Zpětná vazba – Snídaně šampionů

Kateřina Novotná & Jan Mühlfeit

Žijeme ve společnosti, která démonizuje chyby, chybování je často povážováno za nepřípustné. Děti jsou často od útlého věku vychovávány v tom, že udělat chybu je nenormální, ba dokonce nemorální. Minulost, a tedy i chyby, kterých se dopustíme, se nedají změnit. Jediné, co můžeme udělat s minulostí, ať už dopadne jakkoli, je poučit se z ní a vrátit svou pozornost zpět do současnosti. Změna budoucnosti nepřichází v budoucnosti, ale v přítomném okamžiku.

Chyba jako návod

Pokud jsme myšlenkami u chyb, které se staly, a neustále je dětem vyčítáme, je pro ně pak velmi těžké soustředit se na přítomnost. Petr Čech, jeden z nejlepších světových fotbalových brankářů, říká: „Ať je skóre jakékoli, u mě v hlavě je to stále nula nula.“ Znamená to, že nehledě na výsledek prováděné činnosti, je třeba se z toho poučit a okamžitě se vrátit do stavu „teď a tady“.

Chyba je vlastně návodem, jak to v budoucnosti udělat jinak a lépe. Ti největší myslitelé a vynálezci lidské historie se nespočetněkrát spletli, Thomas Alva Edison žárovku taky nevynalezl na první dobrou. Tím, že se soustředíme na chyby, se příliš vysazujeme na naše slabiny. Tradiční model říká: „Odstraňuj slabiny a zachovej si to, v čem si dobrý,“ což bohužel není možné.

Pokud člověk bude pracovat pouze na svých slabinách, tak to, co umí, začne zapomínat. Mozkové synapse (spojení mezi neurony), které v hlavě představují talenty, totiž posléze začnou slábnout a tato nervová spojení se začnou postupně rozpojovat. Kdyby se Jaromír Jágr naučil hokej na určitou úroveň a pak dva roky nehrál, bylo by to na jeho výkonu okamžitě poznat. A takhle je to s jakoukoli činností.

Své slabiny tedy můžeme pokrýt tak, že se to naučíme na určitou úroveň, anebo je necháme pokrýt někým jiným, pro nějž naopak představují silnou stránku. Důležité je věnovat se disproporcionálně tomu, co nám jde. Věnovat se tomu, co nám jde, znamená, že budeme samozřejmě mnohem méně chybovat.

Už od dětství nás svět učí, že chyby jsou nepřípustné. Když pak dítě přijde do školy, jeho rating klesá. Známkování je přežitek ze 17. století, kdy se stávající školní systém začal rozvíjet a lidé se domnívali, že je třeba děti rozdělovat do určitých přihrádek. Známka však dítěti vůbec nic neřekne, z hlediska zpětné vazby je daleko lepší slovní hodnocení. Skrze něj se dítě dozví, co udělalo dobře a případně co má udělat jinak, jeho prostřednictvím lze dítě povzbudit. Přestože je v České republice povoleno, percentuálně jej využívá jen několik málo škol.

Typy rodičů a jejich zpětných vazeb

Proto se snažíme získané znalosti o zpětné vazbě aktivně probírat s rodiči v rámci našich kurzů a workshopů. Na základě přístupů rodičů k dětem v rámci hodnocení jsme vytvořili jejich rozdělení. Prvním z typů je rodič „diktátor“, tedy rodič, který dítěti určuje neustále nějaká pravidla a hranice – jakým způsobem se má chovat, co udělalo špatně a tak dále. Omezení, která vytváří, jsou však jednostranná. Rodič dítěti nenaslouchá, nemá zájem vědět, jak na to dítě reaguje. Pravidla a hranice jsou samozřejmě jak ve výchově, tak v komunikaci s dítětem, nutná. Je ale dobré, aby rodič věděl, jak na ně dítě reaguje.

Druhým typem rodiče je takzvaný „salámista“. Jedná se o rodiče, který naopak od „diktátora“ nedává dítěti žádné pravidla ani mantinely a stejně tak mu nenaslouchá. Od ideálního rodiče má také daleko.

Třetí typ reprezentuje rodič „vrba“. V jeho přístupu jsou rovněž postrádány hranice a pravidla, avšak narozdíl od předchozích dvou typů se snaží dítěti naslouchat a projevuje o něj zájem. I když se jedná o jeden z těch lepších přístupů, od úspěchu jej dělí absence pravidel, protože každé dítě nějaké hranice potřebuje.

Ideálním rodičovským přístupem je kombinace obojího, tzv. rodič „parťák“. Nejenomže jasně stanoví hranice a pravidla hry, ale zároveň sleduje, jak na ně dítě reaguje. Dokáže dítěti naslouchat a snaží se mantinely spoluvytvářet s ním, tak, aby byli oba spokojeni. Je samozřejmě třeba mít určitou důvěru a trpělivost, potom to společně může fungovat.

Není třeba se obávat, pokud se občas vidíte v rodiči „diktátorovi“, „salámistovi“ či „vrbě“, být stále rodičem „parťákem“ totiž není úplně možné. Záleží na situaci, věku dítěte, ale i na jeho vývojové fázi. Pokud se například jedná o pubertu, tak tam pak většina pravidel nefunguje vůbec. Je samozřejmě možné se v jednotlivých kvadrantech přístupů pohybovat, v rámci sebereflexe je však třeba mít na paměti snahu se rodičovi „parťákovi“ alespoň přiblížit.

