Petr Sklenička

 

 

“Náš projekt chytré krajiny přitahuje pozornost celého světa”

  

Prof. Ing Petr Sklenička, CSc.

Prof. Petr Sklenička je rektorem České zemědělské univerzity a zároveň předsedou České konference rektorů. Ačkoliv ho obě role musí manažersky velmi vytěžovat, stále si udržuje svou specializaci v oboru, který je čím dál víc aktuální a zaměřuje se na ochranu krajiny a půdy. V rámci rozhovoru jsem se zeptala nejen na současnou situaci v Čechách, ale i na klimatické změny jako takové. Hned první otázka mne poučila o nevyzpytatelnosti počasí a nespolehlivosti dlouhodobých předpovědí. Rozhovor jsme realizovali v chladnější a deštivé polovině července, kdy předpovědi varovaly, že léto již skončilo. Finální verzi pro tisk jsem redigovala v parných srpnových dnech, které zejména v Praze ukazují, že na nový ráz počasí není připraveno ani velkoměsto, ani jeho obyvatelé. A jak je společnost připravena na další hrozby? Jaká skutečná rizika nám hrozí, ale zapadají v šumu každodenní vřavy informací?

Vážíme si dostatečně českého vysokého školství? Z rozhovorů s ostatními velvyslanci se dozvídám samé pochvalné komentáře. Buďme hrdí na naše vysoké školy i jejich studentky a studenty, protože ve skutečnosti jsme na tom mnohem lépe, než by se z častých nářků v médiích mohlo zdát. Rozhovor pan rektor ukončil vášnivým představením projektu chytré krajiny, který má nejen světový potenciál, ale je i velmi vhodným příkladem spolupráce univerzity s komerčním sektorem. Rozhovor o vážných tématech doporučuji jako povinné letní čtení všem, kterým není budoucnost lhostejná.

Jak vnímáte průběh letošního léta? Nejdříve se zdálo deštivé, v srpnu opět přišla vedra, se kterými dlouhodobé předpovědi nepočítaly.

Když se podíváme na dlouhodobý průměr, v České republice chybí rok srážek, nějakých 500-700 mm srážek, podle oblasti. První polovina léta z pohledu srážek se mohla zdát nadprůměrná, z hlediska dosycení hlubinných pramenných oblastí, které umožňují průtok vody v potocích i řekách v obdobích sucha, však stále není dostatečná. Deštivý ráz léta bychom potřebovali dva až tři roky za sebou. Skutečnost, že se mezi suchými roky objeví jeden rok normální, je běžná, ale nemělo by nás to uklidnit. Jsem rád, že na rozdíl od doby před 10 lety či 20 lety, kdy se řešily pouze extrémy, ať již povodně či sucho, a v mezičase tato problematika zodpovědné ministry příliš nezajímala, dnes zažívám velký zájem neustále. Lze říci, že jsme se poučili a nežijeme jen v krátkodobých horizontech. A vždy zdůrazňuji, že sucho a povodně jsou jednou stranou téže mince.

Víme nebo nevíme, co máme dělat s ohledem na údržbu krajiny? V předchozím čísle našeho časopisu jsem vedla rozhovor s panem předsedou Senátu Vystrčilem, který tvrdí, že řešení v podobě návratu k přirozenému rázu krajiny je známé, pouze jej musíme aplikovat v praxi.

S panem předsedou jsme na toto téma nedávno vedli věcnou diskuzi, já si dovolím s ním nesouhlasit. My nevíme, co máme dělat. Troufnu si říci, že adekvátní reakci na klimatické změny a jejich adaptaci nenajdeme ani v Evropě, ani jinde na světě. Možná si víme rady ohledně snižování uhlíkové stopy. Na úrovni dikce ministrů a předsedů vlád možná víme, co dělat. Na úrovni odborníků však tápeme, jak systémově adaptovat naši krajinu tak, aby v drsnějších klimatických podmínkách obstála. Velký důraz dávám právě na slovo systémově. Naše současné počínání připodobňuji jízdě na kánoi, kde mám deset děr, které se snažím ucpat dvěma rukama a dvěma chodidly, my pouze zacpáváme ty největší díry. Současné počínání stále řeší jednotlivosti, remízky či meze. Dále budujeme rybníky, ministr zemědělství mluví o jednom rybníku denně, ten však ovlivní jen bezprostřední okolí. Neřeší souvislosti.

Co si tedy můžeme představit pod pojmem systémová opatření?

