mě jediné: je třeba rozlišit, co je manažer a co leader. Manažer je formálně vystupující vedoucí, hojně používající svoje pravomoci vyplývající z dané pozice, zadává úkoly. Zatímco lídr je člověk pracující především s myšlenkou, ideou, motivací a sebereflexí. Je ochoten vždy pomoci, poradit, má participativní styl, nebojí se delegovat. Vzbuzuje důvěru svých kolegů. Rozdíl mezi manažerem a lídrem se pozná podle nálady lidí ve firmě. Lídrovi to jde “tak trošku samo”. Mým vzorem v leadershipu byl můj nadřízený ve firmě Samdvik AB, p. Lars Thoren.“

Na závěr, kdy jste naposledy jel vlakem?

„Jezdím vlakem každou chvíli. Bez znalosti reality nemůžete nic vést. Stejně tak si občas přivstanu a jdu se podívat třeba do dep, abych na vlastní oči viděl, jak to tam chodí. Někdy jsem nadšený, jindy vidím rezervy.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Na konec krize na Ukrajině to prozatím bohužel nevypadá, ale snad je vidět světlo na konci tunelu. “

Předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček bude v čele dolní komory jeden rok. Daří se mu stále věnovat „jeho tématům“ – tedy zahraniční a bezpečnostní politice? A co dnes nejvíce zajímá podnikatele, kteří se orientují na Rusko a Ukrajinu? Jan Hamáček v rozhovoru pro Leaders Magazine Prague také tvrdí, že politika se má dělat profesionálně a pokud ji člověk dělá, měl by ji dělat naplno.

Vážený pane předsedo, po letní pauze pokračuje schůze Poslanecké sněmovny. Co z úkolů, které aktuálně Sněmovnu čekají, považujete za nejdůležitější?

„ Rád bych zdůraznil, že se nám daří držet legislativní plán vlády a jsou včas schvalovány klíčové zákony. To nám umožňuje plnit náš volební program. Poslaneckou sněmovnou v posledních týdnech prošla řada klíčových zákonů jak daňových, tak i zdravotnických či sociálních. Zásadním zákonem pro tyto dny a týdny je samozřejmě státní rozpočet. Důležité je, že jsme dosáhli dohody v rámci koalice, a tak by s jeho schválením neměly být vážnější problémy.“

Nedávno jste se zúčastnil setkání předsedů Parlamentů sedmačtyřiceti zemí Evropy. Jaká témata aktuálně na podobných platformách převažují?

„Takovéto akce mají několik rovin; první je oficiální téma konference. Ta letošní se zaměřila na obecnější problematiku, jakou je bezpečnost v Evropě, suverenita národních států, základní ústavní práva a svobody a s nimi spojená veřejná diskuse jako podmínka funkční demokracie.

Druhou rovinu představují individuální rozhovory s partnery – předsedy parlamentů, se kterými hovořím o aktuálních tématech. V Norsku jsme se viděli s kolegyněmi a kolegy z Rakouska, Ázerbájdžánu, Norska nebo Slovenska. Je také na místě zdůraznit, že se všemi rozhovory a tematickými okruhy konference prolínal největší současný mezinárodně-politický problém – ukrajinská krize.“

Jak je vlastně Česká republika vnímána na podobných mezinárodních summitech? Přeci jen mají političtí komentátoři tendenci v poslední době postavení České republiky zlehčovat…

„Česká republika představuje středně velkou evropskou zemi a podle mého názoru je náš hlas v Evropě a EU úměrný naší velikosti. V předchozí odpovědi jsem zmínil individuální rozhovory s partnery a to je něco, co považuji za opravdu důležité. Říkáme tomu parlamentní diplomacie, kterou se během svého mandátu snažím posilovat a která rovněž pomáhá posilovat naši pozici v rámci mezinárodních vztahů. Velmi dobře funguje spolupráce v rámci zemí skupiny V4, máme vynikající vztahy s Německem i Rakouskem. V celé EU je velmi pozitivně vnímána změna naší evropské politiky. Česká republika se vrací do hlavního integračního proudu EU a to je dobře.“

V letních měsících bylo hlavním tématem zejména dění na Ukrajině. Čeští političtí představitelé se k ní postavili různě – mnohdy se zdálo, že protichůdně. Zvládla podle Vás česká diplomacie “ukrajinskou krizi”?

