Jan Fischer

„O zapomenutém výročí Českého statistického úřadu, důvodech k optimismu a právu plést se do politiky“

S Janem Fischerem jsem se sešla na Vysoké škole ekonomické, kde přednáší zahraničním studentům v rámci nově akreditovaného mezinárodního magisterského programu. Ačkoliv má ve svém životopise mnoho významných postů včetně kandidatury na post prezidentský; viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj, předsedy vlády a ministra financí; většinu kariéry strávil na Československém a Českém statistickém úřadě. Dnes sám sebe označuje jako pracujícího seniora, který se věnuje přednášení, problematice inovací a stále působí jako poradce Českého statistického úřadu. Spolu jsme zavzpomínali na 100. výročí Československého statistického úřadu, na které média tak trochu zapomněla.

Při přípravě na rozhovor mi v uších zněla písnička mého mládí „Statistika nuda je“, vybavila jsem si soudružku učitelku na matematiku ze základní školy, která tvrdila, že matematika není pro holky a v neposlední řadě obavy ze zkoušky právě ze statistiky, kterou jsem absolvovala v rámci IFTG programu právě na VŠE. Statistika rozhodně nuda není a rozhovor s Janem Fischerem byl jeden z nejpodnětnějších co do šíře, i do hloubky.

Setkáváme se na Vysoké škole ekonomické, začněme tedy u dnešní generace mladých studentů. Jak vnímáte mladou generaci? A jak jim jde matematika, v České republice obávaný to předmět?

Postoj starší generace k mladší je tradičně velmi kritický, stejně jako tvrzení „to za našich mladých let nebylo“. Já se tomu snažím vyhýbat, ne vždy mi to však jde. Dnešní mladí lidé jsou jiní. Vnímám jejich technologickou vyspělost, možná bych preferoval více osobního kontaktu před tím, který zprostředkovávají chytré telefony či počítače. Rozhodně se nejedná o generaci cynickou. Pokud se něčeho obávám, tak je to šikana, která tu však byla vždy, jen se o ní tak nehovořilo. Jsem tedy optimistou, co se mladé generace týče. Z pohledu znalosti matematiky poslední studie OECD ukazují, že znalost matematiky v České republice klesá, ačkoliv jsme v matematice vždy dosahovali dobrých výsledků. Já sám jsem příznivcem maturity z matematiky, ale respektuji názor současného ministra školství Roberta Plagy, že je potřeba se nejdříve shodnout na dobré výuce matematiky. Matematika totiž není jen o matematice samotné. Jedná se o způsob uchopení světa, přístup či logiku. Mladá generace by si tyto přístupy vedoucí k určitému způsobu nazírání na svět a život, který nás obklopuje, měla osvojit více.

Úspěšná první generace porevolučních manažerů, ale i velvyslanců, se velmi často rekrutovala právě z řad absolventů Českého vysokého učení technického (ČVUT). V jiném rozhovoru v tomto vydání připomíná státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí Miroslav Stašek úspěch indického vzdělávacího systému v oblasti matematiky.

Matematika opravdu nabízí obrovské možnosti. Vzpomínám si, že na Českém statistickém úřadě (ČSÚ) jsme měli v devadesátých letech nedostatek matematických statistiků. Tehdejší předseda ČSÚ, Eduard Outrata, který se vrátil z Kanady, mi navrhl, že půjdeme právě na ČVUT si vybrat vhodné kandidáty z katedry jaderné fyziky. Sám jsem byl skeptický. Vzpomínám si, že jsme si jednoho kandidáta vybrali a ten se stal doslova pilířem ČSÚ. Uvědomil jsem si, jak se také mohu mýlit.

Pojďme se tedy věnovat Československému statistickému úřadu a jeho 100. výročí, které bylo médii opomenuto. Co tedy občané o ČSÚ nevědí, ale vědět by měli?

Já myslím, že naštěstí se o ČSÚ ví dost. Důležité není ani tak povědomí o Úřadu, ale důvěra v něj. Právě o důvěryhodnosti a jejím významu hodně učím své studenty. Kredibilita je alfou a omegou, od výběru metod, po využívání administrativních zdrojů dat, až po šíření informací. Lidé musí důvěřovat produktů oficiální statistiky v podobě čísel, informací a analýz. Jsem rád, že v žebříčcích důvěryhodnosti institucí se ČSÚ drží na vrcholu. (Pozn. autorky: za rok 2018 ČSÚ společně s Českou národní bankou obsadil 4. místo s 62% důvěry občanů, první tři příčky obsadila Obecní zastupitelstva, Starostové a Ústavní soud). Důvěryhodnost totiž můžete ztratit během hodin, možná dokonce minut, znovu ji nabýt však trvá měsíce až roky. Jedná se o vzácný statek. Není tedy důležité, aby lidé detailně věděli o dění uvnitř Úřadu, ale věřili jeho produkci. Na druhou stranu Úřad musí být natolik transparentní, aby mohl komunikovat, představit a obhájit své ukazatele, definice či aktivity.