Systémová opatření se vzájemně podmiňují, jsou polyfunkční a dochází mezi nimi k synergickému efektu. Mohu docílit většího efektu za stejné peníze nebo stejného efektu za méně peněz. Já často hovořím o sofistikované vodohospodářské síti. Pokud bude náběh sucha pokračovat, budeme možná i s vodou ve volné krajině potřebovat hospodařit sofistikovaněji, než hospodaříme s vodou pitnou. Je potřeba vybudovat síť nádrží, která bude dešťovou vodu zachytávat, jako například v Izraeli. V angličtině existuje termín „storm water harvesting“, doslova sklízení přívalových vod. Výhled do budoucna ukazuje, že čím dál tím více vody bude přicházet právě v přívalových srážkách, se kterými si dnešní krajina neumí poradit. Proto musíme vybudovat vodohospodářskou síť, která zachytí vodu v době, kdy jí je nadbytek a uchová ji pro období sucha. Na jaře budeme vodu sbírat a v létě ji budeme vracet formou závlah. Na takto sofistikované řešení opravdu nestačí pouze budovat rybníky či tůňky. Takovýto systém je potřeba nejprve vybudovat a vyzkoušet a nikde na světě zatím neexistuje. Na naší univerzitě tedy máme čtyři typy krajiny, které zkoumáme. Nejdále jsme právě ve výzkumu zemědělské krajiny, a když se nám to podaří, a nám se to podaří, budou se k nám jezdit z celého světa dívat na naše řešení. Na 500 hektarech Rakovnicka budujeme krajinu, která dokáže chytře hospodařit s vodou. Na Rakovnicku je aktuálně o třetinu méně srážek než ve zbytku republiky. Na projektu spolupracujeme s partnery na světové špičce, například závlahový systém dodá izraelská firma.

Pro úplnost dodám, že dalšími třemi typy zkoumaných krajin jsou lesní, urbanizovaná a post-těžební. Potřebujeme tedy desítky pilotních projektů, dle nich můžeme zpracovat metodiky pro projektanty a projektanti poté budou moci do jednotlivých projektů zahrnout komplexní pozemkové úpravy, a tak vlastně převedou náš výzkum do běžné praxe.

Teď jste mi nahrál na další otázku. Nahrává doba post-covidová tomu, že začneme více věřit vědcům?

Mám pocit, že ano. Pojďme se bavit o vážných tématech, na která pandemie ukázala. Jedná se o potravinovou bezpečnost či sucho. Naštěstí toto nebylo tématem u nás, ale ve Španělsku a USA. Do budoucna se musíme připravit na všechny možné hrozby, které lidstvo mohou postihnout. Krizové mohou být právě kombinace hrozeb. Jsou hrozby, na které se umíme připravit a které umíme odhadnout, mezi ně patří sucho, klimatická změna a zabezpečení dostatečného množství a kvality potravin. Pak jsou hrozby, které předpovědět neumíme, například současná pandemie Covid-19. Proto se musíme preventivně vypořádat s hrozbami, o kterých víme, že přijdou. Ačkoliv projevy jednotlivých čelních představitelů států mohou hovořit o solidaritě, pandemie ukázala, že státy se k ostatním chovají macešsky, uzavřou hranice, nebudou vyvážet ochranné pomůcky, v případě nouze by byl zákaz vývozu i potravin. Na tuto skutečnost se musíme připravit. Není to o potravinové soběstačnosti a procentu českých potravin v obchodech, o čemž nyní probíhá diskuze v médiích. Já hovořím o potravinové bezpečnosti a jejím zabezpečení v dlouhodobém horizontu dalších 50 let. Sucho může zredukovat výnosy o třetinu až polovinu. V roce 2018 jsme byli svědky vybíjení stád, protože nebylo dostatek píce pro dobytek. Na tyto souběhy musíme být preventivně připraveni. Neupínejme pozornost jen na dostatek roušek ve skladech, ale na dostatečné zásoby potravin na rok či dva a schopnost je vyprodukovat pro naše lidi za složitých podmínek.

Pojďme se nyní věnovat českým vysokým školám. Často se mluví jen o nedostatcích. Při rozhovorech se zahraničními velvyslanci naopak dostávám pozitivní zpětnou vazbu s ohledem na kvalitní regionální školství, nově vzniklá výzkumná centra či laboratoře z fondů EU. Pojďme se i pochválit, tuto dovednost se Češi ještě musí naučit.

