Jan Koukal

 

a jeho tři (ne)obyčejné veřejné životy

 

Bývalý primátor a diplomat, dnes podnikatel a vysokoškolský pedagog, byl za předchozího režimu úspěšným fyzikem a  jezdil na prestižní konference například do Davosu už na konci komunistického režimu. Jako vědec a teoretický fyzik dodnes relaxuje u počítání rovnic a studiu odborných článků z vědeckých portálů nebo časopisů jako Europhysics News. I po odchodu z diplomacie reprezentuje ČR v rámci působení na prestižním institutu IIASA ve Vídni. Co ho vede zpět k návratu do politiky a kandidatuře do Senátu?

Osobně jsem se setkala s Janem Koukalem dvakrát v životě.  V době, kdy byl pražským primátorem a já studentkou, jsem se přidala ke skupině aktivistů a o víkendu jsme mu donesli petici proti výstavbě tzv. „jihovýchodní dlouhé“ variantě obchvatu Prahy.  On tehdy pracoval na zahradě, práci přerušil, pozdravil nás a petici převzal.  Působil normálně, civilně a lidsky.  Téměř o dvacet let později jsme se setkali podruhé při exkluzivním rozhovoru pro časopis Czech and Slovak Leaders.  Navrhl, že přijede za mnou.  Na motorce.  A naše setkání bylo opět velmi civilní a příjemné.  Rozhovor se týkal jeho předchozího působení  v politice a diplomacii, současnému podnikání, ale i realitě, kdy některé naše základní svobody jsou omezovány zbytečnými zákony a tudíž opět v ohrožení.

Jak vzpomínáte na Váš první neobyčejně obyčejný život v roli politika a následně jako primátora hlavního města Prahy?

Musím říci, že jsem se do politiky dostal vlastně náhodou.  Jednou navečer zaklepal na okno soused a sdělil mi, že potřebují nějakého kandidáta s akademickými tituly na kandidátku Občanského fóra.  Souhlasil jsem pod podmínkou, že budu na posledním místě.  No a s trochou nadsázky tady bychom mohli rozhovor skončit, protože zbytek příběhu už může být známý z Vašeho úvodu.  Poté, co jsem našel správné dveře v obrovské budově Magistrátu hlavního města Prahy, měl jsem snahu změnit celý systém správy města.  Pro mladší generaci podotýkám, že se jedná o rok 1992.  Zaváděli jsme tehdy novou finanční politiku nebo rating města. Příznivý rating pro Prahu v důsledku znamenal zvýšení ratingu celé České republiky. Poprvé jsme schválili Územní plán města za demokratického režimu, neboť tento plán za celé první období Československé republiky schválen nebyl.  Neříkám, že ten Územní plán je dokonalý, ale představoval jistý rámec, ve kterém správa města mohla fungovat.  Musím říci, že jako bývalý vědec jsem si tuto práci na systémových změnách užíval.  Paralelně k tomu však probíhal vývoj ve zbytku společnosti a vládní krize v letech 1998 se nevyhnutelně promítla i do dění na radnici.  Nicméně ohlédnu-li se zpět, tak navzdory systémové privatizaci  ve velkém měřítku nedocházelo k žádným velkým skandálům.

Na který konkrétní počin ve funkci primátora jste nejvíce hrdý?

Oprava Obecního domu vedle skutečnosti, že každý rok jsme rovněž opravili jedno divadlo.  V souvislosti s opravou Obecního domu mě těšila skutečnost, že jak nově vznikající firmy, tak ty obnovené z předválečných a poválečných let, měly radost z možnosti podílet se na tak významném projektu.  A je dodnes zřejmé, jak Obecní dům krásně září slovanskou secesí.

Co byste z dnešního pohledu dělal ve funkci primátora jinak?

Naše posedlost systémovou změnou vedla k tomu, že jsme zapomínali na to, co je v politice nezbytné, a to je komunikace a neustálé vysvětlování svých kroků.  Zdálo se nám, že když ty kroky jsou dobré, tak to vlastně není problém, ale to samozřejmě není pravda.  Dnes bych rozhodně musel postupovat při změnách pomaleji a více vystupovat v médiích, přestože jsem tehdy měl pocit, že jsem tam byl stále.        