Veřejnost pravděpodobně zná jméno Eduarda Outraty, který působil v Kanadě ve Statistics Canada.V roce 1993 se vrátil zpět do České republiky a stal se předsedou Českého statistického úřadu. Významných osobností a historických milníků bylo za posledních 100 let historie, kterou si letos ČSÚ připomíná, jistě více.

Rád bych připomněl, že Úřad v roce 1919 nevznikl na zelené louce. Navazoval na tehdejší Statistickou kancelář království českého, která byla na velmi vysoké úrovni. Metodicky, obsahově i personálně měl na co navázat. Zároveň je zajímavé, že nová československá politická reprezentace sama cítila potřebu mít k dispozici kvalitní statistickou instituci, jíž bude možné věřit, která převezme odpovědnost za statistickou činnost v nově vzniklém státě v nových hranicích. Jako statistici jsme pyšní na to, že jedním z prvních zákonů, který schválil parlament samostatného Československa byl Zákon o státní statistické službě v lednu 1919, který dal vzniknout Státnímu úřadu statistickému. Dodnes mi imponuje, jaký to byl moderní a stručný zákon, jež obsahoval práva a povinnosti, které charakterizují oficiální statistiku v moderní demokratické společnosti. Úřad měl obrovskou autoritu v demografické statistice, na vysoké úrovni zvládnuté bytové a populační cenzy a brzy ovládl i problematiku statistiky cen, trhu práce či zahraničního obchodu. Profesor Dobroslav Krejčí, první předseda Úřadu, bývá právem označován za „otce československé/české statistiky“. Debaty o statistice byly celospolečenským fenoménem, aktivně do nich vstupoval i prezident Masaryk. Jedna z těchto debat se například týkala pojetí národnosti. Diskutovalo se o tom, zda má být národnost deklaratorním vyjádřením, mimochodem dnes jeden z prvků demokratické společnosti, kdy občan ve sčítacím tiskopise sám deklaruje svou národnost podle svého vlastního rozhodnutí; nebo zda má být snaha hledat objektivní národnost na základě souboru společných vnějších prvků, což tehdy bylo jedním z navrhovaných přístupů. Úřad v období První republiky nabízel propojení mezi vědou, aplikovaným výzkumem a praxí. Mnoho odborníků z praxe zároveň působilo v univerzitním světě. K tomuto propojení vědy a praxe jsme se v posledním desetiletí na Českém statistickém úřadu opět vrátili. Statistika má vědecký základ. Ještě zmíním meziválečnou školu pojistné matematiky, která byla na světové úrovni a profesora Emila Schoenbauma, který emigroval před nacisty. Vrátil se a opět utekl po komunistickém puči v roce 1948. Komunisté pojistnou matematiku nepotřebovali. Zkrátka v předválečném období byla statistika doslova v rozkvětu, Angličané by použili termín „flourishing“.

Zmínil jste úzké propojení statistiky a politiky, ne vždy v prospěšném slova smyslu. Jak moc nezávislá tedy statistika vlastně může být?

Už jsem mluvil o důvěryhodnosti. Ke kredibilitě se váží další rysy jako nezávislost, konzistence, politická nestrannost, včasnost či transparentnost. Politická nestrannost je alfa a omega fungování statistiky v demokratické společnosti. Statistika se chová metodologicky nezávisle ať již při výběru ukazatelů nebo při jejich publikování. Často upozorňuji své studenty na to, že statistika nesmí být cynická, uzavřená diskusi nebo zcela odtržená od aktuálního dění. Co se týče přístupu ke zveřejňovaným informacím, platí zásadní pravidlo, že žádný politický ani ekonomický subjekt nesmí být zvýhodněn. Zkrátka prezentovat fakta a kauzality bez pochvaly i bez kritiky. Anylýza je korunou statistické práce, bez ní je statistika pouze „hřbitovem dat“. Ve světě se často debatuje o tom, zda statistické úřady mají či nemají dělat prognózy. Modely jsou různé. V některých zemích, jako například ve Francii, prognózy statistické úřady dělají. V České republice jsme od roku 1993 adoptovali přístup, kde statistický úřad prognózy nesestavuje. Kdo dělá prognózy, nutně vyvolává očekávání na mnoha stranách, ať již trhu, analytiků, politiků či veřejnosti. Některé prognózy mohou mít vyvolaná očekávání již zakódována ve vlastní predikci, např. Ministerstva financí či centrální banky. Je zajímavé, že ani Brusel, ani Lucemburk, kde sídlí Eurostat, prognózy nenařizuje ani nezakazuje. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoliv ve statistice se dbá na standardizovaná data, na společné definice, klasifikace a metodologii, nikde není psáno, jak si statistický úřad zorganizovat. V Evropě se vyskytují různé modely, kde existuje centralizovaná statistická služba či částečně decentralizovaná, kdy jsou jednotlivá ministerstva pověřena výkonem statistické služby a kde centrální statistický úřad hraje roli koordinátora celého systému. To je případ České republiky.

