Rozhovor o původu a tradicích, povinnostech i radostech
JUDr. Dominika Kolowrat-Krakowská
Váš osud je velmi zajímavý. Vystudovala jste práva, stala jste se advokátkou a pak jste se věnovala módě. Po seznámení s Tomášem Kolowratem a jeho smrti jste se začala věnovat správě majetku. Napadá mne otázka, nakolik to byla Vaše volba a do jaké miry na Vás dýchl smysl pro povinnost, odpovědnost k rodovým tradicím a původu. Vím, že život nehraje na kdyby, ale kdybyste mohla, volila byste jinak?
Máte úplnou pravdu, život na „kdyby“ nehraje, a já veškeré překážky, které mi osud postavil do cesty, vnímám jako výzvy, které musím s pokorou přijmout a pokusit se udělat vše pro to, abych se na „konci dne“ mohla zastavit, ohlédnout a říci si: udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla.
Některé události mojí volbou skutečně nebyly. Nejsem ten typ, který nad nepřízní osudu naříká. Jsem spíše vděčná za to, že není nic předem dané a všechny nečekané příležitosti mne naučily lecčemus novému. Dříve mne nenapadlo, že jednou budu řešit lesní hospodářský plán, otázku ochrany bobrů, správu nemovitostí, nebo pojištění paláce či desítky charitativních projektů. A to je jen zlomek skutečného rozsahu mých aktivit.
Platí tedy v 21. století heslo „noblesse oblige“ neboli původ zavazuje? Jak je naplňujete?
Dovolím si toto úsloví poupravit na „slib zavazuje“. Svému životnímu partnerovi – Františku Tomáši Kolowrat–Krakowskému – jsem v posledním dni jeho pozemské pouti slíbila, že se o vše postarám. O naše nezletilé děti, o rodový majetek, o restituční nároky, o charitativní činnost, bylo toho prostě hodně. A ten závazek jsem naplnila a věřím, že je Tomáš spokojený…
Často si všímám toho, jak nic neplatí, dané slovo nemá žádnou hodnotu. Já sama se snažím všem závazkům dostát, chovat se tak, abych zodpovědnost a důvěru, svěřenou mi Tomášem a našimi dětmi, beze zbytku splnila. Byla bych velice ráda, kdyby se v současné společnosti opět rehabilitovaly takové termíny, jako „čest“ a „slušnost“, které jsou dnes vnímány více jako slabost, než jako přednost či samozřejmost.
Tradiční šlechtické rody se kromě přinášení inovací věnovaly správě a rozmnožování rodového majetku, dnešní terminologií řečeno s péčí dobrého hospodáře. Jak Vy osobně vnímáte toto poslání a vůbec celospolečenský kontext a podmínky, za kterých toto naplňujete? (je situace snadnější nebo těžší než v minulosti – co si veřejnost při tomto neuvědomuje, můžete zmínit i spravované objekty, pokud chcete…)
Vnímám onu tradici zejména jako odpovědnost ke svým předkům, ke „kořenům“, ke svým dětem a ke společnosti, ve které žiji a ve které se pohybuji. Tradice není nic zastaralého, zkostnatělého a nefunkčního. Naopak, po letech, kdy správu rodového majetku vykonávám, se opět setkávám s tím, že se smlouva uzavírá „rukoudáním“. Toto je v pravém slova smyslu ta správná tradice, že se nemusím stydět za své jednání, že mám důvěru svého okolí a i za těchto podmínek mohu prosperovat a rozhojňovat majetek. Ne podvodem, krátkodobým ziskem za cenu toho, že zklamu obchodního partnera, protože jsem ho, lidově řečeno : „vzala na hůl.“ Jestliže by tento model převzala většinová společnost, bylo by v naší malé zemi více než dobře.
Od výdělečných činností se pojďme zaměřit na ty mecenášské. Výčet podpory Vašich projektů je neskutečně široký a přenesl mne téměř zpět do středověku, kdy šlechta podporovala umění, hudbu a divadlo. Ve Vašem případě se jedná o podporu umělců v rámci projektu Young Czechoslovak Artists, podpora divadla a spolupráce s Prague Shakespeare Company, podpora dětí a znevýhodněných osob v rámci Nadačního fondu Kolowrátek, projekt jezdectví…Podle čeho si projekty vybíráte (vysvětlení – najdeme nějaký společný jmenovatel? Popř. kdo Vás může oslovit?/ co oslovuje Vás?) A je nějaký projekt, který je Vám nejbližší či oblast/ téma, kterému se chcete nově věnovat?
Vždy mne zajímaly osudy konkrétních lidí, nikdy jsme nepřispívali – ne, to není plurál majestatis, mluvím o „našem“ Nadačním fondu Kolowrátek – plošně, bez konkrétního „adresáta“. Postupem času (vedle partnerů, které rodina Kolowrat-Krakowská podporuje již stovky let, jako je např. Národní divadlo) jsme se zaměřili na mladé lidi, dílem ty, kteří jsou na startovní čáře znevýhodněni, zejména postižené děti ze sociálně slabých rodin, dílem ty, kterým bylo naopak dáno hodně, jsou výjimečně nadané, ale nemají prostředky na to, aby svůj talent náležitě rozvíjeli.
Nadační fond Kolowrátek
Vnímám Vás jako velmi statečnou ženu s velkou vnitřní sílou. Převzít po smrti partnera správu majetku, vychovávat dvě male děti. Kde jste brala vnitřní sílu?
Nejvíce mi pomáhaly moje děti a má maminka. Vlévaly do mne energii, stejně jako mí přátelé a spolupracovníci. Jsem životní optimista a samozřejmě věřím i tomu, že je Tomáš stále se mnou a drží mi palce…
Jak vnímáte vůbec postavení žen a ovdovělých žen v dnešní době?
Především je určující v jakém věku, nebo v jaké životní situaci žena ovdoví či z jakých důvodů žije bez partnera. Obecně však věřím přísloví, že je každý strůjcem svého štěstí. Čili, mám-li zdravé ruce a hlavu, mohu dokázat prakticky cokoli. Vždy mi přijde úsměvné, jak některé ženy, lépe řečeno jejich samozvaní mluvčí z politických kruhů, vykřikují: chceme více práv, více možností, více vedoucích pozic a míst v představenstvech. Ale o tom to není. Mne by naopak uráželo, jestliže by mi byla dána – díky podivným kvótám – nějaká výhoda či přednost na úkor někoho, kdo je schopnější než já. Ano, v Bibli byl vždy dáván akcent na ochranu sirotků a vdov, protože byli zcela bez zastání. Ale tak tomu už naštěstí není. Život jde prostě dál a nemohu ustrnout v pozici, že jsem před 12ti lety ztratila (vedle mých dětí) nejbližší osobu…
Co Vám dělá radost a na co se těšíte?
Já mám důvod k radosti každý den a těším se na každou novou pozitivní výzvu. Je velice důležité si v každém dni najít něco hezkého, byť úplnou maličkost, která by jinému ani nestála za řeč…
Autor: Linda Štucbartová