Eva Lustigová

 

“V co mohu doufat?”

 

Eva Lustigová: Nadační fond Arnošta Lustiga

Nadační fond Arnošta Lustiga má za sebou rok působení. Fond, jehož cílem je nejen šíření odkazu díla samotného, ale rovněž důraz na nadčasové humanistických hodnoty, které jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů ve svém životě a ve své tvorbě uplatňoval. Fond, jehož aktivity a dopad budou globální, stejně jako dílo Arnošta Lustiga. A fond, ve kterém se potkávají světoznámé osobnosti, které dodávají činnosti fondu rozměr překračující hranice české kotliny. Arnošt Lustig totiž světo-občanem byl. S Evou Lustigovou, dcerou Arnošta Lustiga, bývalou pracovnicí OSN, filmovou režisérkou a výkonnou ředitelkou Nadačního fondu jsme se sešly v pražské kavárně Adria. Bylo až neuvěřitelné, kolik jsme společně našly životních paralel či shodných témat. Je mi ctí pro čtenářky a čtenáře Czech and Slovak Leaders Magazine rozhovor s takto výjimečnou ženou zprostředkovat.

A jsem moc ráda, že jsem měla tu čest osobně poznat i Arnošta Lustiga. V době studentských let jsem pracovala pro Karlovarský filmový festival. V roce 1996 byl právě Arnošt Lustig jedním z členů poroty, kterým jsem zajišťovala servis. Dodnes vzpomínám na Arnoštův humor, laskavost a zároveň hlubokou opravdovou lidskost.

A protože Nadační fond založili oba sourozenci, zeptala jsem se i Josefa (Pepiho) Lustiga, filmaře a scénáristy, jak poselství Nadace Arnošta Lustiga vnímá on. Mimochodem, na otázku v souvislosti s tíhou odkazu jeho otce byl často tázán. Pepiho odpověď byla přímočará, tolik mi připomněla Arnošta: „Člověk bez břemene by byl sám o sobě slabý“. Pepi žije a pracuje v USA, takže jsme byli v písemném kontaktu. K odkazu Nadačního fondu se vyjádřil slovy jiného velikána.

Jeden z Arnoštových spisovatelských „učitelů” Hemingway (taky Ernest) v „Pohyblivým svátku” říká, že „jsou v nás ve všech semínka toho, co jednou uděláme …” Náš Ernest to převedl především do morální roviny. Jeho pohledem, který se opírá o autentickou zkušenost v nacistických koncentrácích, prožitek a přežití toho nejhoršího posílí nebo oslabí to, čemu se říká lidství v člověku. Erna tu první možnost vyzdvihuje, u tý druhý se snaží (po)rozumět. Moudrost pramenící z celoživotního zabývání se tímhle morálním a akčním dilematem zachytil Erna ve své literatuře a v esejistických úvahách, prostupuje i filmy podle jeho literárních předloh. Ernova morálně humanistická filosofie si zaslouží zachování a šíření i po jeho odchodu z říše fyzicky činných – do věčného světa těch, kteří chtěli posunout lidskost o kousek dál. Nadační fond je jedním z prostředků zachování a šíření toho poselství.”

Zejména mladším generacím čtenářů připomeňme, že Arnošt Lustig se stal z novináře a redaktora Československého ého rozhlasu spisovatelem a scénáristou světového renomé. Byl autorem 24 novel a románů, 15 povídkových souborů, mnohých biografických textů a esejí a 13 scénářů, podle nichž byly natočeny mezinárodně oceňované filmy. Za své dílo byl nominován na prestižní ceny, včetně Nobelovy ceny, Pulitzerovy ceny nebo Man Bookerovy International ceny za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině. Během svého života byl třikrát odsouzen k smrti nacisty a jednou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody komunisty. V Československu byl dlouhá léta zakázaným autorem. Arnošt Lustig žil v Československu, Izraeli, v USA a krátce i v Jugoslávii.

Milá Evo, Nadační fond Arnošta Lustiga má za sebou první rok působení. V letošním roce si připomínáme nejen 10 let od Arnoštova úmrtí, ale i 95 let od jeho narození. Doba covidová byla nelehká, o to více Arnoštův humanistický apel rezonuje v dnešním světě.

