“Ajťáci mění svět posledních 50 let, ale až nyní je vidět, jak masově”
David Strejc z WPDistro, IT architekt
David Strejc z WPDistro je IT architekt, který se specializuje na WordPress a Open Source řešení. Poskytuje CRM systém AutoCRM.cz, který používá více než 50 000 společností po celém světě. S Davidem jsme hovořili o jeho cestě k IT, technologiím a vlastnímu podnikání. Navíc s diagnózou ADHD.
Davide, váš příběh je jak z amerického filmu. Máte za sebou dlouhou a náročnou cestu. Začněme ale od začátku. Netajíte se tím, že máte diagnostikovaný ADHD. Co to znamená, jak se diagnóza projevuje?
Byl jsem 3x hospitalizovaný v Bohnicích, protože jsem ADHD “léčil” alkoholem. Od malička jsem byl extrémně nervózní, takzvaně jsem neposeděl, ve škole jsem se neustále houpal na židli, vyrušoval, přesto jsem míval vyznamenání. Ale sezení v lavici pro mne bylo utrpením, stejně jako enormní stres z písemek. Proto jsem také nedokončil vysokou školu.
Chodil jsem z místa na místo, po chodbách tam a zpět, ale “diagnózu” ADHD mi řekli až potřetí v Bohnicích. Paní doktorka Jandečková, na kterou tím pádem nikdy nezapomenu. Protože mi to zachránilo život.
Po návratu jsem začal studovat, protože celý život studuju informace o čemkoli, co to znamená ADHD. Dostal jsem léky na zvýšení serotoninu a norepineprhinu v mozku. Nedostatek norepineprhinu je podle zahraničních článků významnou příčinou ADHD chování.
Bohužel na to nikdo nepřišel dříve, protože jsem měl podle testů IQ pozvánku do Mensy – kdysi, když jsme na gymnáziu testy dělali, a proto u mne nebyl problém s učením. Naopak můj osobnostní typ je učící se. To znamená, že učení mám tak nějak v krvi. I proto jsem se začal místo vysoké školy učit v garáži zadarmo Unix, protože jsem od malička miloval stroje a především počítače. Celkově je IT můj celoživotní obor, ale bohužel jsem nikdy nemohl úplně vydržet v konvenčním typu zaměstnání. Neslučuje se to s mým nastavením. Musím dělat věci po svém a viděl jsem statistiky, které říkají, že v USA je u ADHD populace o 300 % více podnikatelů. Jednoduše musíme. Nemáme jinou možnost.
Kdy jste vy sám začal pociťovat, že není něco v pořádku?
Zpětně vím, že od malička. Jenže když jsem byl malý, moje strachy, úzkosti a deprese mi prostě jednoduše přišly naprosto normální. Protože jsem nic jiného neznal a netušil jsem a to až do nedávna, že to není takzvaně normální. Že není normální se neustále bát důchodu, o peníze, o budoucnost, úřadů, lidí a v podstatě celého světa. Není normální být neustále ve stresu, což jsem si myslel, že normální je. Že jen já to neumím takzvaně zvládat, protože jiní to umí.
Ale když se vylepšili hladiny neurotransmiterů v mojí hlavě, můj život je o mnoho mnoho lepší. Díky mojí ženě, která toho mnoho a mnoho nastudovala a vyzkoušela, nejíme lepek a laktózu, téměř nejíme zpracované potraviny a to mi také velmi pomáhá.
Ale od malička jsem nevěděl, že mohu být na něco alergický. Měl jsem “pouze” celý život ucpaný nos, myslel, že je to rýma a netušil, že to může být alergie na potraviny. Od doby, co jíme jinak, můžu dýchat bez problémů nosem a ihned, když si dám někde pečivo, protože mám skutečně hlad a zláká mne klasické jídlo, okamžitě se to projeví. A vidíme to na našich dětech. Máme vypozorované, že strava velmi ovlivňuje naše chování.
Toto vše jsme na své cestě zjistili a přizpůsobili tak náš život.
Jaké bylo to vlastně vaše první setkání s IT?