„Předně je potřeba uvést, že přestože došlo k určitému zklidnění na východě Ukrajiny, tak na konec krize to prozatím bohužel nevypadá, ale snad je vidět světlo na konci tunelu. Ale zpět k Vaší otázce, já mám naopak pocit, že po delší době ČR v zahraničí mluví jednotným a tudíž srozumitelným hlasem – na rozdíl od období předchozích vlád a minulého prezidenta. Naše politika je zodpovědná. Jsme čitelnými partnery našich spojenců a současně máme na zřeteli zájmy naší země.“

Při své profesi se jistě setkáváte s řadou podnikatelů, kteří se zaměřují na Rusko a Ukrajinu. Která témata je aktuálně nejvíce zajímají? A je vhodné, aby jim případně v nejisté době pomohla dolní komora?

Jan Hamáček s Joachimem Gauckem, prezidentem Spolkové republiky Německo

„Dnes jsou to pochopitelně ekonomické sankce EU nastavené vůči Rusku a reciproční opatření Moskvy. Snažím se být v této věci aktivní, protože ČR je proexportní zemí a když nyní dochází kvůli ukrajinské krizi k omezení vývozu do Ruska, musíme podnikatelům pomoci v hledání nových trhů. V Poslanecké sněmovně, kterou považuji za vhodnou platformu k podpoře exportu, jsem inicioval už několik kroků – v polovině září se uskutečnil seminář k financování českého exportu, na kterém vystoupili jak zástupci exportérů, tak institucí státní správy. Výstupem zmíněného semináře byla řada konkrétních doporučení, zejména vůči vládě, ČEB (Česká exportní banka) a EGAP (Exportní garanční a pojišťovací společnost). V srpnu jsme vedli debatu o dopadu sankcí na české hospodářství a v neposlední řadě diskutuji s exportéry o jejich současné situaci. Samozřejmě na těchto projektech spolupracujeme s partnery – s Hospodářskou komorou, Mezinárodní obchodní komorou, Svazem průmyslu a dopravy a dalšími.“

S podzimními volbami dojde k obměně předsedy Senátu. Jak moc úzkou spolupráci spolu máte? A je důležité, aby spolu předsedové obou komor našli společnou řeč?

„S Milanem Štěchem komunikuji velmi intenzivně a mám pocit, že spolupráce mezi oběma komorami funguje na jedničku. To je klíčové zejména pro hladký chod legislativního procesu. Jsem rád, že se podařilo nastavit i pravidelná setkávání předsedů Senátu a Sněmovny s prezidentem republiky, na kterých se vzájemně informujeme o záležitostech, které se dotýkají našich institucí. Doufám, že podobně tomu bude i v budoucnu.“

Dlouhodobě se věnujete zahraniční a bezpečnostní politice. Dostanete se ze své aktuální pozice i k řešení této agendy? Upřednostňujete jí?

„Když jsem nastupoval do funkce předsedy Poslanecké sněmovny slíbil jsem, že se pokusím posílit její zahraničněpolitický rozměr. Už jsem mluvil o tom, že parlamentní diplomacii považuji za jeden z důležitých nástrojů aktivní zahraniční politiky. Pravidelně se setkávám se svými partnery, se šéfy zahraničních parlamentů. Jednám s hlavami států či ministry zahraničí během jejich návštěv v České republice. Pravidelně přijímám členy pražského diplomatického sboru i české velvyslance v zahraničí. Co se bezpečnostní politiky týče, jsem v pravidelném styku s lidmi z Ministerstva obrany a Armády ČR, účastním se mezinárodních bezpečnostních konferencí a dalších fór k tomuto tématu. Domnívám se, že pozice šéfa Sněmovny se dá dobře a účelně propojit se zaměřením na zahraniční a bezpečnostní politiku.“

Pokud jde o obranu a bezpečnost, nechtěl byste se v budoucnu přesunout z legislativy spíše do exekutivy?

