Tomáš Mlýnek

 

“Osobní zpověď O PANDEMII”

 

Tomáš Mlýnek, Foto: KCVV Praha

Rozhovor s mjr. kaplanem Tomášem Mlýnkem bude na dlouhou dobu mým nejniternějším příspěvkem. Vznikl na základě zkušenosti mého manžela, který se s panem kaplanem setkal po probuzení z umělého spánku v důsledku těžkého průběhu covid-19. Setkání s panem kaplanem manžela velmi hluboce zasáhlo a pomohlo mu vyrovnat se s prožitkem.

Koncem ledna zemřela mému manželovi maminka. Ne na covid, ale určitě patří do statistik kvůli covidu. Dlouhé odloučení od nejbližší rodiny, odkládání pravidelných kontrol spojených s úpravou medikace, způsobilo, že její slabé srdce prostě nezvládlo relativně banální infekci. Tak jako mnozí další jsme nedostali šanci se s ní v nemocnici rozloučit. A rukou psaný nápis červeným písmem (!) „PES 5, vstup pro 15 osob!“ na obřadní síni pouze vystihuje, jak dalece jsme rezignovali na základní hodnoty spojené s lidstvím.

O tři týdny později jsme onemocněli s manželem na covid-19. Po týdnu stonání doma jsme oba dostali komplikaci ve formě zápalu plic. Manžel byl hospitalizován a po dvou dnech strávených na lůžku s kyslíkem byl uveden do umělého spánku s plicní ventilací. V tomto stavu strávil 10 dnů. Tyto dny patřily k nejtěžším v mém životě. Skutečnost, jak moc mně posilovala právě víra a modlitby z okolí, je asi nesdělitelná.

Mjr. ThLic. Mgr. Tomáš Mlýnek je duchovním římskokatolické církve od roku 2005. V roce 2009 ukončil postgraduální studia licenciátem se zaměřením na bioetiku a alternativní medicínu, dále se věnuje problematice psychologie a psychoterapie. Působil v několika farnostech na Moravě, na území děkanátu Krnov. Od roku 2012 je kaplanem Armády České republiky, od října 2020 působí jako vojenský kaplan v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Pan kaplan Mlýnek má za sebou zkušenost z působení ve dvou zahraničních misí v Afghánistánu. Ve volném čase se třikrát zúčastnil humanitární mise ADRA v africké Keni.

Na žádost o rozhovor reagoval pan kaplan doslova obratem. A zároveň poděkoval za možnost být u manželova lůžka. Než jsme začali s první otázkou, pan kaplan poděkoval za možnost promluvit o své práci. Všimněte si, že v rozhovoru častěji než o sobě, mluvil o druhých.

Poznámka: článek byl napsán se svolením mého manžela. Věnuji ho jemu a všem zdravotníkům a členům zdravotnického personálu, kteří mu zachránili život.

Pane kaplane, než se dostaneme k Vaší osobě a Vaší práci, tak pojďme k solidaritě se zdravotníky a zdravotnickým personálem. Jako výraz vděku jsem uspořádala v rámci Rotary Club Prague International akci pečení dortů pro zdravotnický personál. Další lidé opětovně začali pořádat sbírky pro zdravotníky. Jak je na tom zdravotnický personál?

Na začátku pandemie panovala obrovská solidarita a lidé měli potřebu projevovat sounáležitost se zdravotníky. Rozumím tomu, že už utekl rok a lidé jsou unavení. Peněz je také méně. Ale vytratila se bohužel i ta solidarita. Zapomnělo se na to, že zdravotníci jsou už rok doslova ve velkém záběru a pacientů ve srovnání s loňským jarem mnohonásobně přibylo. Nemluvím o financích. Ale o dopisech, obrázcích od dětí ze školek či onoho příslovečného pečení. Zdravotníci si jakéhokoliv vyjádření solidarity za nasazení a vytrvalost velmi cení a pomáhá jim to zvládnout toto náročné období.

