Vladimír Mařík

 

“Existuje pouze dobrý nebo špatný výzkum”

 

Pane profesore, gratuluji k převzetí státního vyznamenání, Medaile Za zásluhy. S jakými pocity jste vyznamenání přebíral?

Rozhodně se jedná o pocit příjemný, svým způsobem vzrušující, který mne vedl k rekapitulaci dosavadní životní dráhy. Vážím si tohoto vyznamenání, protože vyšší vyznamenání v České republice již získat nemohu. Jsem rád, že moje práce byla oceněna i doma. Před 13 lety jsem získal obdobné rakouské vyznamenání, tehdy se jednalo o Čestný kříž za vědu a umění. Ocenění však není jen pro mne, ale i pro mé kolegy. Dnes budovaný Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky by nemohl vzniknout bez odvahy a nadšení více než stovky kolegů, kteří sdíleli moji vizi vybudovat něco nového a potřebného pro celou Českou republiku.

Když se ohlédnete za Vaší kariérou, které milníky vnímáte jako zásadní?

Jedním ze zásadních milníků je vybudování katedry kybernetiky na Českém vysokém učení technickém, kterou jsem založil v roce 1999 a do roku 2013 vedl. Tato katedra získala titul Centrum excelence Evropské unie a obdržela i prestižní cenu European IST Prize Evropské komise. Kromě nás tuto cenu mají v ČR už jen dvě firmy a pokud ji získá katedra, ukazuje to na nadstandardní kvalitu.

Další kariérní etapa začala v letech 2008-2009, kdy jsem přišel s myšlenkou vybudovat ústav nového typu. Po vzoru Stanford University, Carnegie Mellon University nebo univerzity v Tokiu jsem měl za cíl nejen integrovat výzkum předmětné oblasti a zabezpečit synergii jednotlivých pracovišť, ale zároveň se stát jakousi bránou do světa průmyslu. Musíme hledat taková řešení, abychom znalosti, které jsou na univerzitě koncentrovány a stále rostou, byli schopni přenášet do průmyslu a společenské praxe. Uvědomujeme si, že jsme financování z veřejných rozpočtů. Hledáme model propojení excelentního výzkumu s užitečnými výsledky pro praxi.

Vnímám Vaši energii a zaujetí, a tak se musím zeptat na další plány. Setkáváme se v nové budově, s právě otevřeným unikátním Testbedem, ale určitě už máte v mysli připravenou další vizionářskou myšlenku.

Prvním úkolem je uvést tento ústav do roku 2020 do plného provozu. Představuji si, že za tři roky bude mít ústav plně obsazenou kapacitu 350 výzkumníků. Mimochodem, ke konci roku 2017 již máme obsazeno 180 míst. Tento ústav bude nejen výkladní skříní ČVUT, ale i českého vysokého školství jako takového. Potřebujeme ještě tři roky na realizaci. O něco nového se snažíme stále, v současné době se věnuji podpoře Průmyslu 4.0., respektive Společnosti 4.0. v České republice. Chceme, aby právě u nás vzniklo Národní centrum, které bude podporovat nejen zavádění myšlenek Průmyslu 4.0. do průmyslu samotného, ale podpoří i chytrá města, chytré regiony a moderní energetiku. Tyto tři oblasti úzce souvisí s dnešní průmyslovou revolucí a představují tři pilíře, na kterých bude v budoucnu závislá kvalita života. Kromě Testbedu, jakožto nového výzkumného a experimentálního pracoviště věnovaného právě Průmyslu 4.0., chceme mít i laboratoře Smart Cities, Smart Regions a Smart Energy.

A budu sdílet ještě jednu vizi v dlouhodobějším horizontu, který sahá za rok 2020. Mám za cíl napojit náš institut na evropskou výzkumnou infrastrukturu v oblasti průmyslové výroby. Společně s partnerským ústavem v německém Saarbrückenu a s rakouskými ústavy chceme položit základ evropské virtuální infrastruktury pro vývoj výrobních zařízení a systémů na základě využití virtuální reality. A pak už budu moci jít do důchodu.

Velmi oceňuji Váš přístup, který nedělí primární a aplikovaný výzkum. V Izraeli už toto dělení považují za zastaralé.