Pokud se bavíme o IT, tak můj strejda mi dal můj první počítač ZX Spectrum a je spolumajitelem jedné z velkých IT firem u nás. A pro mne byl tak trochu vždycky vzor, protože měl počítače a já si s počítačem rád hrál. Svůj první příkaz jsem psal právě na onom ZX Spectru, když ho strejda vytáhl ze skříně a nechal mne hrát vlastnoručně vyrobeným joystickem hru PSSST. Také můj táta, který dělal na zdravotní škole a měl na starost počítačovou učebnu a měl u sebe v kanceláři tenkrát počítač IQ151, který jsem miloval.
Programy se nahrávaly z kazet, táta mne učil programovat robota Karla.
Ale stejně jsem po gymnáziu nevěděl, co chci dělat. Na FEL jsem jít nechtěl, protože nemám úplně rád elektrické obvody – není to můj šálek čaje. Tak jsem si představoval FEL, FJFI – to už vůbec ne. Matfyz ani náhodou. Takže jsem nevěděl co a jak – a tak jsem se dostal na ČVUT na stavební fakultu, kde se ale vše odehrávalo hlavně na Strahovských kolejích. První skutečně rychlý internet přes koaxiální kabel v roce 2001. To byl můj sen. A protože jsem na vysoké a v oboru, který mne moc nezajímal, nevydržel, šel jsem do garáže za lidmi, které jsem na své cestě potkal a začal se učit Unix. V té době FreeBSD. Fascinovaly mne servery, stroje, které běží neustále, učil jsem se co šlo, hrál si a trénoval.
První komerční práce v IT byla ve firmě Zoom International, která nahrávala telefonní hovory pro pojišťovny, banky a další instituce. Kde jsem se potkal s lidmi, kteří mi pomohli na mé cestě k otevřenému software a na které jsem zůstal do teď.
Kdy započala vaše vášeň pro obor IT, robotizaci a celkově technologie?
Ve dvou letech mi táta ukazoval potenciometr. Měl ve skříni „přístroje s ručičkama” a „něco to dělalo a hejbalo se to”. Okamžitě jsem věděl – jo, to je ono. To chci. Můj syn hraje minecraft, já jsem kreslil hranaté lidi. Když jsem viděl kostičku, všechno do sebe zapadalo. Jakmile vidím kostičky, čtverečkované sítě, popřípadě teď grafy, přestože jsou velmi kulaté a tím pádem na můj vkus nelogické, je to pro mne „to pravé ořechové”. Struktury, vzory – toto vše je pro mne přirozené. Proto se v tom vidím a v dnešní době je toto reprezentováno oborem informačních technologií.
Roboty, filmy o robotech a celkově mašiny, kterým říkáme roboti, to jsou takové spíše okrajové záliby asi jako u každého kluka. Drony, auta na dálkové ovládání a tak dále.
Ale více jsem byl fascinován historií počítačů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy jsem poprvé slyšel slovo hacker – někdy v devíti nebo tak, jsem věděl – to chci být. Bohužel je to o pečlivosti, trpělivosti a mnoha dalších dovednostech, takže zůstalo jen u přání.
Pro mne osobně je ale počítač ta pečlivá a trpělivá berlička, kterou potřebuju. Je to moje kouzelná hůlka. Když jsem nedokázal udělat podle pravítka rovnou čáru, protože to chce trpělivost a soustředění, ale v hlavně vím, jak ta čára má vypadat – počítači stačí říct, spoj rovně dva body. A mám rovnou čáru.
Takže je počítač a technologie takové moje kolečkové křeslo. Za málo peněz hodně muziky. A hlavně si s tím můžu hrát. A fascinace hrami u mne byla dávno před fenoménem youtuberů, kteří si hraním vydělávají a mají větší sledovanosti než komerční televizní kanály.