„Není to na pořadu dne. Jak jsem již uvedl dříve, snažím se těmto otázkám věnovat i ve své současné funkci. Velmi si vážím vysoké důvěry, kterou jsem dostal od svých kolegyň a kolegů při volbě předsedy Sněmovny a nechci ji zklamat.“

Sociální sítě – dnes již neodmyslitelná součást komunikace s voliči. Máte svůj profil? A jaký máte názor na tuto platformu?

„Ano, profil mám a poměrně aktivně ho využívám, kromě Facebooku jsem rovněž na Twitteru. Vzhledem k tomu, že patřím ke spíše mladší generaci politiků, považuji sociální sítě za přirozený nástroj každodenní komunikace. Navíc si myslím, že pro politika je přímá odezva veřejnosti velice cenná, je to autentičtější hlas, než jaký poskytují klasická média.“

Jan Hamáček s Panem Ki- Munem, generálním tajemníkem OSN

Jste profesionálním politikem a jak si případně profesionálního politika představujete?

„Práce v politice mě baví, jakkoliv bych se dokázal uživit i mimo ni. Ovšem tvrdím, že politika se má dělat profesionálně a pokud ji člověk dělá, měl by ji dělat naplno. I proto je mým heslem slušnost a profesionalita. To by podle mého měly být atributy každého seriózního politika.“

Pane předsedo, kdo je podle Vás typickým lídrem?

„Každá doba vyžaduje jiný typ osobnosti. Neexistuje jednoznačná definice, podle mého jsou důležité výsledky.“

Autor: Jaroslav Kramer

„ Diamanty jsou věčné. “

Od roku 1994 se pohyboval v obchodě, převážně v oblasti surovin do potravinářského průmyslu. Od roku 2000 se začal souběžně profesně zabývat kapitálovými trhy (Forex, komoditní trh) a obchodováním na burze s cennými papíry. Ve společnosti Diamonds International Corporation (DIC) pracuje od roku 2006 na pozici manažera obchodu  a certifikovaného investičního specialisty.

Pane Sedláčku, jak dlouho se věnujete obchodu s diamanty?

Se společností jsem začal spolupracovat v roce 2006, tedy téměř od jejího začátku působení na trhu. V té době však byla jen určitým doplňkem portfolia služeb, kterým jsem se profesně věnoval. Nicméně postupem času, a nutno říci i díky změnám po červnu 2007, kdy odstartovala hypoteční krize v USA, jsem si stále čím dál více uvědomoval význam tohoto obchodu a věnoval jsem se mu postupně stále intenzivněji. Tehdejší doba se však s dneškem nedá absolutně srovnávat. Díky nulovému povědomí mezi veřejností o tomto oboru bylo v začátku velmi složité překonávat nedůvěru a obavy lidí z neznámého. Nicméně vytrvalou osvětovou činností, která se navíc prověřila v praxi, otevřeností vůči médiím a transparentností obchodu firma vyrostla do současných rozměrů. Dnes má společnost DIC čtrnáct zahraničních dceřiných společností, vlastní výrobní kapacity šperků, kapacity na zpracování diamantů, disponuje obchodními kanály a rozsáhlou klientelou. V hlavních městech států, kde máme dceřiné společnosti, budujeme showroomy, což jsou v našem pojetí jakési reprezentativní značkové prodejny, kde představujeme a prodáváme naše zboží. Za zmínku též stojí i informace, že společnost získala v roce 2012 od ratingové společnosti Soliditet mezinárodní ohodnocení důvěryhodnosti stupně AA. Tedy je možné říci, že v dnešní době je obchod daleko snadnější, protože informovanost veřejnosti je na daleko vyšší úrovni a pomáhá nám také velké obchodní zázemí.