Naprosto s Vámi souhlasím. Pochvalme se tam, kde si to zasloužíme. Vraťme se ještě k počátkům pandemie, kdy jsme se skutečně báli a já vím, o čem mluvím, protože první případ byl právě u nás, na České zemědělské univerzitě. Báli jsme se, že školy a vysoké školy mohou být ohnisky. Nyní se tato skutečnost ukazuje v průběhu druhé vlny, která probíhá v Izraeli. Kampusy, které mají mezinárodní charakter, časté cesty do zahraničí, společenský život studentů, tyto všechny predispozice nahrávají šíření. Nejenže se tyto obavy u nás nepotvrdily, ale vysoké školy prokázaly, že jsou strategickou infrastrukturou státu. Tato formulace se objevila i v usnesení České konference rektorů a byli jsme pochváleni i Vládou České republiky. Průběh pandemie Covid-19 by byl zcela jiný, kdyby nebylo studentů, kteří pracovali v laboratořích, pracovali v nemocnicích, na polích či v pečovatelských domech. Česká republika se opravdu může chlubit kvalitním regionálním školstvím. Jediný region, kde vysoká škola chybí, je Karlovarský. Vysoké školy se totiž stávají centrem vzdělanosti, ale i kultury. Jsem opravdu rád, že se podařilo vybudovat právě síť regionálních univerzit na velmi dobré úrovni. My stále sledujeme, zda nemáme nejlepší univerzitu v první stovce světového žebříčku, ale zapomínáme docenit, že máme 10 univerzit v první tisícovce. Před pár lety byl počet poloviční. České vysoké školy jdou kvalitativně nahoru. Ve světovém žebříčku univerzit není snadné se udržet, natož po něm stoupat. Soupeříme se stovkami nových asijských univerzit, které se do žebříčků snaží prodrat.

A slabá místa českého školství? Já vnímám jako dvě hlavní slabiny nedostatečnou internacionalizaci a komercializaci.

Začnu masifikací neboli příliš velkým počtem studentů na vysokých školách, která začala před deseti lety. Náběh na dosažení 25 % vysokoškoláků v populaci přináší pokles kvality studentů. Dříve jsme brali 100 uchazečů nad čarou, nyní, v období demografického dna tedy bereme i studenty, kteří by dříve skončili daleko pod čarou. V současné době bereme na vysoké školy 2/3 studentů, kteří vycházejí ze škol středních. Já sám bych šel cestou snižování počtu přijímaných studentů, abychom preferovali kvalitu před kvantitou.

Co se týče financování, mohli jsme právě využít již zmíněného demografického dna ke snížení počtu studentů na pedagoga, v tomto kritériu oproti vyspělým univerzitám pokulháváme.

Z pohledu internacionalizace mám k dispozici nejnovější statistiky – v roce 2000 jsme měli 4 % zahraničních studentů, v roce 2020 máme 18 % zahraničních studentů. Na ČZU máme dokonce 20 % zahraničních studentů, což univerzitě velmi prospívá. Stále máme co dohánět z pohledu internacionalizace pedagogů a vědců. Příliš mnoho univerzit praktikuje tzv. „in-breeding“, neboli praxi, že student na jedné škole začne a na té samé skončí jako profesor. V zahraničí se podporuje praxe z různých zemí, některé expertní programy se nabízí pouze v angličtině.

Nad problematikou komercializace bychom mohli strávit hodiny. I předseda vlády zmínil, že pokud se zde nějaký nápad vymyslí, tak ho skoupí zahraniční firmy, které ho výhodně zpeněží. Nechybí nám ani infrastruktura, na každé univerzitě již máme oddělení komercializace, start-upy či spin-off firmy. Ve srovnání například s Izraelem mi naše firmy však připadají takové vlažné. Začal bych více u změny mentality Čechů, nebát se selhání. V Izraeli je běžný postoj, že neúspěch k životu patří. My to považujeme za selhání. Izraelci naopak za zkušenost, kterou ochotně sdílí či napíšou do životopisu. Povzbuzujme se navzájem k hledání a objevování skutečně velkých témat.

Vy už jste velkých milníků dosáhl, jste rektorem velmi úspěšné a dynamické univerzity, předsedou Konference rektorů. Jaké je tedy Vaše velké téma?

Pokud si kladu nějaké cíle, jsou stále na odborném kolbišti. Stále se těším z projektu chytré krajiny a adaptace na klimatickou změnu, ačkoliv na něj nemám tolik času. Když se projekt podaří, budou se k nám všichni z celého světa jezdit se učit. V tomto projektu jsme předehnali Evropu i svět. Dotažení projektu už závisí především na financích. Díky tomu, že problematika je populární, a politici i novináři tedy vědí, co to chytrá krajina je, tak v momentech, kdy se nedostává prostředků ze státního rozpočtu, za mnou chodí zástupci středně velkých a velkých firem a nabízejí spolupráci, protože mají zájem spojit své jméno s pozitivním projektem. Toto je cesta pro další velké výzkumy, abychom na svoji stranu dokázali získat významné zástupce podniků, bank či zemědělských družstev. Zapojením různých subjektů tak projekty získávají daleko větší smysl. Těším se na to, že s úspěchem budeme prezentovat nejen projekt zemědělské chytré krajiny, který je nejdále, ale výhledově i lesní krajinu, urbanizovanou krajinu a post-těžební krajinu.

Linda Štucbartová

Foto: Jitka Tomečková