Ale asi to taky plyne z reálného faktu, že jsem mužského pohlaví. My na tomhle světě máme takříkajíc „prd co dělat”, takže filozofujeme, hádáme se, soupeříme, bojujeme – naštěstí teď už většinou virtuálně, hrajeme si s Legem, Merkurem, kostkami a všechno toto vykrystalizovalo do finální mašiny, ve které je vše, rychle dostupné, téměř zadarmo a tou byl dříve počítač a nyní největší osobní počítač – rozumějme mobilní telefon
Myslíte, že vaše tíhnutí k IT souvisí s ADHD? Koneckonců řada lidi vnímá ,,ajťáky´´ jako svým způsobem podivíny… Jsou ajťáci skutečně něčím zvláštní?
ADHD mozek se snaží stimulovat sám sebe, protože ze záhadného důvodu nějak ví, že mu něco chybí. Proto třeba provokování konfliktů je oblíbená činnost. Protože stimuluje vyplavení hormonů, rychlou akci a reakci. To samé dělají počítačové hry a od počítačových her a vášni pro jejich hraní – v mém případě zejména strategie, strategie a strategie v různých formách, popřípadě RPG, což je v podstatě jen jiná forma strategie a řekněme, že filozoficky je každá hra a každé soupeření strategie. Ať se jedná o UFC zápasy nebo hraní LoL či MtG Arena. Vše jsou pouze strategie – jak dostat soupeře. Bude to podvodem? Bude to přes lepší natrénování? Mám soupeře dostatečně nastudovaného? Znám jeho slabiny?
Ajťáci jsou stejně zvláštní jako zubaři, právníci, prodavači, módní návrháři. Jedni se vám neustále dívají do pusy a podvědomě zlepšují váš chrup, další se chtějí pořád soudit, někteří vám prodávají ve chvíli, kdy od vás nakupují, nebo se dívají na váš oděv a uvažují, kdo vám jej navrhl.
Náš hendikep je, že mluvíme s mašinami. A mašině, když řeknete, běž doprava, tak jde. Přestože je tam zeď. V našem oboru stačí v programu o délce dvaceti milionů řádků kódu, což je ekvivalent mnoha tisíc knih, ale navíc s tím rozdílem, že se popisuje mechanismus, nejen příběh, stačí udělat nebo spíše neudělat středník na konci řádku a celé toto veledílo jednoduše spadne. Napíše to fatal error a nic – nic se neděje. Takže my jsme zvyklí a trénovaní komunikovat se strojem absolutně přesně, nebo máme problém. A následně takovou komunikaci očekáváme od lidí. Jsou o tom vtipy. Něco jako – dojdi pro rohlíky, ale ty jsi mi neřekla, že si mám vzít peníze. Píšeme svitky. Pro mnoho lidí kouzla, náš svět není vidět a při tom se do něj lidé dívají, teď již většinu, svého produktivního dne. Emaily, takzvané telefony, což jsou počítače, Youtube, Google vyhledávání, statisíce webových stránek, miliony a miliardy řádků v databázích, viry, Bitcoiny, peněžní transakce, datové schránky atd. Kde jsou gramofony, kazety, videokazety, složenky, poštovní známky, kanál OK3 na standardní televizi, analogové přenosy signálu, pevné linky s klasickým vytáčecím kolečkem, videopůjčovny, seznamování v offline světě, CV psané rukou, podpis perem pod smlouvu, mazání reality spálením dokumentů v krbu? Takzvaní ajťáci mění svět posledních 50 let, ale až nyní je vidět, jak masově.
Jak vám to šlo ve škole a kdy jste se rozhodl, že svět počítačů bude něco, čemu se budete věnovat i profesně?
Ve škole mi to do maturity řekněme celkem šlo. Na vysoké jsem byl na sebe hrdý, když jsem při opakování semestru matematiky se skutečně poctivě naučil celou tlustou učebnici, poctivě spočítal příklady, šel na zkoušku v před termínu a jako jediný jsem ji udělal. Sice za dvě, ale vyučující sám říkal, že je mu líto, že mi nemůže dát za jedna.
Tak to bylo s celou školou. Byl jsem schopen se naučit mnoho a mnoho relativně komplexních věcí, ale ADHD je svým způsobem enormní odpor k nesmyslným věcem. Dokázal jsem se to naučit jen velkým tlakem, stresem a nucením se. A za to mi většinou nějaká písemka nestála, takže jsem se naučil obstojně podvádět.