Kdo jsou vlastně vaši zákazníci? Jak se u nás vůbec diamanty prodávají?

V oblasti šperků, hodinek a luxusních módních doplňků je to široké spektrum zákazníků, kteří jsou schopni ocenit originalitu, precizní zpracování a špičkové materiály, ze kterých vyrábíme. Naše zboží je vyráběno stejnými technologiemi a postupy jako zboží nejrenomovanějších světových značek v našem oboru a je ho možno kupovat pouze u naší společnosti, která za své zboží nese veškeré garance kvality a jedinečnosti. Řada našich zákazníků oceňuje právě jedinečnost, proto vytváříme vedle limitovaných sérií výrobků v počtu několika desítek kusů i jedinečné originály na zakázku. Vedle tohoto sortimentu však nabízíme i volné investiční kameny. V tomto segmentu poskytujeme komplexní služby od poradenství přes prodej, úschovu a poprodejní servis. Zde právě prostřednictvím členství na diamantové burze v Antverpách (Beurs voor Diamanthandel Antwerpen) a na diamantové burze v Dubaji (Dubaj Diamond Exchange – DDE) umíme nabídnout kameny nejvyšších kvalit a parametrů, které splňují ty nejlepší předpoklady pro smysluplnou a hodnotnou investici do budoucna. Můžeme říci, že naším klientem je každý člověk, který přemýšlí o své budoucnosti, má díky svým životním zkušenostem vytříbený žebříček hodnot a je schopen ocenit právě ty vlastnosti diamantu, které ho odlišují od ostatních druhů investičních nástrojů, jak je známe ze své každodenní praxe.

Jak vlastně funguje diamant co by investice?

Diamant je přírodní nerost, který se vytvořil ve velmi omezeném množství na naší planetě.  Jeho výskyt je již dlouhou dobu podrobně zmapován. Právě ty velké a nejkvalitnější kameny byly již od dávných dob vysoce ceněny právě pro jejich ojedinělý výskyt a tedy vzácnost. Tím, jak si v čase dobývání suroviny žádalo vyšší a vyšší náklady na těžbu, rostla i cena kamenů. Od roku 2000, kdy byly přijaty mezinárodně platné standardy pro obchod s diamanty (Kimberleyský proces) a celosvětově platný systém certifikace, se diamant stal vlastně celosvětově uznávaným platidlem. Máme-li totiž k dispozici přesně stanovené parametry každého kamene, jsme schopni kdykoli přesně určit i jeho cenu, která je platná po celém světě. Diamant je středně až dlouhodobá konzervativní investice, kde jeho majitel po uplynutí určité doby realizuje zisk při jeho prodeji vzniklý nárůstem ceny za toto období. Cenový vývoj diamantů se vyznačuje velmi nízkou úrovní volatility. U špičkových kamenů je de facto volatilita nulová, což svědčí o vysoké cenové stabilitě. V obdobích hospodářské, politické či jiné nestability se diamant historicky chová co by protiváha oproti ostatním druhům aktiv podléhajícím cenovým propadům a jeho cena roste. Pokud se na to podíváme v číslech, tak dlouhodobé průměrné zhodnocení u tzv. investičních diamantů se pohybuje mezi 6 až 18% p.a. . Jsou samozřejmě diamanty, které mají zhodnocení i jiné, ale toto je právě závislé od parametrů každého kamene a tím více záleží na jeho výběru. Pokud se zaměříme na konkrétní případ za uplynulých deset let, pak například kámen o hmotnosti 1ct / D / IF zhodnotil za 10 let o  63%. Dnes je to investice na úrovni necelých 27.000 USD. Podíváme-li se do vyšší třídy kamenů, pak například diamant o hmotnosti 5ct / F /VVS2 měl za posledních deset let nárůst o 184%. Hovoříme o diamantu v současné ceně  365.000 USD. Takto bychom mohli dále vybírat další příklady.