Zaprvé, Arnošt byl přesvědčený, že v období velkých zmatků, kterou je i naše doba kovidová, si musíme ‚hlídat velmi prosté hodnoty… soucit, ohleduplnost, statečnost, upřímnost a schonost milovat.“ Měl to vyzkoušené na vlastní kůži. Ted´jsem měla možnost si to vyzkoušet, samozřejmě, že nic se tomu co prožil on a moje maminka nevyrovná, ale dalo mi to perspektivu, za niž jsem mým rodičům vděčná.

Zadruhé, jsem ráda, že se nám podařilo Nadační fond rozjet s vizí umělecko-vzdělávací organizace, vytvořit zapálený kmenový tým, infrastrukturu, strategický plán a střednědobý programový plán. Máme ale také stoletý plán, protože inspirace a možností jak s Arnoštovým odkazem – uměleckým a myšlenkovým – pracovat a jak ho rozvíjet, je mnoho. Máme co dělat, právě proto zastřešení takového nadčasového odkazu fondem byla prioritou.

První rok působení se mi zdál vhodný i na přípravu knihy Vlny štěstí Arnošta Lustiga … aneb My jsme chtěli jiný svět pro nakladatelství Euromedia ve spolupráci s Radioservisem. Kniha se věnuje jeho nepublikovaným rozhovorům a rozhlasovým příspěvkům napříč 60 lety. S Karlem Hvížďalou, jeho blízkým kolegou a kamarádem, postupně navštěvujeme významná místa a kulturní akce, kde knihu uvádíme.

Arnošt chtěl především spravedlivější svět a svět, kde by se všem líp žilo. Patřil mezi lidi, kteří chtěli „jiný svět” rodící se nejen později Pražským jarem v roce 1968. Je to tak podstatné, že jsem tuto myšlenku použila v titulu této kniky. Zaznamenal to v pořadu Zařídit si svůj dům, v rozhovoru s Janem Procházkou, v únoru 1968, kde řekl:

„Chtěli jsme jiný svět… Já bych začal od konce války, kdy lidé v mém věku a samozřejmě já sám taky byli velice zklamáni světem, který byl. Byl to svět, který se pral, svět nacionalismu, svět vražd, svět nespravedlnosti. To znamenalo nejen rozbít starý svět, ale postavit svět nový … Za ty dvě desítky let se ukázalo, že nestačí dobrá vůle, že od programu a od dobré vůle a od snah k vybudování lepší, spravedlivější společnosti není tak jednoduchá cesta. Že dobrá vůle musí být propojena s vědou, s vědeckým poznáním.“

A jednou někde napsal, že nejlepší by bylo, kdyby věci jako chleba a láska byly zadarmo.

Režijně jsem připravila hudeně-lyrické pásmo Arnoštovy doposud nepublikované básně Kantáta – tanec šílených v podobě hudebně-lyrického pásma s předními českými herci Vilmou Cibulkovou, Jiřím Lábusem a Vilémem Udatným, s Barocco sempre giovane a operním zpěvákem Gustávem Beláčkem. Toto dílo jsme měli možnost realizovat v Čechách i na Slovensku.

Schůzku jste začala představením nového loga Nadačního fondu Arnošta Lustiga. Moc se mi líbí právě úsměv v něm, v dnešní době symbolizující nadhled a lidství. Jak jsem měla tu možnost Arnošta poznat, určitě tam bude nějaký příběh.

Arnošt vždy, když se podepisoval, namaloval nějaký obličej. Může se zdát, že někdy má formu srdce, ale není to tak. Tento konkrétní obličej namaloval jedné ze svých studentek kurzu tvůrčího psaní, Vendulce Říhové. Vendulka mu velmi laskavě přepsala rukopis o více než 500 stranách románu Kamarádi. Sama jste Arnošta znala, nedalo se mu říct ne. Nejdříve poprosil o 50 stránek, pak o dalších 50 a tak to pokračovalo. Vendulku psaní zcela pohltilo a tak přepsala celý román. A když práci dokončila, Arnošt napsal děkovný dopis a ozdobil ho úsměvem. Je to typicky „lustig“ a typický Lustig (lustig v němčině znamená veselý, poznámka autorky). Arnošt byl humanista, měl nejen rozum, ale i srdce. A srdce nikdy nepopíral. Nebál se vyjádřit lásku, byl ryzí.

Logo má oranžovou, kterou měl Arnošt rád. Považoval ji za barvu optimistickou. Jednoduché grafické zpracování nabízí paralelu s jeho tvorbou a osobností. Důstojnost, eleganci a přímočarost. Arnošt miloval krásu v lidech, umění, přírodě.