Pojďme nyní k dalšímu tématu, kterému se věnujete, konkrétně podpoře vědy a inovací. Na žebříčku nejúspěšnějších států v této oblasti se pravidelně umisťují dva mimoevropské státy Izrael a Jižní Korea. O Izraeli se mluví hodně, v čem pro nás může být inspirativní právě Jižní Korea?

Co se týče organizace vědy a výzkumu, Jižní Korea nám může sloužit jako vzor v tahu na branku, v rozhodnosti a odhodlanosti prosazovat a dosahovat vytyčených cílů. Měl jsem možnost v Jižní Koreji absolvovat kratší stáž, kdy jsem studoval i moderní poválečnou historii země. Vývoj a pokrok nejlépe vynikne, když porovnáme fotografie poválečného Soulu, přes který se mimochodem během války na korejském poloostrově třikrát přehnala fronta, a dnešního moderního města. Korejci mají velmi dobře organizovaný výzkum, promyšlený management vědy, hodně pozornosti se věnuje spolupráci s průmyslem už v rámci akademického vzdělávání, což umožňuje velmi rychlý přenos poznatků do praxe. V Čechách je možné se s tímto přístupem seznámit v rámci firmy NexenTire v průmyslové zóně u Žatce. Přidaná hodnota tohoto podniku pro českou ekonomiku netkví pouze ve vytváření pracovních míst, ale právě v inspiraci těsné spolupráce vědy, výzkumu a průmyslového podniku v rámci celého procesu nejen produkce, ale i řízení podniku.

Na závěr se Vás zeptám na Váš optimismus v souvislosti s výročím 30 let od Sametové revoluce. Optimistou jste, ale přiznáváte, že „optimistou býti a optimistou zůstati“ je čím dál tím těžší. Zároveň jste řekl, že „výhra ve volbách není legitimací k veškerému konání“.

Optimismus si stále držím, zejména co se týče České republiky. V globálním měřítku po rozpadu duálního modelu geopolitického uspořádání jsme ve světě příliš dlouho otáleli s hledáním jednotícího paradigmatu. Po pádu dvojčat 9/11 jsme opět měli pocit, že jsme se ocitli v nové situaci, hloubku změny jsme však nedovedli docenit. Paradoxem dnešního světa zůstává, že navzdory ohromnému množství dat, analýz či statistik, prognostický potenciál je velmi slabý. Chybí nám v celosvětovém měřítku schopnost předvídat. Nepředvídali jsme ani recesi kolem roku 2009/2010. Mezinárodní renomované organizace tehdy předpovídaly pro Českou republiku zhruba 2% růst HDP v roce 2009. První číslo, které jsem jako nově designovaný premiér z Českého statistického úřadu dostal za první čtvrtletí roku 2009, nebylo o 2% růstu, ale 4% poklesu. Slabá prediktivní schopnost posiluje tzv. efekty černých labutí. (Pozn. autorky jedná se o významné, avšak neočekávané události, s velkým dopadem na společnost. Protože se jedná o odchylky od běžného vývoje, je obtížné je předvídat.) Arabské jaro je jednou ze situací, kterou jsme špatně pochopili a interpretovali. Svět je plný hlubokých geopolitických zvrásnění, která nedokážeme uchopit. Jsme o dva a více kroků pozadu za vývojem. Protože se svět stává tak složitým, přichází k moci a ke slovu ti, co nabízejí (často falešná) zjednodušení. Populisté všehodruhu nabízí zjednodušení ve formě politických frází, nabídky zkratkovitých řešení, vyvoláním očekávání či slibem, že vymyslí řešení, pokud dostanou hlasy voličů. Redukci politiky na technologii jak se dostat k moci odmítám. Svět politiky je širší a patří lidem a jednotlivým skupinám, populaci jako takové a i nevládním organizacím, byť s nimi nemusím vždy souhlasit, ale musím jim poskytnout prostor. Politika není vyhrazená či zprivatizovaná oblast pouze pro politiky. Každý má právo se plést do politiky, protože je její součástí.

Linda Štucbartová