Jak je to s pravostí diamantů? Má šanci laik rozeznat, zda jde o pravý diamant, nebo o falzifikát?

 Ano, toto je důležitá otázka. Musím říci, že laik nemá šanci odhalit zda, jde o pravý diamant nebo o jiný materiál. Na trhu se vyskytují zejména ve špercích kameny, které jsou velmi podobné diamantům a jsou také tak prezentovány. Je velmi povzbudivé, že o tuto problematiku se začala zajímat v poslední době i Česká obchodní inspekce a i ona řeší serióznost nabídky v maloobchodní síti. Zde je pro každého zákazníka důležité, aby věděl od koho kupuje. Za poslední roky se objevila spousta internetových nabídek šperků s diamanty a také nabídek volných kamenů k investici. Zde musí být zákazník obzvláště ostražitý, protože sám ze své praxe vím, že řada věcí je jinak, než se na těchto obchodních webech prezentuje. Stejně tak by si každý zákazník měl dát pozor na tzv. obchodníky, kteří nabízejí „zaručeně kvalitní a pravé diamanty přímo z Afriky za velmi výhodné ceny“. Měl jsem možnost několik takových nabídek posuzovat a vždy to byla pastička na kupujícího. Každý zájemce o šperk má právo od obchodníka vyžadovat certifikát vydaný nezávislou gemologickou laboratoří ke kameni zasazeném ve šperku. V lepším případě se ke šperkům vystavují tzv. reporty, ve kterých jsou uvedené veškeré technické údaje o materiálech, ze kterého je šperk vyroben. Zájemce o investiční diamant by měl vyžadovat certifikát, který vystavuje nezávislá celosvětově uznávaná gemologická laboratoř. Naše společnost spolupracuje s těmi nejrenomovanějšími světovými laboratořemi (GIA, IGI, HRD), které využívají jednotného hodnotícího systému stanoveného normou  ISO/FDIS 11211-1. Ve spojení s ochrannými prvky jako je bezpečnostní obal, laserové značení kamene a případné verifikace certifikátu u laboratoře, má každý klient naprostou jistotu pravosti kamene. 

Zmínil jste, že diamant má výjimečné vlastnosti oproti jiným druhům aktiv. Které vlastnosti to jsou?

Vedle konzervativního charakteru, a tím tedy i stabilní ceny, je to dále například koncentrovanost hodnoty do malého kusu hmoty. Je rozdíl skladovat 80 kg zlata oproti jednomu kameni o váze 0,6 gramů. Další důležitou vlastností je vysoká mobilita a volná přenositelnost ze země do země. Stačí se podívat na příběh Jana Antonína Bati, kde zmiňuje jakým způsobem přenesl svůj kapitál do zahraničí, aby mohl začít budovat své podnikání v jiné zemi. Pak je to i celosvětová možnost likvidity dle celosvětově platného ceníku, což právě potvrzuje charakter mezinárodního platidla. A nesmíme ani zapomenout na jeho diskrétní charakter. Diamant není nikde na světě registrovanou komoditou co se týká jeho majitele. Pokud tedy hovoříme o nějaké strategii budování majetkového portfolia z různých druhů investic, pak diamant má v něm naprosto nezastupitelnou úlohu a význam. Proto je jinde ve světě součástí finančního života každého úspěšného člověka.

Jaký vývoj ceny diamantů tedy můžeme čekat do budoucna?