Často se stává, že se ani jeden z rodičů nevyskytuje ve stejném kvadrantu. Jeden z nich může být více „diktátorem“ a druhý zase více „vrbou“. Svým způsobem se ale jen jedná o další způsob fungování, neboť se navzájem doplňují. Kombinaci a propojení rozdílných přístupů se v tomto případě posouvá k hranici ideálu.

Mezi časté chyby rodičů patří i například neustálé chválení dítěte. Může se stát, že pokud rodič své dítě pouze chválí, vytvoří si dítě v určitém momentu zvyk na pochvalu a poté ji očekává za jakoukoli aktivitu. Pokud se mu pochvaly nedostane, může nabýt dojmu, že to udělalo špatně, i když tomu tak nemusí být.

Chválit dítě za banální aktivity není zcela optimální. Jestli jej ale chceme i u těchto maličkých úspěchů nějakým způsobem podpořit, lze to udělat i nepřímou otázkou – například: „Jsi se svým výkonem spokojený/á?“. Naučíme tak dítě nejen sebereflexi, ale i nečekat automaticky na pochvalu.

Sendvičová zpětná vazba

Většina rodičů, trenérů či učitelů při zpětné vazbě nejprve zdůrazní, co se dítěti nepovedlo. V tu chvíli jeho mozek přestane poslouchat a amygdala (emoční část mozku) v hlavě roztočí příběh „jsem k ničemu, nikdy se mi nic nepovede“. I když je třeba dítě následně pochváleno, jeho mozek to už neslyší. Je třeba na to jít jinak. Zlatou střední cestu představuje sendvičová zpětná vazba, která se dělí na tři fáze.

Na začátku hodnocení je třeba dítě pochválit, ať to dopadne jakkoli. Dojde k vyloučení serotoninu, chemikálie štěstí, jež se vylučuje například když nás někdo pochválí, a dítě je najednou mnohem lépe připraveno na korektivní zpětnou vazbu, která přichází ve druhé fázi.

V korektivní zpětné vazbě je však třeba dodržet jedno pravidlo – oddělit dítě od té činnosti. Věty typu „nikdy se to nenaučíš“ nebo „jsi neschopný“ způsobí, že si to začne brát osobně, chopí se toho amygdala a vytvoří přesvědčení o tom, že je nemožný a nikdy tedy nic nedokáže ani v jiné oblasti. Pokud hodnocení pozměníme a řekneme, že je třeba příklad počítat jiným způsobem, emoční část mozku si to nevezme osobně a člověk je zpětné vazbě otevřen.

Podstatou třetí fáze je vyjádření podpory a důvěry dítěti do budoucna. V tu chvíli se pro změnu vyloučí oxytocin, hormon důvěry či lásky, a pokud se během toho dítěte navíc dotkneme nebo ho obejmeme, celý proces to podpoří.

Jak tedy vypadá výsledek? Ať ta činnosti dopadne jakkoli, dítě ví, co udělalo dobře a co má udělat jinak, navíc si vytvoří k dané aktivitě emoční vazbu a je inspirováno pro další pokračování. Opadá i strach, protože dítě si uvědomí, že i když to příště udělá jiným způsobem, dostane se mu od svých rodičů podpory.

Sendvičová zpětná vazba funguje stejně tak dobře i u dospělých. Pokud začínáme hodnocením negativně, probouzí se amygdala, která vytváří negativní přesvědčení, jež vedou k emočnímu únosu. To je situace, kdy se nám něco daří, ale stačí, aby měl někdo nekonstruktivní negativní poznámku a najednou se to všechno sype.

Poslední chybou, ke které dochází, je v případě nějakého pochybení dítěte litovat. Amygdala na to opět skočí a dítě uvěří tomu, že je hloupé a zasekne se. Lítost a sebelítost jsou velmi zákeřné pocity, naopak soucit, kterým dítěti vyjádříte pochopení, ho může v jeho odhodlání podpořit.

Co z toho všeho vyplývá? Chyba je výsledek jako každý jiný. Zpětná vazba je snídaní šampionů – nehledě na výsledky je potřeba se naučit velmi rychle získat zpětnou vazbu, abychom věděli, jak na tom jsme. Není dobré dlouhodobě jen chválit nebo jen trestat, ale poskytovat prokládanou zpětnou vazbu, která výsledek patřičně reflektuje. A nakonec, místo lítosti je vhodné dítěti vyjádřit nejen pochopení, ale i důvěru do budoucna.

Každé dítě je génius, objevte jeho skryté talenty

Chcete svým dětem pomoci objevit jejich talenty a připravit je pro budoucí život? V rámci kurzů Odemykání dětského/studentského potenciálu se rodiče dozvídají, jak pomocí nejnovějších poznatků pozitivní psychologie efektivně vést děti tak, aby byly ve svých životech nejen úspěšné, ale také šťastné. Z úspěšných kurzů pro děti, studenty a rodiče vychází i nová kniha Odemykání dětského potenciálu (Albatros 2018) od Jana Mühlfeita a Kateřiny Novotné, která se stala po pár měsících bestsellerem.

Vzhledem k velkému zájmu o tyto workshopy je nyní k dispozici také online kurz pro rodiče, učitele či trenéry, kteří aktivně pracují s dětmi (odemykanidetskehopotencialu.cz).

O všech našich projektech si přečtete více na stránkách janmuhlfeit.com.