Já už řadu let zastávám názor, že existuje dobrý a špatný výzkum, nikoliv výzkum základní a aplikovaný. Obě kategorie se tak těsně prolínají, že nikdo nedokáže přesně říci, kde je ta hranice. Část výzkumu je přirozeně blíže zkoumání principů světa – fyzikálních, biologických a jiných, a další část je blíže průmyslu. Podívejte se na příklad nanomateriálu grafen. Kde je hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem? Když něco vyzkoumám, musím ověřit, zda to bude fungovat v praxi a tato zpětná vazba se použije při dalším výzkumu bližšímu nitru hmoty. Jde o uměle vytvořenou hranici. Ti, jejichž výzkum má především publikační výstupy, se snaží vytvořit si svůj svět. Do toho by neměli vstupovat ti, kteří mají ať již finanční či průmyslové výsledky. Jeden bez druhého však žít nemůže. Já zde stavím zásadně smíšené týmy, aby byly zastoupeny obě kategorie vědců, jak těch, kteří mají blíže k teorii, tak těch, co mají blíže k praxi. Odborní teoretici, co dokazují matematické věty a je jim těžké porozumět, pracují po boku těch, kteří dokáží mezivýsledky uchopit a začít zkoušet v praxi. Toto je nejlepší postup, jak neizolovat v uzavřené bublině vědce, kteří pracují na tzv. základním výzkumu.

Další ožehavé téma představuje spolupráce univerzit s businessem. Proč někteří na tuto spolupráci stále pohlíží s despektem?

Troufnu si Vás doplnit. Máte na mysli něco špinavého, nečestného, podřadného? Vraťme se k naší diskuzi na začátku. Jsme na univerzitě, jezdíme po světě, sbíráme znalosti, a to vše za státní peníze. Z toho vyplývá povinnost pro ten stát něco udělat. Stát potřebuje podpořit ekonomiku, potřebuje, aby tu vznikaly konkurenceschopné malé a střední firmy, které budou reagovat na trendy ve světě. Bohužel Česká republika nevlastní velké firmy, jako jsou Siemens či IBM a malé a střední firmy dostatečné prostředky na výzkum nemají. Tudíž je naší úlohou malým a středním podnikům pomoci a výsledky jim přinést. A proč si myslím, že se často žehrá nad tím, že spolupráce s průmyslem nefunguje? Spolupráce s průmyslem v řádu desetitisíců není atraktivní a nedává smysl. Smysl má spolupráce, která je jednak dlouhodobá, jednak systematická. Proto potřebujeme právě systém, který bude stabilní a nemůže se měnit každé dva roky v závislosti například na rozhodnutí akademických senátů. Týmy, které spolupracují, musí být dlouhodobé, stabilní a musí mít určitý rozměr. Otevřeně kritizuji české vysokoškolské prostředí za to, že není řízeno manažersky, ale právě prostřednictvím senátů s velkými pravomocemi, ale bez zodpovědnosti. Uzavírají tak prostředí do sebe a stále hodnotí publikace či odučené hodiny, nikoliv přenos do praxe.

Zmínil jste, že pro spolupráci jsou důležité firmy velké i malé. Můžeme uvést konkrétní příklad takové spolupráce velké firmy SAP, Vašeho centra jako prostředníka a firmy Linet, jako zástupce českých malých a středních podniků?

Přesně jste pojmenovala skutečnost, že opravdu působíme jako prostředník mezi nadnárodními firmami, které udávají trend, výzkumnou komunitou a malými a středními firmami. Tento “trojspolek” je potřeba právě při uplatňování nových technologií v malých a středních firmách. Právě tam vzniká hybná síla naší ekonomiky. A nyní konkrétně. SAP má vlastní program na podporu univerzit a realizaci spolupráce. Ústav našeho typu je vhodným partnerem, protože jsme platformou jak v rámci ČVUT, tak v rámci České republiky jako takové. Pokud SAP dodá softwarové řešení nebo technickou podporu, tak vlastně podpoří všechny fakulty a otevírá brány dalším univerzitám, jejichž pracoviště u nás sídlí. Vytvořili jsme jedno místo, kde je možné složitý systém SAP usadit, a kde tedy lze demonstrovat veškeré jeho aspekty. My ze systému postupně začneme přebírat jednotlivé aspekty a zavádět je do výuky, následně budeme poskytovat konzultace malým a středním podnikům. Je nutné říci, že zájemců o spolupráci ze strany velkých firem bylo více, jednání však často skončilo v rovině slibů. SAP ovšem konal. Systém naimplementoval, realizoval smlouvu o spolupráci s podobnými centry v Evropě, velmi vstřícně přistoupil k potřebám výuky a uvolnil systém pro průmyslovou spolupráci s dalšími podniky. V našem Testbedu tedy můžeme ukazovat, jak výrobní fyzické zařízení může být na SAP napojeno. Na začátku stojí vždy investice ze strany firmy a úsilí ze strany naší. My ovšem naučíme malé a střední podniky všechny technologie, které máme k dispozici, využívat. Je škoda, aby se systémy nevyužívaly, protože jim nikdo nerozumí. Je potřeba k systémům přivést studenty, nechat si je doslova osahat a realizovat nějaké menší řešení. V souladu se současnými trendy si tedy velká firma s velmi zajímavým a globálním produktem, který je ovšem náročný na zvládnutí, najde univerzitu, která sehraje roli prostředníka jednak pro výchovu budoucích uživatelů, jednak pro osvětu uživatelů stávajících.