S ohledem na celosvětově velmi omezené zdroje ložisek diamantové suroviny a stoupající náklady na jejich těžbu není možné předpokládat, že by diamanty byly v budoucnu levnější. V poslední podrobné analýze zpracované na konci roku 2013, kterou najdete i v klientské sekci na mých internetových stránkách (www.milansedlacek.com), je budoucí vývoj podrobně popsán. V současné době je celosvětová, každoročně rostoucí poptávka po diamantech (cca o 5%) vyvažována zvyšováním produkce těžebního sektoru. Ještě do roku 2018 mají být ve světě realizovány čtyři nové těžební projekty. Následné období se však bude vyznačovat postupným propadem produkce (cca o 1,6% ročně) z důvodu postupného uzavírání stávajících dolů z důvodu jejich dotěžení. Díky tomu lze očekávat rozevírání nůžek mezi rostoucí poptávkou a omezování dostupnosti suroviny na trhu, což bude mít dle předpokladů všech expertů v odvětví velký vliv na růst cen diamantů. To je jeden úhel pohledu. Ten druhý v sobě obsahuje zatím nejasný výhled o tom, jak se bude dál vyvíjet fungování peněžního systému. Zatímco se diamant (vedle zlata) stal opět alternativní formou pro uchování hodnoty majetku, lze očekávat jeho rostoucí význam ve finančním světě. Již dnes s ním začaly ve světě pracovat některé finanční domy a rozšiřuje svou působnost do dalších cca 3/5 světa, kde v roli investičního nástroje zatím nefungoval nebo byla v minulosti tato funkce přerušena. I toto je důležitý aspekt, který bude určovat rychlost růstu ceny v budoucnu.

 Jakým směrem se bude ubírat společnost DIC v nadcházejícím období?

Tak především vnímáme souvislosti popsané v předchozí odpovědi a děláme potřebné kroky k tomu, aby naše společnost byla významným hráčem na tomto poli. Stavíme na dnes již devítileté historii na trhu s jasně definovanými výsledky. Nemohu zde popisovat plány, které společnost chystá do budoucna, jen mohu prozradit, že jsou vskutku opravdu velké. Možná jste před několika málo týdny zachytili v mediích informaci o tom, že DIC bude na příštích deset let generálním partnerem při pořádání soutěže Miss Universe po celém světě. Je to obrovský úspěch, že česká firma se dostala do takto prestižního projektu. Je to také obrovská zodpovědnost a závazek, abychom dokázali světu, že patříme mezi světovou elitu v našem oboru. Je to však jen první střípek budoucí mozaiky. V tuto dobu vedení společnosti usilovně pracuje na vytvoření podmínek pro plánovanou expanzi obchodních aktivit. Vytváří zázemí pro plánovaný růst obchodní produkce a propojení do souvisejících aktivit. Jsem si jistý, že budoucnost přinese mnoho nového a povede k posílení významu naší společnosti nejen v oboru, ale i v celosvětovém měřítku. Máme před sebou opravdu velké výzvy a hodně zajímavé práce.

„ Schunk patří zaměstnancům a je to velice efektivní. “

Michal Zahrádka vede v Česku technologickou společnost Schunk, která se zaměřuje hlavně na uhlík, carbon, grafit a tribologii. Michal v minulosti pracoval i v oblasti bezpečnosti a dokonce vybudoval mezinárodní tým odborníků na prevenci a detekci hospodářské kriminality. Jak je na tom výzkum a vývoj v Česku? A jsou produkty, které společnost Schunk v Plzni vyrobí vůbec české?

Oblastí, kterým se česká pobočka koncernu Schunk zabývá, je opravdu mnoho. Vašimi hlavními hesly jsou “mobilita, energie a průmysl”. Co si pod tím konkrétně představit?

„Zkusím vám popsat Váš běžný den na pozadí našich výrobků. Ráno se probudíte a rozsvítíte světlo. V generátorech elektráren se točí naše uhlíkové kartáče pro přenos proudu, v primárních I sekundárních okruzích jaderných elektráren jsou naše těsnění. V solárních panelech jsou naše vysokoteplotní rošty. Pokud máte elektrický kartáček jsou v něm naše komponenty, stejně tak jako v pračce, či vysavači. Sjedete dolů výtahem v jehož motoru jsou naše uhlíky. Pokud pojedete autem, pak vězte, že například v běžném voze střední třídy je asi 37 našich komponentů od součástek startérů přes sintrované díly převodovek až po vstřikování paliva. Pokud pojedete vlakem, nebo tramvají setkáte se s našimi díly od uzemňovačů po pantografy. Naše díly jsou v tryskových motorech dopravních letadel a hřídel moderních lodních šroubů obepíná naše těsnění. Zapnete si navigaci a satelit který Vás lokalizuje je potažen naší ochrannou vrstvou. A tak bychom mohli pokračovat dále třeba až na Mars což je asi nejdále, kam se naše výrobky dostaly, přesto jste  o naší firmě asi nikdy neslyšel. Je to proto, že Schunk nevyrábí finální výrobky, ale vysoce specializované komponenty. Naším světem je grafit a výrobky z něho.“