Jsme ve válce s covidem? Vojáci, kteří působili v zahraničních misích a nyní pomáhají v nemocnicích, řekli, že nasazení v nemocnicích je mnohem náročnější než nasazení ve vojenských operacích.

Vojenské nasazení se liší. Je ohraničeno časově. Jedete na misi a víte, že za šest měsíců se vrátíte domů. Tím, že nemáme prognózu konce pandemie, tak je pocit konce daleko vzdálenější. Nechci mluvit o válce, protože se říká, že válka nemá vítěze. Vždy má pouze poražené kvůli ztrátám s konfliktem spojeným. Já chci věřit, že my z pandemie vyjdeme jako vítězové. Věřím, že se poučíme. Každý si během pandemie zakusil nějaká omezení, bolesti a limity. Proto raději mluvím o boji. A je tu ještě jeden rozdíl. Proti nepříteli ve válce se lidé dokážou semknout. Já mám pocit, že kvůli rozdělení společnosti, včetně různých názorů jak politických, tak odborných, nejsme jednotní. Ztratili jsme schopnost táhnout za jeden provaz, která byla tak viditelná na začátku pandemie. Nehledat postranní uličky a prostě pravidla dodržovat. Vydržet to. Člověk má sice schopnost adaptace, ale s tím jde ruku v ruce i pokles pozornosti a ostražitosti. Zvykneme si a přestaneme vnímat nebezpečí. Právě tento postoj představuje to největší ohrožení.

Jak se změnila povaha Vaší práce během pandemie?

Tuto otázku dostávám často. Práce přibylo. Lidé jsou mnohem více ohroženi na zdraví. Kromě normální péče o pacienty, ať už ambulantní či hospitalizované, poskytujeme ještě stejný díl péče personálu nemocnice. Zdravotníků se týkají problémy plynoucí nejen z dlouhodobého tlaku a vyčerpání, ale i oni čelí problémům doma. Sami mají děti na on-line výuce, jejich partneři často přišli o práci, mají strach o své blízké. Míra tlaku, které jsou zdravotníci vystaveni, je obrovská. Rozdíl je samozřejmě i v množství dodržování předpisů a používání ochranných pomůcek.

Míra tlaku jistě se dotkla i Vás. Nemocní se nemohou vidět s příbuznými, návštěvy jsou značně omezené, povolené pro pacienty v terminálním stádiu nemoci. Společně s personálem tvoříte jediné spojení se světem.

Ano, je to tak. Toho využívají i rodinní příslušníci, kteří nám volají a ptají se na stav nemocného. Nejsme oprávnění sdělovat diagnózu. Ale vyřizujeme pozdravy. Sdělujeme, jak se kdo cítí. Měl jsem případ pána hospitalizovaného na covidovém oddělení, který nebyl schopen telefonovat. Pomohl jsem mu, aby mohl hovořit s manželkou. Každý hovor může být pro pacienta povzbuzením. Nejdete tam s úmyslem člověka vyšetřit, ale zeptat se ho, jak se má. Obrovské nepochopení podstaty kaplanské práce se dá shrnout do věty, kterou slýchám: „neumírám, nepotřebuji kněze“. V nemocnici se všichni snažíme o to, aby se pacient uzdravil a vrátil domů. Veškerá péče tedy směřuje k tomu, abychom pacienta povzbudili a aktivizovali. Roky a roky se snažíme změnit dojem, že duchovní je spjat pouze s rituálem posledního pomazání či konce člověka.

Asi tušíme, jak kaplanská práce vypadá. Jak stručně vysvětlíte její podstatu?

Podstata kaplanské práce je o nastavení práce s hodnotami a smyslem života. Nejedná se o práci misijní, spojenou se šířením víry. Já jsem, měl bych být, odborníkem na spiritualitu.