Pojďme nyní do dalšího života – z politiky do diplomacie a do Bruselu…

I tento krok jsem zvažoval a stejně jako u vstupu do politiky, moc se mi tam nechtělo.  Po šesti letech strávených v politice už nebyl návrat do špičkové vědy realizovatelný.  Já jsem měl pocit, že veřejnost tehdy transformační kroky ODS nepřijímá a priority sociální demokracie mě neoslovily.  Další výzva ovšem přišla v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.  Tento okamžik opět znamenal systémový problém a já jsem dostal nabídku vést zastoupení Prahy při EU.  Toto opět znamenalo vytvořit něco nového – vztahy s parlamentem, s Komisí, vyhledání vhodných partnerů pro spolupráci atd.  Opět se ukázalo, jakou skvělou průpravu mi věda poskytla, tentokrát v podobě jazykového vybavení.  Protože skripta pro teoretické fyziky se nepřekládala, tak jsem se během studií naučil kromě ruštiny a angličtiny také německy a francouzsky.  Z dob primátorování jsem navíc měl potřebné kontakty na významné bruselské politiky, včetně primátora.

A z Bruselu se přesuneme k postu, který většina diplomatů považuje za vrchol kariéry – post velvyslance ve Vídni. 

Když jsem přišel do Rakouska, ihned po pozdravu mne čekala dvě témata – Temelín a Benešovy dekrety.  Temelín  jako téma pro mne, bývalého fyzika, představovalo nepředstavitelnou výhodu, zejména při televizních nebo rozhlasových debatách.  A opět jsem mohl navázat na vztahy vybudované během působení v roli primátora.  Tehdejší starosta Vídně  Zilk díky rodinným vazbám měl potřebu pomáhat Praze a tak sdílel spoustu strategických dokumentů, například koncepci bytové politiky.  S dnešním starostou Häuplem mne váže opravdu letité přátelství. Je ve funkci 18tý rok a původně je vystudovaný chemik. Když jsem do Vídně přijel jako velvyslanec, znal jsem již tehdy jak pana prezidenta, tak předsedu vlády.  Z tohoto titulu jsem pověřovací listiny prezidentu Fischerovi předával již po 10 dnech zcela neformálně a nikdy jsem tak nevyužil žaket, pro tuto příležitost ušitý.  Diplomacie pro mne tedy nebyla tak formální a proto jsem se mohl věnovat komunitním tématům – Temelínu, Benešovým dekretům nebo například pomoci krajanským spolkům, podpoře jejich identity a svébytnosti.  Jejich činnost má velkou hodnotu, připomínám, že v roce 1905 byla Vídeň největší české město na počet českých obyvatel.

Jaký největší úspěch vyberete z vídeňského období?

Podepsání dohody o mezistátní dálnici  Rakousko – Česká republika.  Paradoxně, tou největší překážkou nebyli Zelení v Rakousku, ale velmi nebezpečná uskupení ovlivňující politiku zde, v České republice.  A zatímco Rakušané po podpisu smlouvy dodrží svůj závazek a svoji část v termínu dostaví, na jižní Moravě ještě není ani schválen územní plán.  A ještě přidám jednu soukromou radost – umístění pamětní desky významného stavitele Josefa Hlávky v budově Vídeňské opery, kterou postavil. Musím ale dodat, že diplomacie je služba, kde většina práce se děje řekněme pod pokličkou. Není proto profesionální vystavovat na obdiv kroky, které diplomat činí a už vůbec není na místě hovořit o tom sám. Výsledky když tak prezentují vládní, parlamentní a jiné státní instituce. Diplomat má zůstávat v pozadí i když má být všude, všechny znát a vědět o všem co se v dané zemi „šustne“.