Jak moc se v průběhu doby měnilo zaměření společnosti Schunk v Česku?

„V minulém roce oslavila skupina Schunk 100 let a letos se chystáme oslavit 20 let od založení Schunk Praha. Za tu dobu se zásadně změnila filosofie českého Schunk jako firmy. Od původního zaměření na efektivní a levnou výrobu dnes směr firmy určují výzkum a inovace. Myslím, že česká firma dnes už v globální konkurenci nemá šanci uspět jen levnou pracovní silou. Například náš standartní výrobek je uhlíkový kartáč a od velikosti krabičky cigaret jsme se za dvacet let posunuli k velikosti dva krát dva milimetry.“

A dají se produkty, které v Plzni vyrobíte, považovat za “české”?

„Ano, určitě. Nicméně grafit je velmi fyzikálně extrémní materiál například elektrografit se vyrábí při teplotě  3100 C a s tím souvisí I extrémně náročná výroba. Proto například grafitovací pece máme pro celý svět jen na dvou místech v hlavním závodě v Heuchelheimu v Německu a v Rakousku. Nejde ani tak o přenositelnost technologie, ta je snadná, ale o zkušenost a mistrovství lidí, kteří se na výrobě podílí. “Der Grafitierer” – tedy mistr pece je něco jako houslař – napůl řemeslník a napůl umělec. Rodí  se dlouho a trvá přes deset let než získá potřebný cit pro materiál. U nás v Plzni se zabýváme sice “jen” finální výrobou z již vyrobených surovin, nicméně průměrná délka pracovního poměru je u nás bezmála 9 let. A to svědčí o spoustě věcech.“

V průběhu ekonomické recese Schunk avizoval, že je jednou z mála firem, která nesnižuje platy a daří se jí. Udrželi jste si “standard” i po opadnutí vlny recese? A pozorujete aktuálně větší zájem o investice v oborech, které jsou pro vás klíčové?

„Odpověď je ano, ano a ano. Zde  však musím podotknout, že Schunk je tak trochu jiná firma. Když v roce 1947 zemřel zakladatel firmy Ludwig Schunk odkázal celou společnost jejím zaměstnancům. Součástí jeho testamentu je také důraz na finanční stabilitu, investice z vlastních prostředků a ochranu pracovních míst. To jsou hodnoty jimiž se řídíme po celou dobu naší existence a hodnoty jež nám umožnily se mnohem lépe připravit a čelit krizi, než u jiných společností.“

Rozuměl jsem dobře, že firma patří zaměstnancům?

„Ano, skupina Schunk patří formálně nadaci Ludwiga Schunka a tato patří zaměstnancům společnosti. S naší socialistickou zkušeností zní tento model neuvěřitelně, ale je velice efektivní a tím, že firma nemusí zisk rozdělovat mimo společnost a může je sama investovat do vlastního rozvoje získává oproti konkurentům trvalý náskok v oblasti vývoje a výzkumu. Nicméně pokud se daří, část zisku je vyplacena zaměstnancům a ti jako podílníci získávají stejnou částku podílu: ať se jedná o dělníka, či ředitele. To je též jev v dnešním světe mimořádný.“

V poslední době se často hovoří o potenciálu afrického trhu, hlavně pokud jde o poptávku po technologiích, strojírenském průmyslu apod. Je to tak?