A po přečtení skutečné filozofie hackerů – myšleno lidí, kteří vidí do systému a vědí, co dělají, nejedná se tedy o počítačové zločince, jak si mnoho lidí pod tímto pojmem představuje, jsem zjistil, že mi naprosto vyhovuje filozofie, kdy se nemá jeden problém řešit dvakrát. Mám klávesnici, Google, internet, fóra, dotazy, vysvětlování, a tudíž mám k dispozici enormní studnici vědění. Přímo před sebou a neustále. Tak se snažím učit mladé členy našeho týmu, protože moje vidění IT je odlišné od konvenčního „naučím se programovat a tím to hasne“. Hekři se selským rozumem. Takový tým se momentálně snažím postavit. Lidé, kteří vědí, kde hledat informace, jak použít informaci, kam zasadit do systému svoji modifikaci, proč tu modifikaci dělají, jak nejefektivněji dospějí k funkčnímu a hlavně udržitelnému systému – to vše je důležité, protože programy jsou většinou již naprogramované. Pouze se dál a dál rozvíjí a modifikují.
Mám rovněž rád tuning. Tuning je vidět především ve světě aut, ale vyladit se dá cokoli. Když například někdo sedne k mému počítači, většinou není schopen úplně pracovat, protože mám vše přizpůsobené mému systému fungovaní, ovládání programů zkratkami, bez ikonek na ploše a hlavně nepoužívám onen standardní operační systém.
Moje vize o směřování světa je, že se lidé díky znalostem, které jsou k dispozici každý den, celý den, bez učitelů, ale zároveň vysvětlované skutečnými odborníky ať už na Youtube nebo prostřednictvím kurzů od samotných univerzit, postupně zbaví potřeby frontální výuky s třiceti žáky stejného věku v lavicích na zadcích. Máme spolupracovat a ne bojovat, kdo napsal lépe a rychleji písemku, a pokud ji Pepa nenapsal dost rychle, tak se mu pojďme všichni hezky zasmát.
Věřím, že toto brzy bude minulostí.
Nyní jste vyhledávaným architektem v oboru Open Source softwarů. Jaká byla vaše cesta k tomuto zaměření? Proč jste se rozhodl odejít z korporátu a pustil se do vlastního podnikání?
Protože moje duše, hlava nebo to něco uvnitř ví a vždy vědělo, že nejsem konvenční. Nejsem mravenec, který je schopen uniformně pracovat třicet let v jedné korporaci, propracovávat se na žebříčku, brát bonusy, jezdit na čtrnáct dnů na dovolenou a většinu času v kanceláři proflákat. Já nechodím do zaměstnání, nechodím ani do práce. Chodím do povolání. Stačí se zamyslet nad podstatou těch slov.
Něco mne na tento svět povolalo a nechalo mne to fascinovat slovem Unix. Od první chvíle, co jsem ho viděl, jsem „tak nějak věděl, že je to ten pravý ořechový výraz”. Až následně jsem si vytiskl v kanceláři motto Unixu: “Live free, or die”. To myslím mluví za vše.
Sice teď někdy pracuju 14 hodin denně a šest dnů v týdnu, ale splňuje to pro mne ty první dvě slova. Jsem svobodný. Já nemusím. Nemusím pracovat tak, jak to dělám. Nemusím vůbec nic. Naopak. Já můžu sedět s nohama na stole, což dělám veškerý čas, kdy jsem u počítače, můžu mít židli v poloze téměř ležmo. A to v kancelářích konvenčních korporací není. A pak si lidé stěžují, že je bolí záda, mají špatný průtok krve tělem a celkově jim sezení u počítače nedělá dobře. Mně taky dobře nedělá, proto u něj pololežím. A to je ona svoboda.