Vídeň jste si oblíbil natolik, že tam působíte dodnes…

Ano, působím v „International Institute of Applied Systém Analysis“, instituci, která se zabývá globálními otázkami, které trápí lidstvo – energie, dostupnost potravin, problematika vody či heterogenita různých částí populace.  Jsou tam diplomaté, nositelé Nobelových cen , profesoři známých universit, ale i vrcholoví manažeři a významní podnikatelé. Jedním z profesorů je Jeffrey Sachs, odborník na problematiku udržitelného rozvoje a poradce Demokratické strany USA, který bude známý i čtenářům časopisu Leaders, nebo článků k prezidentské kampani, která právě probíhá. Ředitelen instituce je holandský profesor českého původu Pavel Kabat . Česká republika, byť v jistém smyslu následník Československa, zakládající země, z této instituce vystoupila v rámci šetření v devadesátých letech. Nepovažuji to za šťastné.  Proto jsem rád, že moje osobní působení umožňuje i ostatním Čechům účastnit se konferencí a být v kontaktu s nejnovějšími trendy a výzkumy.

Žádné další  diplomatické destinace už Vás asi po Vídni nelákaly?

Je pravdou, že existují ještě další prestižní posty jako Moskva či Washington, ale já jsem cítil potřebu se po 10 letech v zahraničí vrátit domů. Rovněž jsem došel k poznání, že diplomat je de facto jistým pomocníkem.  A potřebuje, aby ti, kterým pomáhá, tuto pomoc potřebovali a reflektovali. A tuto potřebu v nejvyšších patrech české politiky v současné době nevnímám…

Nyní se Vás zeptám na aktuální etapu Vašeho života – Vy jako podnikatel a kandidát do Senátu.

Můj otec založil rodinný podnik, ve kterém mu v době mého působení v politice pomáhal hlavně můj bratr.  Máme několik firem, dohromady asi 100 lidí, za které cítíme zodpovědnost.  Začínali jsme s prostředky na ochranu dřeva, protože otec byl biolog a chemik a držitel mnohých patentů, postupně jsme přidali strojírenství a nyní jsme se rozšířili i do oblastí elektroniky a kryogenní techniky, což je moje specializace.  Vyrábíme prostředky, které nenakupují ani politici, ani radnice, což je velkou výhodou.  Od mého návratu do vlasti a zejména po úmrtí otce jsem se rozhodl se do firmy vrátit naplno a částečně bratrovi ulehčit.

A proč jste se rozhodl vrátit se do politiky?

Ačkoliv mne firma a její provoz plně vytěžují, neumím prostě jen sedět v restauraci a nadávat na poměry.  Mám osm vnoučat a potřebu zanechat jim zemi v lepším stavu.  Nestačí mi jen sedět, kritizovat a občas napsat článek.  Chci mít pocit, že jsem opět vyrazil do boje.  Kandiduji jako nezávislý kandidát za Stranu soukromníků České republiky, stranu, která je konzervativní, středopravicová.  V případě zvolení bych se rád věnovat zahraniční politice.  Mám pocit, že dnešní poslanci a senátoři především rádi cestují a poznávají ostatní země, zatímco chybí celková strategie zaměření na ochranu zájmů našeho státu.  Druhou oblastí, které bych se rád věnoval, je právní řád a jeho pověstné zaplevelení.  Sám nerad vidím, jak jsem omezován mnoha nesmyslnými zákony a vnímám, jak se postupně vrací presumpce viny z manýrů totalitních časů.  Například v poslední době jsme se dostali novelizací zákona ve svém důsledku k omezení práva shromažďovat se, neboť Policie může nově shromáždění rozpustit poměrně svévolně.  A přitom jsme za tuto svobodu bojovali 200 let!  Budu se tedy snažit i zákony rušit.  Přál bych si, abychom se vrátili k tomu, v co jsme věřili na začátku Sametové revoluce – větší svobodě a korektnosti.  Je mi líto, že opozice je dnes bezzubá a neviditelná a tak se vytrácí nevyhnutelná kontrola demokratického procesu.

A slovo závěrem?

Děkuji za trpělivost.  Přeji nám všem více rozumu a méně emocí ve vteřinách rozhodování.  Například u podzimních voleb.  Samozřejmě bych byl rád zvolen a pustil se do realizace své vize. A když to nebudu konkrétně já, může to být případně jiný kandidát, který bude mít ještě lepší vizi a program.

Autor: Linda Štucbartová