Váš nadační fond je v mnohém výjimečný. V ambicích, množství aktivit a zapojení osobností. Vy jste sepsala i jakousi chartu, která má za cíl fond představit prostřednictvím filozofických otázek Immanuela Kanta, které měly k těm Arnoštovým velmi blízko.

Původně jsem připravovala přednášku pro Rotary Club v Brně. Snažila jsem se dílo Arnošta přiblížit k tématu, které bylo ten večer na pořadu. A setkání bylo věnovánu Immanuelu Kantovi, jednomu z nejvýznamnějších evropských myslitelů. A Immanuel Kant pokládal klíčové otázky, na jejichž základě svá díla vypracoval. První otázkou je V co mohu doufat? Druhou otázkou je Co chci dát vědět? Třetí otázkou je Co mám učinit. Tu poslední otázku Jak to provést? jsem přidala. Na tyto otázky jsem odpověděla myšlenkovým odkazem Arnošta Lustiga. Protože ohlasy byly vřelé, tak jsem se rozhodla, tímto způsobem Nadační fond Arnošta Lustiga začít představovat.

Pojďme tedy k první otázce. V co doufá NFAL? Jaká je Vaše velká vize? Nebo jazykem mladší generace, jaké je Vaše Proč?

Doufáme ve spravedlivější a humánnější svět a zájem mladé generace o humanistické zásady ve jménu demokracie. K tomuto bodu jsem si připravila citát od Charlieho Chaplina, kterého Arnošt miloval, z filmu Velký diktátor: „Bojujeme za nový svět, budoucím mladým dá šanci pracovat a starým poskytne zabezpečení. Za rozumný svět, kde věda a pokrok nás přivedou ke štěstí.“ Velmi se podobá Arnoštovému veřejnému výroku po Sjezdu československých spisovatelů v roce 1968 ve zmiňované knize .

Vnímám Vaši práci s jazykem. A mrzí mě, že jsem neměla možnost navštívit Arnoštův kurz tvůrčího psaní. Vzpomínám teď na svoji babičku, magistru farmacie. Zdá se mi, že význam každého slova vážíme na lékárnických vahách. V dnešní době se často používá obrat věříme. Vy doufáte.

Ano, doufat je pro mě významově jiné než věřit. Já doufám, stejně jako Immanuel Kant. A Arnošt také doufal. Trvdil, že „Pokud by lidstvo bylo román a já psal jeho poslední kapitolu, končila by slovem naděje.“ Doufal do svých posledních dnů. Alespon´ , že třeba ještě stihne dopsat jeden odstavec. V nemocnici měl totiž psací stroj.

Co chce Nadační fond dát vědět?

Lidé mají vždy volbu, volit mezi dobrem a zlem. Potom musí žít se svým svědomím. Svědomí nám dovolí v noci spát. A někteří lidé ani svědomí nemají. Právě Hitler říkal, že svědomí je židovský výmysl. My chceme obohatit světové kulturní dědictví o témata, která souvisí s výzvami, kterým musí lidé čelit, když volí mezi dobrem a zlem.

Naši vizi podpírá čtvero poselství:

Prvním je upozornit na to, jak je důležité vědět a nikdy nezapomenout na hrůzy šoa (hebrejský výraz pro holokaust, ze slova zlo – poznámka autorky). A zde nabízím Arnoštův citát: „Zapomínání odsuzuje Arnošta k příštímu selhání.“

Druhým poselstvím je připomenout sílu vědění, kterou nám nikdy nikdo nemůže vzít. Arnošt často opakoval, že vědět je síla. A pokračoval: „Vědět znamená být duchovně vyzbrojen a být schopen říci špatnému a nesprávnému ne… Dát vědět, co dokáže udělat člověk člověku, je klíč k našemu životu. Jediný smysl, který to dává, není někoho rozlítostnit, nechat se litovat, ale vědět. Kdo zná, je připraven se bránit. To je hlavní devize naší existence. Čest člověka naší doby.“

Třetím poselstvím je poučit se. Ze šoa se dá poučit, a být o to silnější. Skrze toto vědění lze předcházet lhostejnosti a zlu a rozhodnout se pro to správné.