„Evropa udělala v pomoci Africe naprosto fantastickou práci v celém spektru možné pomoci od  individuálních dobrovolníků až po velké mezinárodní projekty. I díky této pomoci se Afrika obrovsky posunula vpřed. Evropa se ale bohužel  zatím nedokázala tomuto vývoji přizpůsobit. Možná je to otázka vnímání Afriky Evropu. V jižní Africe jsem kdysi působil a tak si uvědomuji, jak je náš pohled na Afriku a její potřeby svázán stereotypy a v evropském kontextu I jakýmsi post koloniálním klišé. A tak z hlediska rozvojové pomoci Evropa v zajetí “Vzpomínek na Afriku” dál posílá pytle s moukou, zatímco Čína tam staví silnice a buduje infrastrukturu. Afrika má skvělý investiční I obchodní potenciál, který lze rozvíjet ruku v ruce s pomocí, kterou Afrika stále bytostně potřebuje.“

Výzkum a vývoj – tedy veřejné investování, které je pro vás stěžejní. Co vás v této oblasti aktuálně “trápí”? Je Česká republika, případně Evropská Unie dobrým partnerem?

„Jako asi každou společnost na špičce technologického vývoje nás trápí ochrana duševního vlastnictví. Plagiátorství vždy otupuje úsilí lidí, kteří posouvají výzkum vpřed a zároveň ho zdražuje. Schunk Praha je hlavním partnerem programu Výzkum a vývoj Česko-německé obchodní a průmyslové komory, při kterém se setkávám s obrovským nasazením a snahou posunut věci kupředu. Mohu tedy říci, že Česká republika dobrým partnerem je.“

Čím se vyznačují německé společnosti, pokud jde o management? Přeci jen jste v úzké vazbě na centrálu…

„Mohu důkladně posoudit jen tu svoji…ale za sebe mohu říct, že pílí, skromností a hodnotovou ukotveností. Řeknu Vám příklad: Na prvním setkání generálních ředitelů koncernu se po jednání všichni ti ředitelé zvedli a zcela samozřejmě odnesli svůj šálek do myčky. Je to naprostá banalita, ale mnoho se z ní dozvíte o hodnotách lidí s nimiž pracujete.“

Schunk, to je víc než 60 společností v osmadvaceti zemích a přes 8 tisíc zaměstnanců. Jak významná je Praha?

„My se tu moc nezabýváme pozorováním vlastního pupíku, jak říkají Angličani. Praha byla první východoevropskou pobočkou společnosti, patří k výrobní páteři společnosti Rakousko-ČR-Německo a my doufáme, že díky investicím do výzkumu a vývoje bude i nadále platným hráčem v rámci skupiny.“

Dočetl jsem se, že jste se v minulosti pohyboval v oblasti bezpečnosti. Dokonce jste vybudoval mezinárodní tým odborníků na prevenci a detekci hospodářské kriminality…. Je to tak?

„Ano, to jste řekl moc hezky. Musím si tu krásnou formulaci poznamenat na horší časy… (smích) Ne vážně: pracovali jsme v Evropě, Latinské Americe, Africe, Rusku a kde všude a byli jsme vážně skvělí. EY odhaduje průměrnou výši ztrát z podvodů ve finančních institucích na 5% obratu, my jsme dosahovali 0,2%. Byli jsme mladí a drzí: skvělá parta, kde nikdo nikomu nic nedaroval a sarkasmus tekl proudem. Bohužel to ale znamená devět měsíců v roce na cestách a děti se nedají vychovávat přes Skype.“

A jaká byla Vaše cesta do této přední manažerské pozice?

„Náhoda, jak už to tak bývá. Pracoval jsem v Anglii jako manažer v jedné finanční skupině. V lednu 1999 mi jeden moudrý člověk nalil po práci skleničku a zeptal se mě, co vím o security a o podvodech. Absolutně nic. O patnáct později mi jiný moudrý člověk nalil skleničku a zeptal se mě, co vím o grafitu… Je příjemné vědět, že I v dnešním světě má Forrest Gump pořád ještě šanci.“

Autor: Jaroslav Kramer