A takto tvořím pro klienty. Tvořím otevřené svobodné systémy. Hraju na to, že se musím chtě nechtě neustále zdokonalovat, vylepšovat, učit. Protože otevřeností riskuju, že přijde někdo lepší, převezme můj výtvor, vylepší ho a bude nadále rozvíjet pro klienta, kterého jsem získal. Z duše nesnáším filozofii firem, kterou zavedla nejmenovaná společnost jejíž operační systém nepoužívám a to tu, že po takzvaném nákupu onoho software, se stáváte rukojmím výrobce. Nejen, že vám software nepatří, ale zároveň si s vámi mohou dělat, co chtějí a pokud vám smažou data, možná se dokonce omluví.
Moji hrdinové jsou Richard Stallman, Linus Torvalds a Eric S. Raymond. Noční můry této nadnárodní korporace. Lidé, kteří jsou skutečně hodni označení hacker. Lidé, kteří vidí dál. Kteří varují před sbíráním dat, uzavřeností, ovládáním skrze software, odevzdáváním svých identit korporacím.
Věřím ve vítězství světlé strany síly nad temnou. Chamtivost, nekonečné zisky za cenu drancování nebo braní si svých technicky méně zdatných a vzdělaných zákazníků jako rukojmích – to mi přijde zvrácené. Přitom oni zákazníci mohou být špičkoví lékaři nebo vědci. Je jejich vinou, že se věnují jinému oboru, než je studium IT světa, licenčních politik a dalšího balastu okolo?
Nikdy jsem si nemyslel, že zakoupením výrobku, rozuměno software či v případě nakousnutého ovoce hardware, se stanu rukojmím, na kterého míří zbraň. Teď si milý uživateli musíš nutně zakoupit tento náš kablík za desetinásobek jeho reálné ceny, protože jinak můžeš náš přístroj vyhodit. A proč? Protože jsme tě přesvědčili, jak jsme cool firma.
Možná nebudu bohatý jako Bill nebo Steve, ale až budu umírat, bude to v relativním klidu, že jsem se nezaprodal něčemu, co se v mých očích rovná okrádání prostřednictvím vědění.
Znalosti a vědění by mělo sloužit ku prospěchu všech, ne omezených skupin. To je můj přístup, a proto razím cestu otevřeného software, který boří zažité mýty, že když je něco zadarmo, je to nutně podvod, nebo špatně.
V čem je tento obor specifický? Co si vlastně představit, co je náplní vaší práce?
Stejně jako u dobrého architekta ve stavebnictví, jde o komplexní řešení zákazníkových potřeb. Architekt domů musí znát materiály, uspořádání místností vzhledem k dopadajícímu světlu, potřeby obyvatel budovy, kupříkladu pokud je někdo handicapovaný, starý, nebo naopak chce tenisový kurt, znát urbanismus, znát historii, vědět, jak bude budova působit z venku, ale také zevnitř. Rovněž vše musí naladit na klientův rozpočet.
Toto si lze představit v mém oboru, kdy ale já netlačím jednoho konkrétního dodavatele, protože od něj mám provize.
Zanalyzuji potřeby a dle nich předkládám škálu otevřených řešení, která splňují požadavky. Samozřejmě, že je vždy třeba něco dodat, doplnit, dodělat, doupravit, doladit. A to je naše další přidaná hodnota. Dostáváte to, co skutečně chcete a potřebujete s vizí, že se jedná o váš systém. Váš software. Vše unikátní prostředí, které sedí přesně vám.
Také pomáhám týmu, natáčím edukační podcasty, prezentuji velmi těžko uchopitelný obor otevřeného software.
Učím se, hraju si. Hackuju. Myšleno pronikám do myšlení a uvažování programátorů, kteří píší otevřené kódy, abychom je byli schopni upravovat, modifikovat, čistě vylepšovat, protože pokud se jedná o aktualizace, necháváme vše na původních autorech. Je to specifický přístup k navrhování a realizaci IT zakázek. Ale pro mne jediný logický a možný.
Dříve mne fascinovaly globální infrastruktury. Teď se tomu říká cloud. Jde o mašinu, která je rozložená klidně po celém světě a chová se jako jeden stroj. Můj cíl je opět stavět a postavit něco takového pro některého významného klienta.
Třetí ročník konference vám opět přinášejí Kateřina Tygl a Alena Barnová.