A čtvrté poselství je právě o předávání poselství dalším generacím a poznání, že naše lidská práva si musíme bránit. Jeho slovy: „Nemohu mlčet, je to neviditelná štafeta, ve které mrtví předávají slovo ještě živým. Nikdo nemá tolik sirotků jako Židé.“ Arnošt připomínal, že někdy právo mluvit se spojuje s povinností a že promluvit je někdy stejně nutné a životadárné jako dýchat. „I bezmocní se musí bránit. A je-li v něčem velikost člověka, je to právě v tom, že se brání.“

Tak co tedy budete dělat? Máte za sebou i velmi úspěšnou kariéru v mezinárodní organizaci. Přejděme tedy od poselství ke strategii.

Náš program se opírá o čtyři pilíře – literární odkaz, filmový odkaz, rozvíjení tvořivosti a vzdělávání. Literární odkaz se zabývá Arnoštovou prózou i literaturou faktu a jde nám o jejich zpřístupnění, nová inovativní vydání knih, o překlady a vydání v cizích jazycích a o vydání z pozůstalosti. Řekla bych, že to je duše nadačního fondu, protože Arnošt byl srdcem a duší spisovatelem. Psal, aby žil a žil, aby psal. A bohužel nedopsal.

Máme vytyčené hlavní projekty – a jedním z nich právě v literárním odkazu je ilustrovaný životopisný román Arnošta Lustiga, který píše Markéta Pilátová a doufáme, že ilustrovat by jej mohl Petr Sís, který je také členem naší Mezinárodní čestné rady.

V rámci filmového odkazu bychom chtěli například pomoct na svět remaku filmu Motlitba pro Kateřinu Horovitzovou, protože to byl pouze televizní film a my bychom jej chtěli dostat na velké plátno do kin. Máme také několik nerealizovaných filmových scénářů, které Arnošt napsal a nechal v „šuplíku“, určitě ale ne, aby tam zůstaly.

V rámci vzdělávání, plánujeme dvě výstavy. V Brněnci, kde Oskar Schindler zachránil dvanáct set Židů, budeme mít stálou expozici– vyprávění historie 20. století životním příběhem Arnošta Lustiga a jeho dílem – filmem a literaturou. Součástí expozice budou, počínaje od podzimu, i vzdělávací programy pro mládež od 14 let, ve spolupráci s Arks Foundation a s festivalem Meeting Brno. Druhá výstava bude cestovat po světě i po České republice a bude doplňovat stálou expozici svým humanistickým zaměřením, s doprovodnými edukativními workshopy. Mimochodem také pracujeme na přípravě literární soutěže pro mladé literáty i s mezinárodní dimenzí spočívající ve spolupráci s českými školami v zahraničí a v Německu. Cílem je nejen rozvíjet tvůrčí talent napříč literárními žánry, ale rozvíjet i kritické myšlení zúčastněných. napříč literárními žánry.

A slovo závěrem?

Nadační fond Arnošta Lustiga má za cíl spolupráci s institucemi jako jsou kulturní centra, nakladatelé, knihovny a knižní veletrhy, divadla, školy a univerzity, muzea, kina a filmové festivaly či jednotlivci, kteří mají zájem se zapojit do realizace naší vize spravedlivějšího světa. Způsobem, který oslovuje jak mladou generaci tak i milovníky umění. Navštivte naše webové stránky a připojte se k osobnostem, které nás podporují.

Jsem ráda, že mezi nimi jsou již členové Mezinárodní čestné rady jako Jan Fischer v roli předsedy, Petr Sýs, Robert Řehák a Martin Krafl. Další členy z Evropy, Spojených Států a Izraele se chystáme oslovit do konce roku.

Linda Štucbartová

“Jsou dva odkazy Arnošta Lustiga. Ten první, literární, plný čtenářských skvostů je třeba šířit a předávat. Ten druhý odkaz je Arnoštovo poselství univerzálního lidství, který musíme chránit. A stavět ho jako hráz proti rozlévajícímu se jedu národního sobectví, xenofobie všeho druhu, intoleranci. A také lhostejnosti…A tomu všemu by měl NFAL sloužit, proto má smysl jej založit a jeho činnost propagovat a rozvíjet. A bude mi ctí být při tom.”

Jan Fischer

 

„Celý svůj život po válce zasvětil psaní. Z celého díla se ozývá hlas, který mluví za mrtvé. Ve skutečnosti nepíši jen o holocaustu. To, co mĕ zajímá, je človĕk – motivy jeho jednání, jeho život, jeho schopnosti, jeho postavení ve společnosti – a to, proč může být v jednom okamžiku nejvznešenĕjším stvořením a vzápĕtí zabíjet.“

Arnošt Lustig