Při prezentaci naší práce nově nastupujícím lékařům a zdravotníkům pracuji s Maslowovou pyramidou hodnot. Maslow dlouhé roky tvrdil, že posledním stadiem je seberealizace. Před koncem života doplnil pyramidu ještě o jeden stupeň, který nazval sebetranscendence, přeneseně hledání smyslu života neboli spiritualita. Poukázal tedy na to, že toto je vrcholem lidské existence, který ovlivňuje všechny ostatní oblasti. Co je smyslem mého života? Jakým směrem chci, aby se ubíral? Jak vnímám univerzální hodnoty pro každého člověka jako přátelství, odpuštění, život či smrt? Podstatou odbornosti kaplana je otevřít tyto hodnoty a pracovat s nimi tak, aby je dotyčný měl ošetřené. O víře zpočátku vůbec nemluvíme. K té dojdeme postupně. Nemluvíme o náboženství. Mluvíme o tom, co člověk právě teď a tady prožívá. Doslova ve významu, co by dotyčnému mohlo pomoci, čím tady dýchá a čím bude dýchat doma. Slovo kaplan dříve označovalo ty, co začínali v duchovní službě. Dnes se používá ve významu člověka, který je určen pro danou kategorii lidí. Máme tedy kaplany vojenské, nemocniční, vězeňské, kaplany pro mládež nebo seniory nebo pro lidi na okraji společnosti.

Já sám jsem zvyklý na oslovení pane kaplane. V armádě se používá podle seriálu MASH oslovení Padre. A máme i vojenskou kaplanku, které říkají Madre.

Pojďme nyní ke zkušenosti mého manžela. Byl za Vaši návštěvu u lůžka po probuzení z umělého spánku velmi vděčný. V rozhovoru s ním jste zmínil, že nemocní, kteří přijdou o svůj dech, přijdou i o svoji spiritualitu.

Onemocnění covidem mi přijde velmi symbolické v tom, že nemoc napadá dýchací systém člověka. Pokud budeme spiritualitu považovat ve významu slova spiro neboli dýchání, tak virus napadá to, čím dýchá naše nitro. Ve chvíli, kdy jste připojen na ventilaci se vzdáte svého života, protože dýchá přístroj za vás, tak vlastně ztrácíte kontrolu nad svou existencí. Pokud na něčem lpíme, tak je to mít život ve svých rukou. A najednou je člověk velmi bezbranný, bezmocný a zranitelný. A tam vzniká prostor i pro nás. Chodíme na oddělení, kde jsou lidé v umělém spánku a modlíme se za ně. Aby mohli dál dýchat. Aby mohli převzít kontrolu nad svým životem. Aby virus nezvítězil, aby se jim vrátila spiritualita.

To, co se děje, je velmi obrazné. Pokud se podívám na naši společnost, tak mám pocit, že zapomněla žít svým vlastním vnitřním životem. Zapomněli jsme žít přítomností. Zapomněli jsme na vnitřní hodnoty, zapomněli jsme dýchat. Co můžeme z tohoto boje vytěžit, je právě návrat k hodnotám. A největší hodnotou je to, co máme všichni. Je to čas života, kterým platíme za vše. Uzdravujících se ptám: Jaký bude Váš další krok? S čím odcházíte z nemocnice? Snažím se je povzbudit k tomu, aby dávali pozor, za co v životě platí tím jediným, co mají k dispozici. Čas života.

Potvrzuji. Po rozhovoru s Vámi manžel zavolal nejen mně, ale i dětem. Všem nám řekl, že nás má rád a chce s námi trávit více času.