A jak do tohoto schématu spolupráce zapadá firma Linet?

Firmu Linet sleduji od úplného počátku, je to firma, která se velmi úspěšně rozvíjí díky manažerským schopnostem jejího zakladatele, pana Frolíka, se kterým se osobně znám. V různých fázích naši vědci pomáhali při řešení některých technologických prvků, ať už se jednalo o vývoj speciálních čidel na měření některých tělesných funkcí pacienta přímo na lůžku nebo systém, který sběrem dat z prodaných postelí pomáhal zajišťovat tzv. after market servis. V současné době naše spolupráce vede k vylepšování stávajících produktů, zvažujeme, jaké další známé technologie je možné přidat, ať již v oblasti počítačového vidění nebo vyhodnocování biomedicínských dat ze senzorů, které jsou již k dispozici. Linet je opět příkladem firmy, která vždy podporovala spolupráci s univerzitou. Minulý týden jsme dostali k dispozici nejnovější typ postele, který budeme mít v našem tzv. “inteligentním bytě”. V tomto bytě se budou všechna zařízení testovat. Byt je standardně vybaven, má kuchyni, schody, obývací pokoj se sedací soupravou, lůžko, ale navíc je protkán sítí senzorů, která bude sbírat data o momentálním pohybu či pádu jedince. Takto se budou moci monitorovat osoby starší, nemocné nebo osoby s postižením. Prostě budeme mít zajištěn přehled o tom, co se v bytě děje. A co od nás očekává Linet? Testování produktu v provozu, zpětnou vazbu, podíl na vývoji dalších řešení a v neposlední řadě i seznámení studentů s jejich výrobkem. Mnozí studenti se mohou stát inženýry v nemocnicích a v té chvíli již budou mít povědomí o značce a jejích produktech. Tato spolupráce je důkazem, že malé a střední firmy, které se věnují rozvoji technologií, se mohou stát velkými. Česko na to má. Toto je správná vize pro Českou republiku. Malé a střední firmy, které jsou opravdu hybnou silou ekonomiky, budou pronikat se svými nápady a produkty nejen za hranice Šumavy, ale přímo za Atlantický oceán. Tak, jako to dokázal právě Linet díky svému přístupu. Linet totiž nespolupracuje pouze s námi, ale i s jinými univerzitami, s některými nás již dokázal propojit.

Mohou se na Vás ohledně spolupráce obrátit i zástupci dalších firem?

Ano, my už máme připravené metodiky, jak při spolupráci s podniky postupovat. Jak jsem říkal, dlouhodobá spolupráce je pro nás vždy zajímavá. Nabízíme podnikům vytvoření společných laboratoří, kde budou zástupci firem po boku našich odborníků moci zkoumat a připravovat nová technologická řešení. Česko má mnohem lepší předpoklady pro tuto spolupráci než mnohé jiné země. Máme schopné inženýry, kteří mají dar inovativního myšlení a dokážou si poradit za každé situace.

Takže i Češi mohou něčemu naučit svět?

Přesně tak, uvedu příklad, na který jsem hrdý. V roce 2016 jsme u příležitosti návštěvy Angely Merkel podepisovali smlouvu s německým ústavem pro umělou inteligenci. Paní Merkel přislíbila 1 milion EUR na nákup společného vybavení. V případě českých politiků se čeká na slibované peníze roky, zatímco němečtí kolegové měli peníze na účtu za 14 dnů a dnes mají nakoupeno 16 kolaborativních robotů. My jsme chtěli udělat experiment, ve kterém bychom přivezli roboty a zapojili je do naší linky. Po sečtení nákladů na transport jsme byli nuceni hledat jiné řešení. Ty stroje mohou zůstat v Německu, přes internet lze však umožnit jejich zapojení do testované výrobní linky. Výrobky jsme do Německa poslali elektronicky, kolegové si je vytiskli na tiskárně. Takto jsme vytvořili první virtuální Testbed v Evropě. Některé stroje byly v přízemí, těžké roboty jsme nechali v suterénu a dva roboti byli zapojení v Německu. Sladili jsme jejich funkce a pomocí Google Glass jsme je na obrazovce viděli, jako by byli tady. Na vedlejší obrazovce jsme kontrolovali, že v Německu opravdu jsou zapojeni tak, jak jsme předpokládali. Tento první experiment se kolegům z Německa velmi zalíbil. Jsme to právě my, kdo dnes připravuje velký evropský projekt v rámci virtuální reality. A takto inovativní řešení vlastně vzešlo z nedostatku financí na převoz robotů. Možné důsledky, a z toho plynoucí změny obchodního modelu ruku v ruce s flexibilitou a rychlostí, představují nepřeberné možnosti budoucí sdílené ekonomiky.

Linda Štucbartová

Foto: Vladimír Weiss