To jsem rád. K tomu přehodnocení hodnot po takovéto mezní zkušenosti dochází často. Pacienti si zkusí, že hodnota nestojí na tom, co dělám, jak dobře to dělám či kolik mám titulů…Jediná hodnota je v tom, že JSEM. Jsem člověkem. Pokud dokážu tuto hodnotu v někom probudit, kdo s tímto nastavením odejde domů a předá ho svým blízkým, tak považuji své působení za smysluplné a oprávněné. A jsem za něj vděčný. Sama vidíte, že toto působení nemá nic společného s žádným náboženstvím a vírou, a přesto se jedná o hodnoty, které jsou společné pro nás všechny. K víře se dostáváme postupně. Čekám, až se mě dotyčný zeptá, jak to mám s vírou já.

Zmínila jsem, že mnoho lidí se za manžela modlilo. I Vy a moc za to děkuji. Setkala jsem se i s názorem, že by se někdo rád pomodlil, ale neumí to…Já si myslím, že upřímně se modlit umí každý. Nebo ne?

Kolem náboženství, víry, církví či spirituality je mnoho balastu, který není pravdivý. Modlitba je podstatným prvkem vztahu mezi Bohem a člověkem. Všechno, co je vyjádřením vztahu mezi ním a mnou se stává modlitbou. To, jak máte ráda svého manžela, jste mu na blízku a řeknete mu něco hezkého, tak se vlastně jedná o formu modlitby. Jakkoliv myslím na druhého pozitivně, jakkoliv se vztahuji k nějaké entitě, jakkoliv vnímám potřebu vyslovovat dobro, tak se modlím. Cokoliv je neseno láskou, je modlitba. Jedná se o přirozený dialog srdce k srdci. A tento základ umíme všichni. Modlitby formou textů jsou dané rituálem, aby ulehčily například společnou modlitbu či momenty, kdy se nám slov nedostává…ale na slovech nezáleží. Záleží na nastavení srdce a na cíli samotném. Jestliže je cílem dobro, pak je to modlitba. Proto nabízím požehnání. V latině požehnání se řekne benedictio neboli dobro řečit. Pokud Ti přeji dobro, tak Ti žehnám. Pak se modlím. Modlit se tedy umí opravdu každý, jen někdy neví, co si pod tím představit. Říkám lidem, že pokud děláte práci, upřímně, pro vyšší dobro, tak i prací se modlíte. A je to jedno, zda uklízíte podlahu, stojíte za katedrou nebo pícháte injekce. Můžete žít spiritualitu, která se odráží v tom, co děláte, když tam dáte srdce.

Sama Matka Tereza říkala: „Nezáleží na tom, co děláte, záleží na tom, kolik lásky do toho vložíte“. Láska nám potom brání, abychom upadli do extrému, kdy se nám práce stane modlou. Je láska k druhým a láska k sobě. A láska k sobě by měla chránit v tom, abychom si ublížili. Lidé, kteří jsou nastaveni na výkon, upadají do pasti, protože přicházejí o vztahy, o prožitek krásných věcí. To už není modlitba. V tomto případě někde v nás chybí nastavení, že nejvyšší hodnotou člověka je to, že JE. Aniž by musel cokoliv dělat.

Myslím, že už výše zmíněná slova by mohla sloužit jako závěrečná. Ale cítím, že máte ještě co říci.

Nezáleží na tom, co člověk dělá nebo kde je. Stačí když rozvíjí to základní povolání, které má. Být člověkem. Nikdy nebudu úplně dobrým manželem, otcem, právníkem či prezidentem, dobrou manželkou či matkou, pokud nebudu ve svém základě člověkem. Stávání se člověkem je celoživotní proces. To, že se jako člověk narodím, neznamená, že jím jsem. Učím se tomu celý život. Nevzdávejme toto učení. Snažme se být více tím, kým jsme. V rámci křesťanské antropologie jsme byli stvořeni podle Božího obrazu. Jako lidé. To je základní lidské povolání a základní rozměr spirituality. Všechno ostatní je nástavba. Když obraz lidství v nás bude pochroumaný, bude se to promítat do všeho, co budeme dělat a to by byla velká škoda.

Linda Štucbartová